“Pověste ateistického blogera”, dav statísíců muslimů požaduje popravu 4 ateistů v Bangladéši
Nedávná aférka s učitelkou v mateřské školce, která se rozhodla nosit do práce muslimský šátek hidžáb, jako projev svého osobního džihádu, rozvířila stojaté vody našeho českého rybníka. Náš názor je, že jakákoliv náboženská indoktrinace ve státem placeném školství je nepřípustná a veřejné školy by měly být přísně nábožensky neutrální. Nošení výrazných náboženských symbolů, mezi něž hidžáb jistě patří (a je tak samotnou učitelkou Špírkovou deklarován) určitě je překročením hranice, která by být překračována neměla. Zároveň je potřeba podotknout, že tato hranice sekulární, nábožensky neovlivněné výchovy je u nás často překračována i v jiných institucích a jinými lidmi.
Islám se nás netýká
Tato aféra je nicméně užitečná v tom, že nás přinutila zamyslet se nad islámem jako takovým a naším vztahem k němu. Islám je totiž nepochybně fenomén, který se v dnešním světě dynamicky rozvíjí a jen naše politická poloha mimo hlavní proudy světových trendů nás jeho vlivu ještě jakž takž uchránila, zatímco za našimi pohraničními horami již řádí silou uragánu. Náš vztah ke křesťanství je poměrně jasně daný historicky, prošel si dlouhodobým vývojem a křesťanství je nedílnou součástí našeho veřejného prostoru. S islámem je to trochu jinak a náš vztah k němu se bude teprve vytvářet. To, že se u nás jedná zatím o relativně omezený jev, je nepochybně jen určité ticho před bouří. Stačí se podívat jen kousek za naše hranice, do Německa, Francie, Velké Británie, Španělska, Švédska, Belgie, Ruska, … v podstatě kamkoliv.
Naši uzavřenost do české kotlinky, která je „přece ze všech stran chráněna horami“ vystihl nepřekonatelně Karel Čapek ve Válce s mloky, kde pan Povondra sice vystřihuje z novin všechny zprávy o tom, jak mloci vyhazují do povětří jeden kontinent za druhým, ale je v naprostém klidu, protože se k nám přes ty tvrdé Krušné hory neprokoušou. ~Jiří Hlavenka
Islám není horší než jiná náboženství
Ve světle toho co se děje za našimi hranicemi cítím potřebu nějak definovat a lépe prozkoumat ateistický vztah k islámu a jeho politickému bratříčkovi islamismu. Nejprve se vypořádejme s námitkou, že jako ateisté bychom měli mít stejný vztah ke všem náboženstvím a iracionálním vírám. Jak napsal Sam Harris, ideologie založené na víře – náboženství, považujeme za špatné myšlenky, vyznávané ze špatných důvodů a vedoucí ke špatným činům a výsledkům. Je dobré si ale uvědomit, že různá náboženství a různé ideologie vyznávají různé myšlenky, které jsou chybné v různé míře. Všechna náboženství od budhismu, přes islám, jainismus až po křesťanství mají podle nás jednu zásadní chybu: své myšlenky a dogmata nemají podloženy důkazy a pečlivým hodnocením faktů, ale jsou založeny na dogmatické víře v jejich správnost. Přestože si jsou z tohoto pohledu víceméně rovny, tak samotné myšlenky se liší nejen z pohledu náboženského a teologického, ale i z pohledu jejich reálných dopadů na lidskou společnost a skutečný svět.
