Druhé a třetí čtení zákona o církevních restitucích ve sněmovně se blíží. Situace není jednoznačná a po odchodu Věcí veřejných z vlády nemá zákon jistou podporu. Je poměrně obtížné po majetku toužit a zároveň tvrdit, že se nám o majetek vůbec nejedná. Toto pokrytectví a rozpolcenost můžeme vidět téměř v každém výroku církevních představitelů k tématu restitucí. Naposledy to pěkně vyjádřil pan Dominik Duka z Římskokatolické církve:
My bychom na základě rozsudku Ústavního soudu ČR byli nuceni podat hromadné žaloby. To ale nechceme a nemůžeme dělat.
Sice nevíme, co to blábolí, přesto to zní, jako by chtěl vyhrožovat. Za zmínku stojí i srdceryvná zmínka:
Nám o majetek tolik nejde. Nám jde o financování instituce, kterou je církev. Církev má tři tisíce zaměstnanců. Máme charitu, která má sedm tisíc zaměstnanců.
Kromě již zmíněné rozpolcenosti tu vidíme i zmínku o charitě. Jako bychom církevní charitu stejně nefinancovali my všichni ze státního rozpočtu, jak jsme již na konkrétním případu ukázali.

