V USA začal ateistický odboj jako odpor proti pronikání náboženství na půdu vědy. Bitva s kreacionismem i tím který se převléká za vědeckou teorii je jistě chválihodná, jenže u nás a možná ani jinde na světě rozhodně není nejdůležitější částí téhle myšlenkové války.
Není nijak překvapivé, že je Richard Dawkins nejhlasitějším z Nových ateistů, jenže my jsme Evropané a u nás měla vzpoura proti církvím mnohem silnější motivaci v oboru etiky a morálky. Od poloviny sedmdesátých minulého století totiž sílila snaha církevních potentátů ukazovat náboženství jako jediný zdroj morálky. Možná užtehdy začínali chápat, že pokud církve ztratí i tuto doménu, stane se jejich učení jen sbírkou pověr.
Církve vždy vystupovaly jako garanti dobra ale přinejmenším po několik posledních staletí jimi nebyly. Jenže teprve ve dvacátém století začal být svět natolik propojený, že si lidé téhle nesrovnalosti už nedokázali nevšimnout.
Přesto musely církve zradit své předstírané etické poslání ještě mnohem výrazněji a také se to stalo. Lidem ze všech těch zločinů utkvěly v paměti hlavně případy znásilnění dětí, při nichž se církevní zástupci vrcholné katolické hierarchie postavili na stranu pachatelů, případ Pussy Riot v němž hrál nemalou roli patriarcha pravoslavné církve a samozřejmě násilnosti provokované kázáními islámských imámů.
To všechno muselo vést k nutnému důsledku – ztráty církevní autority v oboru morálky. Ostatně, jak lze věřit že víra zlepšuje svět, když nedokáže napravit ani ty kdo se jí zabývají nejvíce.
I u nás se církve (a z nich zvláště ta římskokatolická) pokusily stát se po pádu reálného socialismu morálními autoritami a rovněž dokázaly samy sebe zdiskreditovat. Zvláště udatně v tomto sebezničujícím procesu vystupoval Dominik Duka ať už svými amorálními prohlášeními, nebo svou angažovaností v ostudném procesu „církevních restitucí„.
Jako ateisté bychom si měli přiznat, že hlavním důvodem výrazného poklesu počtu věřících hlásících se ke konkrétním církvím není náhlé ateistické prozření, ale ztráta morálního kreditu církví.
Současný stav ale není ani pro nás nijak příznivý. Společnost bude morální garanty samozřejmě hledat, protože je potřebuje a pokud je nenajde uvnitř, bude je hledat jinde. Hrozí tak, že staré církve budou prostě jen nahrazeny novými, protože za oněch dvacet tři let od Sametové revoluce, z médií v podstatě zmizely veškeré stopy sekulární etiky a morálky. I v současnosti stále pokračují snahy nám církevní morálku vnutit, především prostřednictvím státních médií. Pokud nebudeme jednat rychle, můžeme tuhle krátkodobou výhodu ztratit a důsledky se pak naopak obrátí proti nám.
My jako ateisté zatím máme jistou výhodu v tom, že víme, že náboženská morálka se už do dnešní doby nehodí a také to, že etika je disciplínou filosofie, tedy oboru odlišného od náboženství. Známe filosofické systémy, které se zabývají morálkou i její evoluční základy.
Víme, že se lidé od svého počátku vyvíjeli jako sociální živočichové a museli tedy zaujímat postoje k ostatním členům své společnosti, vycházet s nimi, spolupracovat i soupeřit a při tom všem zachovávat pravidla chránící bezpečí skupiny.
To že máme základy empatie, altruismu a předvídavosti ve svých genech by nás ale nemělo ukolébávat k netečnosti. V našich genech dřímají totiž i základy xenofobie, vztek, žárlivost a další vlastnosti a emoce, které nám působí spíše problémy.
Proto bychom měli nad morálkou přemýšlet, protože etika je disciplína stejně jako například matematika, a její vyspělost se společnosti jako celku i jejím jednotlivým členům vždy bohatě vyplatí. Máme obrovský dluh k naší společnosti i k sobě v oblasti etického vzdělání a etického myšlení. Mělo by se týkat jak obyčejných lidí, tak o to více takových, kteří oslovují veřejnost – politiků, novinářů, soudců…
Naším cílem by rozhodně neměla být úzkoprsá morálka spolků „pro ochranu morálky“, které oprávněně budí spíše hrůzu a jejichž akce mají často za následek podobné příšernosti jakými byly Magdaléniny prádelny.
Morálka, stejně jako každé jiné lidské jednání a rozhodování musí podléhat kritice a z toho se dá snadno odvozovat, že se i ona vyvíjí. Do povědomí společnosti se kritika morálky dostává prostřednictvím velkých právních kauz, umění a společenské diskuse (kterou bychom ale měli teprve rozpoutat).
Církve, náboženství i víra samotná, jejich postupy, stanoviska a názory, právě v oblasti morálky, se musejí dostat pod nepřetržitou kritiku, protože nejsou schopny zastávat roli, kterou si přivlastnily. Sami ale musíme zároveň nabízet východiska pro běžně použitelnou „lidovou morálku“, ať už je to „zlaté pravidlo„, jako vědomě formulovaný princip soužití, východiska moderního humanismu, jako způsob pohledu na svět a metody utilitarismu, jako způsob hodnocení správnosti postojů i zákonů.