Je zásadní rozdíl v dopadech jainismu a jeho centrální dogmatické víře ve spirituální a etickou nepřípustnost násilí a třeba právě Islámu, v jehož samotných kořenech je zafixována dogmatická nutnost obrany víry třeba i násilím. Dopad těchto doktrín, ač zastávaných ze stejně špatných příčin – kvůli víře, nemůže být v reálném světě a v reálných situacích odlišnější. Vím, že toto je asi nepřekročitelná hranice pro mnoho lidí, kteří by se třeba mohli za ateisty považovat, ale pro mě je naprosto nepřijatelné házet všechny myšlenky všech náboženství do jednoho morálního a etického pytle. Zatímco může existovat náboženství, jeho etické a morální požadavky mohou být těm ateistickým a řekněme i humanistickým velmi blízké, stejně tak mohou existovat náboženské doktríny, které budou v našem vnímání a pochopení světa naprosto nepřijatelné a zločinné. Nakonec i náš právní řád tuto distinkci činí v případě nacismu a komunismu.
Kritizujeme islám, protože jsme rasisté
Další námitkou se kterou bych se chtěl vypořádat, je obvinění s rasismu a xenofobie. Kritizuje-li člověk islám a konkrétní projevy islámu, nemůže se vyhnout obviněním z rasizmu a xenofobie.Je smutnou pravdou, že s takovým obviněním většinou přispěchají lidé, jejichž názory a životní hodnoty nám jsou často velmi blízké. V Čechách pro ně máme většinou trochu pejorativní označení pravdoláskaři, ale můžeme je nazývat třeba i multikulturalisté nebo PCMC (politicky korektní multikulturalisté). Jejich mantrou je válka proti zevšeobecňování a většinou velmi sympatická snaha vedení dialogu se všemi ostatními. V této snaze se ale často sami dopouštějí paušalizací, nálepkování a házení všech kultur do jednoho hodnotového pytle. Velmi často nedokáží rozlišit morální a etické odsouzení jedné ideologie, v tomto případě islámu, od odsuzování věřících muslimů jako takových. Osobně mě velmi mrzí, že právě tito lidé, proti jejichž nejniternějšímu přesvědčení a hodnotám stojí právě hodnoty islámu nejsou schopni toto rozpoznat. Přes roušku jakési “viny za nacismus” nejsou schopni rozpoznat, že jejich často velmi vstřícný vztah k islámu zanechává v řadách odpůrců islámu hlavně extremisty.
V případě islámu máme ale my, kritici islámu poměrně velké štěstí. Islám je náboženství, které je podobně jako křesťanství velmi expanzivní, misionářské. V jeho jádru je tedy nutnost a snaha obracet ostatní na “správnou” víru. Tato nutnost v sobě obsahuje nejen zdroj netolerance a pohrdání “nevěřícími”, protože jejich víra a přesvědčení jsou logicky méněcenné (jinak by nebyl důvod je obracet), ale zároveň to činí tato dvě náboženství velmi úspěšná. Když byly v Dánsku zveřejněny karikatury Mohameda, tak vypuklo veřejné násilí v mnoha zemích, od Alžírska, přes Egypt, Írán, Pákistán až po Bangladéš a Indonésii. Jediné, co ty lidi spojovalo, byla právě víra v myšlenky mohamedova Koránu.
Na islám nemůžeme uplatňovat naše hodnoty
Zároveň to ukázalo naprostou nepřipravenost, neochotu a možná i zbabělost našich multikulturalistických elit k obraně tak základního práva, jakým je právo na svobodné vyjádření názoru. Karikatury, ať už je na nich kdokoliv, jsou jen karikatury. Obyčejné obrázky, kterými často někdo vyjadřuje svůj názor v určité zkratce. To, že na obranu takto základního práva se často postavili v podstatě jen lidé, kteří nemají rádi muslimy jako “arabáče” a multikulturalisté mluvili o potřebě respektovat city druhých, místo aby hájili vlastní právo na svobodu slova ještě neznamená, že všichni lidé, kteří hájí svobodu slova a silně kritizují islám jsou fašisté, rasisté a xenofobové. Této paušalizace se potom dopouštějí ti samí lidé, kteří hájí právo muslimů být uraženi a obviňují nás kritiky islámu z paušalizace a xenofobie.
