Náboženské společnosti se rády prezentují jako poskytovatelé charity a různých dobročinných akcí či projektů. Tento argument je také poměrně často používán v současné debatě o restitucích církevního majetku. Člověk neznalý situace by potom mohl nabýt dojmu, že církve a věřící ze svých prostředků a ze svého majetku snad nějakým významným způsobem přispívají na služby které provozují.
V mnoha případech tomu ale tak není a příspěvky církví tvoří jen malou nebo dokonce žádnou část celkových rozpočtů. Zbytek je naopak hrazen různými granty a příspěvky z veřejných rozpočtů nebo z sekulárních nadací, které se jako náboženské nikde neprofilují.
Domnívat se, že jakmile církve přijdou k nějakému většímu majetku a penězům, tak z ničeho nic začnou přispívat na sociální služby a charitu je naivní. Nedělají to dnes a dělat to nebudou ani potom.
Jako příklad uveďme třeba Slezskou diakonii, která v roce 2010 pracovala s výnosy přes 176 miliónů korun. Z toho státní dotace, fondy Evropské unie, příspěvky krajů a obcí tvoří 75-80 procent rozpočtu. Myslíte si, že zbytek je příspěvek věřících a zakládající církve? Kdepak. Dalších 17 procent si zaplatili sami uživatelé sociální pomoci, 3 procenta jsou výnosy z prodejů a teprve poslední 2,83 procenta tvoří, a teď citujme výroční zprávu:
Ostatní výnosy ve výši 4 985 268 Kč jsou tvořeny především účelovýmidary firem, sponzorů, individuálních dárců, zahraničních dárců a dalších.
Ano správně. Slezská církev evangelická augsburského vyznání na provoz diakonie nepřispěla ani jedinou korunou.