(autor: Jiří Kuchař )
Před časem jsem slyšel přednášku teologa, který vyslovil následující myšlenky:
Současná tendence odnáboženštění, sekularizace, nebo jak někdo říká postkřesťanská fáze, sice výslovně popírá křesťanský charakter, ale žije z výdobytků které křesťanství přineslo do společnosti – odmytologizování přírody, princip lidské svobody, hodnota života, hodnota rodiny, hodnota manželství, hodnota práce, zodpovědnost za svět, sociální cítění…i náš údajně ateistický občan v české republice má velmi silné sociální cítění…je zajímavé, že Česká Republika má v těch žebříčcích mezinárodní pomoci …solidarity… tak vítězíme, jsme na prvních místech. Tyto výsledky, výdobytky které přineslo křesťanství zdánlivě už nepřítomné ve společnosti teď existují, aniž by člověk věděl, odkud se taky vzaly. A církev zůstává jen jakousi firmou na úkony a obřady, kde víra chybí, nebo není skoro vyžadována.
~ThLic. Petr Šikula, (čas videa 32:20)http://www.videomix.cz/video/fusd5rQBy6o/.
To mne dovedlo k sepsání následujících úvah o tom, jak vidím „výdobytky“, které křesťanství přineslo do společnosti a o civilizačním významu katolické církve pro zbytek společnosti.
K demytologizaci přírody
Všichni bohové řek, hor, lesů a vod, všichni ti místní specializovaní užiteční bohové, kteří sloužili lidem po generace, byli najednou vytlačení ze svého místa, nebo nuceni se spojit s jediným ohromným elementárním konglomerátem, s centrálním vedením s nízkým morálním kodexem, ale zato se zuřivou spravedlivou zlobou ve svém srdci. Překrytí dřívějších přírodních svátků kterým křesťanství účelově pozměnilo význam a smysl, odpoutalo pozornost lidstvo od přírody a připravilo nástup doby, které se dnes říká temný středověk. A středověk vedl k reformaci a protireformaci se všemi hrůzami pro lidstvo až do minulého století.
Ještě dnes není jasné, jestli to v té době byla pro lidstvo nejlepší možná volba. Ale diskuze o tom pokračuje. Co tento „výdobytek“ opravdu přinesl je nejvíc patrné na filosofii a vědě, které jakoby přestaly existovat na celé jedno tisíciletí.
K principu svobody a k hodnotě života.
V roce 325 n.l. vládce Konstantin svolal koncil v Nicaea. Během tohoto setkání byla politicky ustanovena křesťanská nauka. Tak začala dlouhá historie křesťanských krveprolití a církevních podvodů. A tak po dalších 1600 let Vatikán udržoval politickou moc nad celou Evropou vedoucí do tak „radostných věků“ jako je doba temna spolu s událostmi jako Křižácké války, vyslýchání inkvizicí a upalování zaživa. Hovořit zde o výdobytku na kterém má zásluhu křesťanství a zejména katolická církev, to znamená nevidět tragické dopady na oběti náboženských válek, na příslušníky poražené strany, zejména na její elity. Od doby kdy křesťanství ztratilo postavení jediného povoleného náboženství se katolická církev spokojuje s trapným posluhováním svými polními kuráty v armádách všech možných vlád včetně diktátorských, zaměřuje se na dohled nad sexuálním životem věřících, zakazuje antikoncepci, zakazuje interupce a snaží se bránit vědě ve výzkumech kmenových buněk – pokud se ovšem zrovna nezabývá krytím pedofilů ve svých řadách. Hodnoty svobody a života v něčem takovém najít nemohu, ať se snažím sebevíc.
Ve skutečnosti byly hodnoty svobody a života formulovány a prosazovány osvícenci, proti kterým katolická církev vždy vystupovala a vystupuje dodnes.
K hodnotě rodiny, hodnotě manželství, hodnotě práce, zodpovědnosti za svět a sociální cítění.
Tady už cítím zoufalou snahu „vařit z vody“. Manželství a rodina přece nejsou výsledkem křesťanství a co se týká hodnoty práce, zodpovědnosti za svět, a sociálního cítění – z historie jsou známé spíše opačné příklady, kdy se církev stavěla proti pokroku, proti zrušení otroctví barevného obyvatelstva, proti zlepšení životních podmínek lidstva. A jestliže „náš ateistický občan“ má sociální cítění, není to spíše důkazem toho, že etické chování člověka je založeno na přirozené empatii, vzdělávání a sociálních vazbách a že náboženský základ není nutný?
Křesťanství není základem naší kultury
Domnívám se, že ospravedlňování účelnosti a užitečnosti katolické církve je to, oč tu běží. Jenže s tímto mám osobně velký problém, protože katolické církvi se jedná především o to, aby byla vnímána společností jako cosi výjimečného. Dějinami osvědčená forma její ideologie je ta, že přesvědčuje naivní posluchače, že takto je svět uspořádán z vůle nekritizovatelné super bytosti – boha. Ona stará víra v bohem ustavenou přirozenou nerovnost mezi lidmi, posvěcující světské panování církevních a světských představitelů. Čím silnější mandát vyplývající z počtu věřících, tím účinnější politické ovládání. A to až do takové míry, kdy volení vládní představitelé budou muset počítat s touto politickou silou. Se silou, kterou sice nikdo nevolil, takže by v demokratickém systému se neměla vyskytovat, ale počítat se s ní bude muset. Nejen v jednotlivých státech ale i ve spojené Evropě. Proto se tato církev nemůže smířit s představou, že by náboženské vyznání mělo být věcí jen soukromé sféry.
Kulturní konstantou jsou vědomosti a poznání. A účelem veřejného vzdělávání není schvalování nevědomosti, ale její překonávání. Problémy, kterým lidstvo bude čelit v budoucnosti, budou, stejně jako v minulosti, nepochybně složité a obtížné. Má-li však obstát, bude muset zapojit duchapřítomnost, vynalézavost a odvahu. Sekulární humanismus vkládá důvěru raději v lidskou inteligenci než v boží vedení. Sekulární humanisté jsou skeptičtí ohledně teorií vykoupení, zatracení a převtělování, snaží se přistupovat k lidské situaci realistickými pojmy: lidé sami odpovídají za svůj osud. Věříme, že je možné vydobýt lidštější svět, svět založený na rozumových postupech a principech tolerance, ochotě ke kompromisu a jednání o odlišnostech ve stanoviscích.