Svět není ideální a je jasné, že rasismus a xenofobie tu skutečně existuje. Je také pravděpodobné, že xenofobové a rasisté budou v tomto případě stát na straně obránců svobody slova, protože nemají rádi “arabáče”. Tragédií multikulturalistů ale je, že tito nenávistní lidé si vybrali stranu dobrou, zatímco tolerantní a veskrze mírumilovní lidé se postavili přímo na stranu nenávistné ideologie, která opovrhuje téměř všemi hodnotami, které jsou nám drahé. Postavili se na stranu islámu. To, že rasisté a xenofobové přece stojí na správné straně přece neznamená, že my se musíme postavit automaticky na stranu špatnou. My nemusíme volit mezi islámem a xenofoby. To je falešné dilema.
Jsme islamofobové a podněcujeme nenávist proti muslimům
Podívejme se ale na další termín, který bude náš vztah k islámu ovlivňovat. Je jím islamofobie. Fobie je obecně termín, kterým je označován chorobný až nepřiměřený strach z věcí, situací nebo lidí. Islamofobie je potom termín “označující chorobný strach z islámu, vytvoření negativních předsudků vůči muslimům nebo jejich očerňování.” Tak jak je dnes islamofobie interpretována, tak znemožňuje třeba i oprávněnou kritiku ideologie a myšlenek islámu. Přijmeme-li tuto optiku, tak jsem o jednu z nejdůležitějších svobod již přišli, o svobodu slova. Slovo islamofobie je potom čistě propagandistický termín, do kterého se vlezou všichni, kteří Islám kritizují, protože kritizovat náboženství je přece špatné. Když kritizujeme křesťany, kteří požadují smrt gayů v Ugandě nejsme kristianofobové, když kritizujeme muslimy za útlak žen, lynče jinověrců a ateistů, znásilňování a vypalování vesnic, potom jsme islamofobové, protože všichni muslimové nejsou zlí a islám je náboženství míru. Ti kteří vraždí, lynčují a vypalují vesnice to jen špatně pochopili.
(Davy statísíců věřících muslimů požadují popravu 4 ateistických bloggerů v Bangladéši)
Islám je tolerantní k menšinám
Zkuste si představit život v nikdy nekončícím strachu z rozvášněného davu, který vás může umučit k smrti, kdykoliv se někdo dozví, že jste ateista a svobodomyslný člověk. Často za asistence policie nebo státních orgánů, které vás v lepším případě před lynčem zachrání tím, že vás zavřou do vězení a obviní z rouhání. Přesně s tímto pocitem žije mnoho ateistů a agnostiků v mnoha muslimských zemích napříč všemi kulturami a zeměpisnými pásmy. V těchto podmínkách jsou nucení žít (a umírat) ateisté v Egyptě, v Pákistánu nebo v Bangladéši. Situace křesťanů a jiných náboženských menšin není o mnoho radostnější, ale o té se zprávy alespoň občas objeví v médiích.
Podívejme se podrobněji na situaci v Pákistánské islámské republice. Už jenom veřejné přihlášení se k ateismu je podobné jako hrát ruskou ruletu s plným zásobníkem. S tímto prohlášením je dobré rovnou sepsat závěť. Odhadované číslo lidí obviněných z rouhání je 1274 od roku 1986, kdy byl přijat zákon rouhání zakazující, do roku 2010. Dokonce i muslimští politikové, kteří vystupovali za zrušení trestu smrti za rouhání byli zavražděni. Nyní leží v zákonodárném shromáždění zákon trestající smrtí “odpadnutí” od Islámu. Zkuste se nad tím chvíli zamyslet. Příčinou nejsou samotné zákony, ale přesvědčení Pákistánských muslimů, že je jejich povinností vás zabít, pokud se dopustíte rouhání nebo opustíte muslimskou víru. Podle průzkumů veřejného mínění Pew Research Center z roku 2010 je 82 % muslim; pro kamenování nevěrníků a 76 % je pro trest smrti těm, kteří islám opustí. To nám říká mnoho o “světlé” budoucnosti ateistů v Pákistánu a o tom, jak “mírumilovný” je islám a jeho lid.
