Dalajláma, Tändzin Gjamccho
Tibetský vůdce Dalajláma je celosvětově uznávanou osobností a morální autoritou. Je to vůdce národa, který je v posledních desetiletích velmi zkoušen a stojí na prahu svého zániku. V posledním týdnu napsal Filip Tvrdý dva články, ve kterých vyjadřuje svoji nechuť k jeho osobě a v podstatě píše, že je dobře, že Čína Tibet obsadila, protože je na tom teď Tibet lépe. Dále popisuje, jak strašně to v Tibetu vypadalo v Tibetu a jaký relativní ráj tam vládne dnes. Nejzávažnější výtkou potom je, že se Dalajláma neozval proti sebeupalujícím se mnichům
Přestože je Dalajláma jistě náboženským představitelem, odmítám vidět svět jako místo, kde jsou lidé nálepkováni jen pro své přesvědčení, jakkoliv mně třeba přijde mylné. Všechny Filipovy argumenty mi přijdou nesmyslné a do jisté míry morálně zvrácené. Pokusím se svoje stanovisko vysvětlit bod po bodu.
První tvrzení: Dalajlamova popularita je absurdní, protože používá vyprázdněné aforizmy
V celém odstavci jsem pravda nenašel příliš argumentace a v podstatě prezentuje autorovu nechuť k Dalajlamovi. Jediný “hloupoučký”citát je pak Dalajlámovy přičítán neoprávněně, jak píše sám autor. Budu tedy stejně osobní a napíšu, že je mi zcela ukradené Dalajlámovo náboženství. Přijde mi jako dobrý člověk, který velmi dobře reprezentuje Tibet jako jeho hlavní představitel. Je absurdní očekávat od politika s výkonou a symbolickou rolí nějaké provokativní filosofické myšlenky. A role politika je určitě v případě Dalajlamy mnohem důležitější, než detaily lámaistického budhismu, který zastává. Ale, ať už je Dalajlamova popularita zasloužená nebo ne, určitě mu pomáhá s přístupem k vlivným osobnostem. Mnozí státníci jsou ochotni obětovat ekonomické zájmy a osobně se s ním sejít.
Druhé tvrzení: Anexe Tibetu Čínou je dobrá, protože je na tom teď Tibet lépe než byl před anexí.
Na podporu tohoto tvrzení jsou nám předkládány hrůzy, které se v Tibetu děli před čínskou anexí. Země pod teokratickou vládou je potom přirovnávána ke starověkým otrokářským dynastiím. Jako protiklad je postaven hospodářký pokrok, který Tibet zažívá pod Čínskou nadvládou. Nemyslím, že můžeme porovnávat zemi kolem roku 1900 se zemí v roce 2012. Naprostá většina zemí je na tom dnes výrazně lépe, než byla před 60 nebo 100 lety. Můžeme argumentovat, že s přispěním Číny je na tom země dnes lépe, než by byla bez ní, ale jedná se o čirou spekulaci. O tom, jaký názor potom měli na Čínskou anexi Tibeťané snad nejlépe vypovídá krvavě potlačené lidové povstání z roku 1959. Jen pod čarou připomeňme, že když v roce 1950 nastupoval současný 14. Dalajláma jako patnáctiletý na trůn, tak už byly karty dávno rozdány. Těžko mohl mít na běh událostí nějaký zásadnější vliv.
UPDATE: Vyjádření Filipa Tvrdého z komentářů:
Přesto si dovolím dosti pobouřeně reagovat na nepravdivé obvinění, že o Tibetu pod čínskou okupací píši jako o „relativním ráji“, případně že „anexe Tibetu Čínou je dobrá“. Pochopitelně jsem nikdy nic takového netvrdil. Protestant má pravdu, že Číňané Tibet okupovali nelegitimně a z mocenských důvodů, prováděli na tibetském obyvatelstvu genocidu a zlikvidovali tamější kulturu. Znovu opakuji, že jsem chtěl pouze polemizovat se selankovitou představou harmonické tibetské kultury bez násilí.
