Jeden z častých argumentů pro tvrzení, že je náboženství pro společnost nezbytné zní:
Náboženství je kulturní konstanta. Každá společnost, která kdy existovala měla náboženství.
V tom tvrzení je mnoho mlčky předpokládáno a mnoho ignorováno. Když pomineme to, že se představy boha či bohů v různých kulturách natolik rozcházejí, že jim zůstává vlastně jenom označení „bůh“, přehlédneme, že se úsudek vztahuje i na kultury, které již neexistují a náboženství u nich dokázat nemůžeme, zůstane ještě jedna vážná výtka: náboženství je komplex věrouky, jednání, symbolů a představ.
Věrouka je něco, čemu je třeba pro správné fungování v určité společnosti věřit. Obsahuje věci racionální, iracionální (takové které nevycházejí z rozumu, například způsoby navození prožitků) i skutečně antiracionální (tj tvrzení která jsou s rozumem a poznáním v naprostém rozporu). U nejstarších náboženství věrouka obsahovala často vysloveně praktická ponaučení:
Jen jednomu se svěř,
jinému ne,
tajemství tří šeptá tráva.V noci nevstávej,
leč na výzvědy,
neb na skryté-li musíš místo.Den před večerem nechval
a ženu,dokud spálena není.
Meč chval,až ho vyzkoušíš,
a děvče,až se vdá,
led,až jej přejdeš,
a pivo po vypití.
To jsou citace z Hávamálu, tedy sepsané „výroky Ódinovy“ – základní poučení pro vzorného Vikinga. V jiných kmenových „učeních“ se najdou návody na rybaření, pěstování obilí, přípravu šípového jedu, stavbu domu a lodě.
Jsou to oddělené návody které dohromady nedávají žádnou ucelenou představu o světě. Proto jsou jaksi volně rozptýlené v „nadpřirozeném vysvětlení“. V kmenových věroukách se nedá mluvit o tom, že by nadpřirozeno plnilo funkci „boha mezer“ spíše je to spousta náboženské omáčky s několika „oříšky“ skutečného poznání.
Když bychom si ale položili otázku, které ze znalostí takové věrouky byly pro přežití kmene, národa nebo civilizace nezbytné, nebude to víra v nadpřirozené bytosti a jejich schopnosti ale praktické návody a poznatky, které jsou v nich zabalené.
Lidovou obdobu známe samozřejmě i my od nás, klasická mnemotechnická pomůcka pro zemědělce jsou pranostiky:
Na svatého Longina práce v poli začíná.
Přesvědčení, že existuje bůh který se proměnil v lososa, nebo jiný se sloní hlavou, nemá žádný přímý vliv na to, jestli je některá kultura životaschopná nebo není. (Dogmata z takového přesvědčení vyvozená ale mohlo životaschopnost kultury výrazně snižovat.) Kdybychom dokázali přimět Indy a Vikingy aby si své bohy prohodili, nestalo by se vlastně nic. Podobně by se nic nestalo, kdyby některý bůh z jejich panteonu náhle zmizel. Ostatně to se stávalo v historii často. Když ale zmizí jediná opravdu nutná informace například o pravidelnosti záplav, zpracování kovů, nebo době tahu lososů, může to kulturu existenčně ohrozit.
Neměli bychom tedy za konstantu kultury namísto náboženství považovat spíše poznání?
Zdroje: Wikipedia: náboženství, Hávamál – Výroky Vysokého, Paul Ray


