Geografická izolace pěnkav na Galapágách vedla k evoluci mnoha nových druhů.
Někteří křesťané a většina muslimů věří, že lidé byli stvořeni přímo Bohem a naopak si nemyslí, že evoluční teorie popisuje skutečnost. Zjednodušeně řečeno se domnívají, že lidé se nevyvinuli z opice. Tento pavědecký směr mohutně inspirovaný náboženstvím se jmenuje kreacionismus nebo inteligentní design (i když o jeho inteligenci panují jisté pochyby). Michal Hanko je zakladatel serveru i-ateismus.cz, kde podrobně rozebírá různé aspekty křesťanských pověr a vede zajímavé diskuze o ateismu a křesťanství. Napsal pro nás článek o tom, jaké jsou důvody toho, že evoluční teorie je dnes základem většiny biologických vědeckých disciplín a staví na ní vědci snad všech přírodovědných oborů.
Nakonec i Jan Pavel II., jako nepochybná křesťanská autorita, napsal:
… nové poznání vede k tomu, aby byla evoluční teorie uznána za více než hypotézu. Je vskutku pozoruhodné, že tato teorie byla postupně přijata vědci v důsledku řady objevů v různých oblastech poznání …
Nyní už ale k samotným argumentům Michala Hanka.
1) Uvážíme-li fundamentálně exponenciální růst potomstva, omezené zdroje, dědičnost, mutace vyrábějící nové alely, a rozdílné vlastnosti potomků jedněch rodičů, je evoluce vlastně silně očekávatelná. Bylo by překvapivé, kdyby za těchto předpokladů k evoluci nedošlo a nedocházelo.
2) SOUČASNÁ živá příroda, včetně rostlin, bakterií, hub, živočichů, je velice pozoruhodně uspořádána podle jakési podobnosti, morfologické i jiné, kterou lze velice precizně definovat statisticky (kladistika), do vzájemně vnořených rodin, tvořících matematickou strukturu, zvanou strom. Například, kočka je podobnější psovi, než krávě. Kráva je podobnější kočce i psu, než třeba orlu. Všechno předchozí je podobnější např. krokodýlovi, než kaprovi. Vše předchozí je stále podobnější třeba mihuli, než pavoukovi. I toto všechno je podobnější nezmarovi, než trepce, a biolog by uměl zdůvodnit, že vše předešlé je pořád podobnější borovici, než bakterii. Kritéria, podle kterých tuto strukturu získáváme, lze různě měnit, a ta struktura se z toho vždy vyloupne v zásadě stejná. Evoluce vysvětluje, proč je život takto uspořádán. Evoluce navíc PŘEDPOVÍDÁ a vyžaduje, aby tvořil život právě takovouto strukturu. Kdyby život nebyl takto uspořádán, o evoluci by nemohlo být ani řeči. Přitom je tato struktura velice nepravděpodobná. Kdo si někdy zkusil uspořádat např. sbírku dopisů, nebo mailů, srandovních obrázků, fotek, atd., jistě ví o čem mluvím. Je krajně nesamozřejmé, že lze živé organismy takto uspořádat.
Dále, neustále nacházíme nové organismy, a ty lze vždy zařadit na přesně a jednoznačně určitelné místo v tomto stromě.
3) Fosilní organismy zapadají do téhož stromu. I toto VYŽADUJE evoluce. Kdybychom ve fosilním záznamu nacházeli fosilní okřídlené koně, nebo např. druh obratlovce se šesti končetinami, evoluce by musela jít k šípku. Žel, nic podobného jsme nikdy nenašli.
4) Náš strom živé přírody je kompatibilní s geografickým rozložením. Africké opice jsou si podobnější, než Africké a Americké opice. Na Madagaskaru se vyvinula unikátní živá příroda (bude o tom řeč dále), ale ta je podobnější živé přírodě v Africe, než v Americe nebo třeba v Austrálii. Život na Novém Zélandu se liší od života v Austrálii, avšak jsou si navzájem podobnější, než např. život v Jižní Americe. I toto vyžaduje a předpovídá evoluce. Přitom je neuvěřitelné množství způsobů, jak by to mohlo být jinak, aby to NEBYLO kompatibilní s evolucí. Například, kdyby si byl život ve stejném klimatickém pásmu v Jižní Americe podobnější s životem třeba v Indonésii, než s životem v Americe v JINÉM klimatickém pásmu, pak by to byl pro evoluci zásadní problém. Živá příroda na Madagaskaru by mohla být sice unikátní, ale podobná přírodě třeba v Austrálii, a ne na sousední pevnině, tedy v Africe.
Evoluce tyto podobnostní vztahy vysvětluje, a vyžaduje.
5) Vztahy podobnosti s přihlédnutím ke geografii jsou kompatibilní i s fosilním záznamem. Současní živočichové v Africe jsou podobní, ale přesto odlišní od fosilních živočichů v Africe. Současní živočichové v Austrálii jsou podobní, ale odlišní od fosilních živočichů v Austrálii. I toto empirické pozorování evoluce vysvětluje, a současně vyžaduje.