A odstaveček z jeho blogu, ze kterého jsem chybně odvodil, že preferuje čínskou okupaci, před původní teokracií:
Cítím silný odpor k čínskému režimu, ale ve srovnání se situací před vstupem komunistických vojsk je na tom teď Tibet lépe. Tamější teokratická společnost byla zcela podřízena bohatým klášterům, jejichž lámové parazitovali na zotročených rolnících a shromažďovali obrovský majetek, za nějž by se nemusela stydět ani katolická církev. Dalajlámovým sídlem byl do roku 1959 čtrnáctipatrový palác Potála s tisíci místnostmi a deseti tisíci svatyněmi. Veškerý stavební materiál byl na nepřístupné místo dopraven pomocí oslů nebo vynesen lidmi. Zatímco se dělníci krmili ječnou kaši, kterou si občas vylepšili kouskem jačího másla, mrtví dalajlámové byli pohřbeni ve zlatých rakvích zdobených drahokamy. Naprostá většina obyvatelstva byla ještě v 40. letech 20. století negramotná a nevlastnila žádný majetek, tibetská společnost tak ze všeho nejvíc připomínala starověké otrokářské říše. Tibet sice už v roce 1898 oficiálně zrušil trest smrti, ale lámové nadále uvalovali na své poddané fyzické tresty zahrnující bičování, uřezávání uší a nosů, vytrhávání jazyků, vypichování očí, usekávání rukou a nohou. Pokud tedy někdo doslovně požaduje návrat do stavu před čínskou okupací, pak je neinformovaný nebo zvrácený. Čínská armáda se sice dopustila v Tibetu mnoha zločinů proti lidskosti a systematicky potlačuje jakoukoli formu politické opozice, ale země prošla elektrifikací, byly zde postaveny silnice, došlo ke vzniku systému zdravotní péče a školství. Zní to poněkud cynicky, ale při rozhodování mezi teokracií a komunismem volím to druhé; obě tyto formy útlaku by ovšem měly být nahrazeny liberálními a kapitalistickými demokraciemi.
Třetí tvrzení: Dalajláma je oportunista, který svůj vliv využívá k propagaci knížek a fundrisingu
Nevím. Principiálně mi na psaní a propagaci knih nepřijde nic špatného, stejně jako na sbírání peněz. Předpokládám, že Dalajlama není v situaci, kdy může někoho ze západu k něčemu nutit. Pokud se lidem jeho knihy líbí a pokud se jim zamlouvá Dalajlama, co je špatného na tom, že mu finančně přispějí? Navíc mám pocit, že tato jeho činnost je plně komplementární se zvyšováním jeho prestiže jako politika a s propagací Tibetského pohledu na okupaci Tibetu.
Čtvrté tvrzení: Dalajlama se musí pokusit odradit mnichy v Tibetu od toho, aby se upalovali
Dalajlama tak prý nečiní proto, že to vyhovuje jeho finančním zájmům a že už se nesnaží o samostatnost Tibetu ale “jen” o autonomii ve stylu Hong Kongu. Do politické situace okolo Tibetu příliš nevidím, ale z toho co vnímám mi to přijde jako naprosté nepochopení a naivní přístup k politice. Ti mniši žijí v Tibetu. Dalajlama nad nimi nemá žádnou reálnou kontrolu. V Tibetském hnutí za nezávislost sílí hlasy, že Dalajlama je příliš opatrný a jeho požadavky skromné. Ve stejné době potom dochází k masívní a Čínskou vládou podporované imigraci Chanů do Tibetu a tibeťané jsou pravděpodobně již dnes ve své zemi menšinou. Dochází k rychlému a trvalému zničení tibetského národa. Jak může člověk, který žije v exilu, mimo dosah čínské vlády soudit statečné lidi, kteří se rozhodli položit život za svou vlast? Může jim exilový vůdce a politik ze svého teplého místečka poradit “že jejich životy nestojí za jeho návrat”? A může si vůbec skoro osmdesátiletý stařec myslet, že těm lidem vůbec o jeho návrat jde? To by musel být skutečně naprosto senilní blb.
V situaci, kdy čelí sám rozjeté Čínské ekonomické a politické mašinérii jsou Dalajlamovy výsledky jako politika obdivuhodné. Z jeho vyjádření je zřejmé, že chápe rozdíl mezi tradičním budhismem a realitou současného světa. I v tomto ohledu obstál: je široce uznáván jako velká osobnost na záapadě a zároveň slouží jako symbol naděje pro svůj lid, který se nachází v téměř bezvýchodné situaci. Žádat navzdory rozjeté Číně samostaný Tibet by bylo bláznovství a i ta autonomie po Honkongském vzoru je pravděpodobně nereálný cíl. Přesto je to cíl, jehož dosažení si lze za určitých podmínek představit.
Na Dalajlámu můžeme mít různé názory. Můžeme mu asi i vytýkat různé chyby. Přesto si myslím, že by nám protináboženský zápal neměl bránit ve vnímání reality. Nálepkování a škatulkování je většinou pomůckou primitivů.