Jaký je vztah náboženství a ateismu: À la carte nebo švédský stůl?

Jsme lidé západu. Rádi věci škatulkujeme, třídíme a máme ve věcech pořádek. Ateismus považujeme za poměrně čerstvou věc starou nějakých 200 let. Ještě jsme schopni přiznat, že k ateismu směřovali někteří antičtí filosofové. Náboženství a ateismus potom chápeme jako dvě protichůdné teze, které se vzájemně vylučují.

Je to možná dáno abrahámovskými náboženskými směry, které naše představy o náboženství formují již stovky a tisíce let. Abrahámovské náboženské monoteismy, jako judaismus, křesťanství a islám ale jsou jen velmi specifické příklady toho, co to náboženství vlastně je. Tato náboženství mají navíc poměrně specifické kořeny, které v nich zanechaly hluboké stopy. Judaistický monoteismus vznikl jako velmi nacionalistická víra v dobách největšího ponížení židovského národa; vykrystalizoval v době babylónského zajetí.

Chceme-li pochopit ateismus, jako odmítnutí existence bohů, nemůžeme své chápání pojmu Bůh držet v rámci této velmi specifické skupinky náboženství jakkoliv dnes vlivných. Nejdříve proto ukáži, proč je vlastně systém judeo-abrahámských náboženství natolik exkluzivistický, abych jej potom porovnal s ateistickými tradicemi v jiných částech světa. Často se totiž setkáváme s argumentem, že ateismus jako takový má smysl jen v rámci našeho západního kulturního okruhu.

Kořeny západních monoteismů jsou zatíženy traumatem

Teologicky vůbec nejvlivnější osobou byl biblický židovský král Josiáš . Podle Bible zničil všechny oltáře a svatá místa jiných bohů než byl Jahve. Ne snad, že by tehdejší židé popírali existenci jiných bohů. Josiášova ekipa ale považovala jejich uctívání za špatné. Jahve je přece „žárlivý bůh“ a jak by mohl být žárlivý, když by neměl žárlit na koho, že? V době Josiášově, tedy v letech 641–609 př.n.l., určitě nemůžeme hovořit o monoteismu. Správný výraz je monolatrismus: uctívání jednoho Boha.

Josiášovi a jeho příznivcům se stala ale jedna nepříjemná věc. Po vykořenění ostatních božstev ze země Judské, začala stíhat království jedna pohroma za druhou. Začalo to dosud ne zcela vyjasněnou popravou mladého Josiáše egyptským faraonem a skončilo to dobytím Jeruzaléma Babylóňany a odvedení celé židovské elity do zajetí. V podstatě naprosté vymazání židovského státu z mapy.

Možná nám přijde, že logickou reakcí by bylo odvrácení své výlučné pozornosti od Jahveho. Nakonec ty pohromy přišly v době, kdy jsme uctívali jen jeho. To bychom ale špatně chápali dynamiku náboženského vývoje. Židé v Babylónském zajetí naopak vydedukovali, že pohromy jsou důsledkem a trestem za nedokonalé uctívání jejich Boha. Stihl je tedy spravedlivý trest za všechny chyby, které jako lidé udělali a Jahve se jim tak mstí prostřednictvím té největší říše, kterou znali.

Počkat, co z toho ale plyne? Jestliže je Jahve tak mocný, že dokáže ovládat Babylónského hegemona, není dokonce možné, že Jahve je jediný bůh? Bůh s velkým B, jediný hodný toho jména? V těchto a podobných úvahách můžeme vystopovat původ západního monoteismu. Jedná se tedy o náboženství, které jehož základy položil nacionalismus a izolacionismus krále Josiáše a ukut byl během prožívání obrovského traumatu. V době, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že se situace pro židovský a bohem vyvolený národ může někdy zlepšit.

Tyto krušné časy, kdy malý národ bojoval v cizí zemi za zachování své svébytnosti a kultury se podepsaly na výsledném produktu. Západní představa náboženství je představou, kdy existuje jen jeden bůh a jen tohoto jednoho boha je nutné uctívat. tento bůh přísně trestá cokoliv, co by se od tohoto uctívání odchýlilo a nejvíc se mu nelíbí uctívaní jiných bohů. V jistém slova smyslu je to pořád ten strašný a žárlivý bůh Jahve ze Starého zákona.

Ateismus je nedílnou součástí Hinduistické tradice

Toto chápání je velmi cizí východní náboženské tradici. Ta žádného Jahveho nebo Aláha nepoznala. Na východě naopak docházelo k mísení kultur a náboženských směrů v jako obrovském tavícím kotli. Pojem náboženství tam proto není tak pevně svázán s konkrétním bohem a když se podíváme trochu blíže, tak zjistíme že ani s bohy jako takovými. Bohové, třeba v hinduismu proto představují jen jednu složku tamní představy o náboženství. A rozhodně to není složka nezbytná.