6) Endemité. V geograficky oddělených oblastech (typicky ostrovy) nacházíme skupiny živočichů, které nenajdeme nikde jinde. Čím déle byl ostrov geograficky oddělen, tím unikátnější tamější živá příroda je. Toto je naprosto nesamozřejmý fakt, přičemž nevím o žádném jiném vysvětlení, než právě evoluce. A jako v ostatních případech, i toto evoluce nejen vysvětluje, ale i vyžaduje. Pokud by se v dlouhodobě oddělených ekosystémech život za dobu jejich oddělení nediferencoval od zbytku světa, byl by to pro evoluci problém. Existuje přitom spousta variant, které by byly s evolucí nekompatibilní. Uvažme např., že by klokani (kteří se dle fosilního záznamu v Austrálii vyvíjeli) žili ve dvou oddělených lokacích na světě: v Austrálii, a řekněme na stepích Severní Ameriky. Nebo bychom by třeba nějaký druh mloka, který je endemitem v konkrétním údolí v Jižní Americe, mohl přirozeně existovat ještě v jednom údolí v Indonésii. Naprosto smrtící pro evoluci by bylo, kdyby celá typická skladba třeba Australské přírody přirozeně existovala i jinde ve světě – např. na nějakém konkrétním ostrově s podobnými přírodními podmínkami. Nic z toho ale nenastává. Ačkoliv by být zdaleka nemuselo, geografické rozložení života je plně kompatibilní s evolucí.
7) Evoluce je oportunní. Vždy se mění jen to, co už je k dispozici, a celý organismus musí být vždy plně funkční. To má za následek vznik struktur jako rekurentní laryngiální nerv, který zvlášť vynikne např. u žirafy. Jde z jejího mozku, krkem dolů, vytváří několikametrovou smyčku kolem aorty, a pak zase krkem nahoru, aby inervoval struktury blízko mozku, odkud vyšel. Nebo např. sítnice “naruby” u oka, atd. Evoluce vysvětluje PROČ takovéto struktury nacházíme, a dokonce předpovídá, že zákonitě musejí vznikat.
8) Konvergentní evoluce. Na různých místech na Zemi bývají stejné niky obsazeny vizuálně velice podobnými, avšak biologicky silně odlišnými (protože s odlišnou evoluční historií) organismy. Např. vakokrt v Austrálii, a krtek v Evropě. Vakoveverka v austrálii, a obdobný savec v Evropě. Ježura v Jižní Americe, a ježek u nás. Delfín versus ryby.
Není žádný důvod, proč by v Australské zemi nemohli žít krtci jako jinde ve světě. Jenže ti Australští jsou jiní: jsou vačnatí, jako všichni ostatní nativní savci v Austrálii. Přitom žijí velice podobným způsobem života. Evoluce vysvětluje, proč to takto je: Austrálie se od zbytku světa oddělila, když na světě existovali jen primitivní (vačnatí a vejcorodí) savci. Vyšší savci se vyvinuli v okolním světě až PO oddělení Austrálie. PROTO v Austrálii žádní vyšší savci přirozeně nežijí, ačkoliv by tam pro ně byly naprosto přirozené podmínky. Po oddělení Austrálie se vačnatci chopili příležitosti, a obsadili prakticky všechny niky, tak jako savci jinde na světě. Místo gazel máme na Australských stepích klokany, místo krtků vakokrty, místo veverek vakoveverky, atd. Jak tuto strukturu Australské živé přírody vysvětlit bez evoluce? Ve světle to vše ale dává přirozeně smysl.
9) Rudimentální struktury. Určité struktury v průběhu evoluce ztratily svůj původní význam, bez ohledu na to, že mohou mít novou funkci. Např. slepé střevo u člověka: ačkoliv v něm sídlí snadno postradatelná část imunitního systému, je pro člověka hlavně zdrojem problémů. Na nepříjemné záněty slepého střeva bez pomoci chirurgie výrazné procento lidí zemře, přičemž neexistují žádná statistická data o tom, že by jeho odoperováním vznikla pacientům jakákoliv újma. Evoluce vysvětluje, proč tuto život komplikující strukturu máme: homologická struktura u našich savčích předků je pro ně totiž naprosto nepostradatelná, a slouží k trávení. Dále např. viz kostrč, zuby moudrosti, atd.
Někteří lidé se i dnes rodí s regulérními ocásky. Genetickém pozůstatku po našich opičích předcích.
10) Atavismy. V našem genomu nadále existují geny, tvořící struktury, které jsme v průběhu evoluce ztratili, nebo které se jinak změnily. Tyto geny se však u některých jedinců mohou exprimovat, a “svou” strukturu vytvořit. Klasickým příkladem je např. ocas. Někteří lidé se narodí s naprosto regulérním ocáskem, včetně cév, inervace – prostě probuzené geny precizně odvedly práci, kterou dělaly v našich opičích předcích.