Koho vinit za takovéto smýšlení? Jsou snad Pákistánci a muslimové v jiných zemích od přírody zlí lidé? Jsou snad horší než my? Vždyť mnoho cestovatelů mluví o tom, jak neuvěřitelně milí a pohostinní ti lidé jsou. Kde tedy hledat příčinu? Dovolím si jednu příčinu nesměle navrhnout. Náboženství míru, Islám. Problém ovšem je, že i kdybychom tuto hypotézu chtěli prozkoumat, tak to není možné. Stačí sebemenší zmínka nebo kritika islámu a jeho myšlenek, ať už skutečná nebo jen tak vnímaná, aby do ulic vypochodoval lynčující dav. Dav, který vraždí, pálí a znásilňuje kohokoliv, kdo smýšlí jen trochu jinak, než muslimové.
Lidé, kteří nejsou ochotni bránit své hodnoty o ty hodnoty již přišli
Proč jsme si ale vybrali Pákistán? To proto, že v Pákistánu jsou oficiální zákony a svobody relativně k ateistům přejícné. Oficiálně tato diskriminace téměř neexistuje. Richard Dawkins tvrdí:
Jsem opatrně optimistický v Evropě a Americe. Jsem ale pesimistou co se týče islámského světa. Považuji Islám za jedno z největších zel na světě a bojím se, že tam nás čeká velmi obtížný zápas.
Jedním z nejdůležitějších cílů islámu je šíření islámu. V tom si je velmi podobný s křesťanstvím. Lidé, kteří v Evropě šíří islám to dělají proto, že si myslí, že islám je dobrý. Často si to zvolí jako osobní cestu a přesvědčení. Jakmile tak ale udělají a začnou se řídit islámskými pravidly, potom považují za dobré i šíření islámu. Ti lidé chtějí, aby žili v prostředí, kde i ostatní věří mohamedově protoctví. Stav, kdy tomu tak není chápou jako dočasný. Dokud jich je málo, tak nejefektivnější cestou k šíření islámu je vydávat jej za soukromou věc a víru. Když jich je trochu více, požadují pro sebe status zvýhodněné menšiny, kde je většina společnosti povinna jim vytvořit podmínky, aby mohli islám praktikovat a mít jisté výhody. Jakmile jich je dost a nemusí jich být zdaleka většina, začnou se logicky prosazovat do veřejných funkcí a orgánů. Toto všechno se děje zcela podle právních předpisů a v souladu se zákonem.
Jak to pokračuje, není těžké uhodnout. První soudy šaríja, první vraždy prominentních odpůrců islámu. Nyní už začíná být skutečně nebezpečné proti islámu cokoliv říkat, protože vyprovokovat muslimy je skutečně snadné. Běžní lidé, kteří jen chtějí žít své životy, na které jsou zvyklí rozhodně proti islámu protestovat nebudou. Všichni, kteří tak přesto učiní jsou potom označeni za islamofoby, pravičáky a nacisty. Často i zavíráni do vězení, protože přece podněcují náboženskou nenávist. Díky postupně zaváděným muslimským zvyklostem a zákonům počet muslimů v zemi nadále roste. To není náhoda. Přispívá k tomu mnohoženství, zákony které dovolují muslimským mužům brát si nemuslimky, ale zakazují muslimským ženám brát si nemuslimy. Stát se muslimem je jednoduché, ale islám opustit je velmi rizikové. Často to končí smrtí. Tyto zákony jsou velmi přísně hlídány uvnitř komunity již plně rozvinutými šariátskými soudy, kleriky a muslimy samotnými.