V rámci hinduismu existuje a existovalo mnoho filosofických směrů, které existenci bohů přímo popíraly, přesto se k hinduismu hlásily a třeba i formálně zachovávaly jeho rituály. Nám je tato představa „náboženství bez boha“ velmi cizí. Proto třeba máme velké problémy se začleněním takových směrů jako je třeba budhismus.

Budhismus přímo odmítl autoritu svatých textů – Véd, ale existují i jiné směry, které autoritu véd přímo nepopírají a přesto existenci bohů nepostulují. Pro nás potom může být velmi matoucí, že i tyto vlastně ateistické filosofie vyžadují plnění náboženských rituálů a dodržování jistých pravidel. Všimněme si, že naše slovo „náboženství“ obsahuje jako kořen slovo „bůh“. Jako příklad tohoto zmatení pojmů si uvedeme třeba hinduistický náboženský směr Mimāṃsā, který zahrnuje také ateistický proud, ale klade velký důraz na správné provádění rituálů. Tato filosofická škola se snaží najít podstatu dharmy pomocí podrobné hermeneutiky Véd. Dharmu potom můžeme přibližně chápat jako morálku, etiku, čest nebo povinnost.

Už samotné Védy se k Bohu stvořiteli staví velmi ambivalentně:

Odkud se to vzalo? Kde má toto stvoření počátek? Bohové přišli až posléze, spolu se stvořením univerza.

Úvahy filosofů další hinduistické tradice Samkhya se potom ubírají tímto směrem:

1. Jestliže předpokládáme existenci karmy, potom je Bůh jako morální autorita vesmíru zbytečný. Realizuje-li a prosazuje-li totiž Bůh následky činů, potom tak může dělat i bez karmy. Funguje-li ale Bůh v rámci zákonů karmy, potom je to karma, která je zodpovědná za následky činů a existence Boha je zbytečná.
2. Pokud existenci karmy odmítáme, tak ani potom nemůže být Bůh ten, který prosazuje následky. takový Bůh totiž může být altruistický nebo egoistický. Altruistický Bůh by nestvořil svět plný utrpení. Jestliže jsou ale jeho motivy egoistické, potom musím předpokládat, že Bůh cítí touhu. Existence boží touhy je ale v přímém protikladu Boží nekonečné svobodě, která nutně předpokládá neexistenci jakýchkoliv puzení k akci. Toto je potvrzeno svědectvím Véd.
3. Jestliže ale i navzdory těmto argumentům trváme na tom, že Bůh má v sobě nevyplněné tužby, toto by mu muselo způsobovat utrpení, bolest a jiné lidské zkušenosti. Takovýto bůh by nebyl o nic lepší, než představa naší školy o vyšším já.
4. Navíc, neexistuje důkaz existence Boha. Bůh není objektem smyslů a neexistuje žádný obecný návrh, jak jeho existenci dokázat dedukcí nebo svědectvím. Navíc Védy nehovoří o bohu jako stvořiteli světa.

Ateismus je přirozenou součástí lidské kultury

Když jsme se tedy podívali podrobněji na východní tradice, konkrétně hinduismus, tak překvapivě zjišťujeme, že ateismus má ve východní tradici překvapivě silné kořeny. Rozdílné chápání náboženství bych přirovnal k objednávání v restauraci. Tady na západě jsme dostaneme jídelní lístek a jsme nuceni si vybrat každý své jídlo, které si sní každý sám. V lepším případě si dáme navzájem ochutnat. Vybral sis křesťanství? Potom tě těžko pustí na Hadžd a ty jako křesťan nakonec rozhodně nemůžeš a nemáš důvod obcházet v kruzích prapodivný kámen v Mekce. Pravověrný muslim potom  nejde do katolického kostela pro oplatku a stejně tak ateista se nebude účastnit modlitby růžence.

Naopak ve východní tradici, jsou obdoby těchto činů naprosto běžné a přijatelné. Náboženství není chápáno stylem buď a nebo. Podobá se to spíše švédskému stolu, kde si každý poskládá večeři podle svých představ, nebo otáčivému stolu v čínské restauraci, kde se jídlo objednává pro celou společnost a každý si na svůj talíř naloží podle chutí. Ateismus je potom od nepaměti významnou složkou tohoto náboženského mixu, jakkoliv paradoxně to může znít.

Na západě jsme již dlouho vystaveni exkluzívnímu vlivu drsného pouštního kultu malého národa, jehož ponížení a frustrace dala vzniknout velmi přísnému a žárlivému bohu. Tyto vlastnosti nakonec i u lidí často značí snížené sebevědomí a nízký intelekt. Potřeba upínat se k rigidním pravidlům je často náhražkou nedostatku vlastního myšlení. Nechci nijak idealizovat východní náboženské tradice. Jako ateisté bychom ale neměli uvažovat v rámci, který nám nakreslili místní teisté. Neměli bychom vůbec hrát na jejich hřišti a podle jejich pravidel. Jejich pravidla totiž až příliš často nadržují domácímu týmu.