11) Starodávné stopy evoluce ve všech eukaryotických buňkách. Mitochondrie jsou původně symbiotické bakterie, se vším všudy: vlastními organelami, bakteriálním jádrem, vlastním mitochondriálním genomem, samostatně se rozmnožují, atd. To samé jsou u rostlin chloroplasty. Proč se mitochondrie množí samy? Proč mají SOUČASNĚ “bakteriální” “buněčnou” membránu? Mitochondriální DNA se navíc PODOBÁ DNA některých bakterií! Navíc jejich genom má i podobný tvar jako u bakterií – totiž kruhový. Mitochondrie mají dále “bakteriální” enzymy, atd.
Evoluce vysvětluje, proč toto pozorujeme. Jak k tomu došlo. Přitom, jako v řadě případů výše, je myslitelná ohromná spousta modifikací, které by evoluci zcela zbouraly. Tak např., kdyby lidské mitochondrie byly syntetizovány jádrem, ale psí by byly bakteriální, a rybí by byly syntetizovány jádrem, ale třeba pavoučí zase bakteriální, atd. Podobných mozaiek jsou myslitelných miliardy, ale jen jedna je kompatibilní s evolucí: totiž ta, kterou pozorujeme. Mitochondrie jsou symbiotické bakterie u všech eukaryotických buněk, a tedy u všech mnohobuněčných živočichů. Ve světle evoluce toto opět dává smysl, ale kdo je schopen vysvětlit to bez ní?
12) Stejný strom, jako byl popsán v prvních bodech, vypadne z podobností mezi geny různých živočichů. Porovnáme-li jeden každý gen, protein, enzym, atd., napříč živou přírodou, dostaneme vždy velice podobný strom, jako ten náš, o kterém celou dobu mluvíme. To samé platí i pro mitochondriální DNA, pro chloroplasty u rostlin, atd., a to samé platí i pro genom jako celek. A opět: přesně toto evoluce předvídá, a vynucuje si. Kdybychom toto nepozorovali, evoluce by padla.
13) Fosilní záznam, který neznalí kreacionisté vydávají snad za hlavní a jediný důkaz evoluce. Fosilní záznam je precizně vertikálně uspořádán, a je zcela kompatibilní s naším stromem. Neexistuje fosílie králíka, starší než 100 milionů let. Neexistuje fosílie moderního člověka, starší než 250000 let. Neexistuje fosílie opice, starší než řekněme 50 milionů let. Neexistuje fosílie dinosaura, novější než 60 milionů let. Neexistuje fosílie velryby, starší než 50 milionů let. Všechny fosílie nacházíme tam, kde evoluce předpovídá, že bychom je měli najít. Z tohoto vycházel např. Neil Schubin, když našel Tiktaalika. věděl, ve které vrstvě mu evoluce říká, že má hledat, věděl, kde tyto vrstvy vystupují na povrch, jel tam, a našel. Existuje přitom mnohem více způsobů, jak by fosilní záznam mohl být (ne)uspořádán, aby to s evolucí naprosto nebylo kompatibilní. Nastává ovšem právě ta varianta, která s evolucí kompatibilní je.
14) Virová DNA v našem genomu. Některé viry mají schopnost přenést svoji DNA do dědičné informace. Toto se stalo i našim předkům, a každý z nás tak virovou DNA v genomu máme na mnoha místech. Nádherné ovšem je, že toto se logicky stávalo i našim živočišným předkům. Když nějaký virus vložil svoji kopii do DNA našeho předka, který je současně předkem všech savců, najdeme právě tuto virovou DNA ve všech savcích, tedy i v lidech, ale už ne např. v ptácích, plazech, rybách, atd. Toto považuji za jeden z nejpádnějších důkazů evoluce vůbec. A opět, je tolik způsobů, jak by to mohlo vypadat, aby to NEBYLO kompatibilní s evolucí! Uvažme např., kdybychom jistý virus nacházeli na konkrétním místě v genomu právě u lidí, a pak třeba u ryb. Nebo u pavouků a u ptáků. Atd.
15) Analogie bodu (14) platí i pro některé výrazné mutace. Pokud v nějakém našem předkovi došlo k výrazné (snadno identifikovatelné) mutaci, pak tuto sdílíme s celou skupinou živočichů, kteří tvoří podstrom vycházející z toho předka, ale nenacházíme ji v živých organismech mimo tento podstrom.
16) Náš genom obsahuje spoustu genů, které byly aktivní v našich předcích, ale u nás už aktivní nejsou, protože funkci kterou zabezpečovaly nepotřebujeme. Klasickým příkladem jsou čichové buňky. Pro naše živočišné předky byl čich mnohem důležitější než pro nás, a jejich geny tvořily mnoho typů čichových buněk, schopných identifikovat desetitisíce pachů. U nás jsou tyto geny už neaktivní, ale vzhledem k významu, který měl čich pro naše živočišné předky, tvoří přitom nezanedbatelnou část našeho genomu. Ty samé geny, na rozdíl od nás však aktivní, lze pak identifikovat v ostatních savcích z naší větve. A jako vždy: ve světle evoluce dávají tato fakta perfektně smysl. Pozorujeme přesně to, co bychom čekali, že bychom měli pozorovat, za předpokladu, že je evoluce pravdivá.
autor: Michal Hanko, www.i-ateismus.cz