„Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.”
Znovuobjevením významu slov Prótagóra z Abdér (481 př. n. l. – 410 př. n. l.) se zrodil humanismus. (Ten pojem samotný je ale poměrně mladý, pochází až ze začátku 19. století.)
I další Prótagorův výrok je nesmírně zajímavý:
„O bozích nemohu vědět, ani že jsou, ani že nejsou, ani, jakou mají podobu. Neboť mnoho věcí to brání vědět, i nezjevnost Bohů, i krátký život člověka.“
Těmito slovy začínal jeho spis O bozích, a právě za tuto formulaci byl vypovězen z Athén pro bezbožnost a jeho spisy spáleny na náměstí. Přitom z dnešního pohledu je to v podstatě velmi mírné (ale přesné) vyjádření postoje agnostika.
Mezi těmi dvěma výroky je možná docela příčinný vztah. Prótagóras žil v době, kdy se antické myšlení proměňovalo. Ve starších dobách se Řekové velmi silně obraceli ke svým bohům aby vyplnili jejich přání a nerozzlobili je. Antické tragédie jsou plné hrdinů drcených tresty či rozmary bohů.
S Prótagórem a později také s o něco mladším filosofem Sókratem začínali lidé dávat přednost rozumu, osobnímu a obecnému blahu (doslova prospěchu obce). Skoro by se dalo říci, že se tehdy řecká společnost začala sekularizovat.
Přes dva tisíce starý obraz zaniklého světa je o to působivější, že na počátku současného stavu civilizace stojí velmi podobná situace a naprosto stejné myšlenky.
V archaických dobách starověkého Řecka se lidé ohlíželi mnohem více na rozmary svých bohů nežli lidí a také v době dominantního katolicismu viděli lidé za svůj životní smysl klanět se bohu. Sami sebe viděli, nebo se alespoň snažili vidět z boží perspektivy.
„Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ (říká se při svatém přijímání)
Jakmile ale ztratili poměrně jasnou představu o svých bozích, museli svůj úhel pohledu změnit asi stejně, jako propuštěný otrok kterého namísto rozmarů jeho pána musejí začít zajímat jeho vlastní přání, namísto odpovědnosti za to co mu bylo svěřeno, musí přijmout odpovědnost za svoji roli občana.
Dokud byl otrokem, měl jeho život smysl, který mu dal jeho pán, tak jako člověk pořizující si nástroj k nějakému účelu. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že se stal svobodným, musí také začít chápat, že by svůj život měl především naplnit. Svobodného člověka určuje totiž to, jaký život prožil. Jenom tím opravdu je.
Prótagórova homo-mensura je stále aktuální, což je jistým způsobem absurdní. Těžko si představit, jak jinak by měl člověk pohlížet na svět než z vlastní člověčí perspektivy, přesto je tahle role mnoha lidem zatěžko.
Pokud totiž nejsou bohové, ale jen my, není naše odpovědnost menší, ale naopak větší. V antropocentrickém vesmíru jsme to totiž my, kdo dává věcem smysl, jsme to my, kdo má odpovědnost za tenhle svět, vlastní dům i stát.
Vraťme se teď k otázce v titulu. Jaký je vztah ateismu a humanismu? Jistě to není totéž, ateismus je prostě jen vnější označení pro člověka který neuznává existenci nadpřirozených bytostí zvaných bohové, humanisté ale nemusejí být automaticky ateisté. Stačí však aby byl/i v jejich představách bůh/bohové neteční (deisté, epikurejci) nebo jen dostatečně neuchopitelní a „lidský“ pohled dostane před „božským“ přednost.
Pro ateisty není tedy humanismus nijak názorově závazný, protože vždy nakonec záleží na tom, kam až se každý člověk ve svém životě „promyslí“, je ale zároveň velmi přirozené, když ateisté zaujímají humanistické postoje, dokonce i tehdy, když si to neuvědomují.