Konec příběhu potom vidíme v zemích, jako je Egypt, Pákistán nebo Bangladéš. Větší nemuslimské menšiny jsou tolerovány, ale velmi diskriminovány a často brutálně utlačovány. Vždyť stát se muslimem je tak snadné, tak proč si ten život trochu neulehčit a tomu tlaku podlehnout. Samozřejmě k tomuto je od prvního hidžábu v zapadlé vesnické školce a relativně směšným stránkám Šaríja pro Čechy ještě daleko. Bezprostřední nebezpečí nám ateistům nehrozí a ještě dlouho hrozit nebude. Zároveň je ale krátkozraké nevidět, jak tento systém funguje. Protože právě teď je doba, kdy ještě to rozhodnutí můžeme udělat poměrně snadno. Udělat rozhodnutí, které není jednoduché, protože to znamená porušit naše vlastní hodnoty a vzdát se naší vlastní tolerance. Můžeme si vybrat, jestli budeme islámskou ideologii tolerovat, nebo proti ní rázně zakročíme. Nám ateistům a svobodomyslným lidem by prostě mělo být jasné, že budeme-li tolerovat šíření ideologii, tak o naši svobodu přijdeme. My možná ještě ne, ale naše děti ano. Ta volba je až směšně snadná a jednoduchá. Chceme, aby naši potomci žili v islámském světě? Pokud ano, tak se k islámu chovejme jako k jiným náboženstvím a tolerujme ho. Pokud ne, tak označme islám za to, čím skutečně je, tedy za zvrhlou ideologii, která dokáže i hodné lidi přimět, aby se chovali jako zvířata. Ideologii, která se prokázala jako velmi efektivní šířit se všude tam, kde si lidé neváží vlastních hodnot a vlastní kultury.
Nebezpečí lze předejít, islám těží z naší slabosti a strachu
Vím, ono to nebezpečí nevypadá nijak hrozivě, ale žábě, kterou začínáme pomalu vařit v hrnci, ta voda možná také přijde příjemně vlažná. Problém je, že až bude voda vařit, tak žába už vyskočit nezvládne. Stejně tak přímo nám nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí. Vždyť se tu u nás buduje jen pár mešit. Máme tu několik desítek prvních konvertitů. Několik desítek vězňů se hlásí k islámu. Jaký je rozdíl mezi křesťanským kaplanem a imámem? Vždyť pro nás ateisty je to stejná sebranka … Nu, já si to nemyslím.
Asi by bylo dobré, kdybychom tento článek zakončili nějak optimisticky. Nějakým jednoduchým řešením, jak bychom výše nastíněné budoucnosti mohli zabránit. Já to řešení neznám. Určitě za řešení situace nepovažuji šikanu jedné vesnické učitelky z mateřinky. Myslím ale, že by bylo dobré, kdybychom se shodli, že výše uvedenou budoucnost nechceme a jsme ochotni pro to něco udělat. Tady je takový malý seznam toho, co mě napadlo.
- Měli bychom být empatičtí a soucitní jak k těm, kteří jsou obětí islámu, tak i k muslimům samotným. Ve výsledku mezi nimi, jako obětmi této ideologické rakoviny, není příliš velký rozdíl.
- Měli bychom nazývat věci pravými jmény. Lidi hodnotit podle jejich činů a slov, ne podle mediálního obrazu a propagandy.
- Neměli bychom dopustit, aby tu vznikala třída zoufalých lidí, pro které nemá naše společnost hodnotu, protože sami nemají střechu nad hlavou, nemají co jíst a vůbec žijí bídný život bez perspektivy zlepšení. To jsou totiž lidé, kterým islám může skutečně mnoho nabídnout.
- Měli bychom trpělivě a bez nenávisti vysvětlovat všem, kdo je ochoten naslouchat, výše uvedené principy a fakta. Nejsou to věci jednoduché a velmi snadno lze sklouznout k paušalizacím, nenávisti a nespravedlnostem, které potom zpětně odrazují dobré, schopné a přemýšlivé lidi.
A možná ještě jednodušeji: soucit, pochopení a trpělivost s lidmi, nepřátelství k dogmatickým ideologiím a náboženstvím.