Před pár týdny jsem se „stal“ ateistou. Nikdy jsem sice nevěřil, ale příliš jsem se obával si to přiznat. Když jsem k tomu konečně dospěl, tak od té doby chodím ven téměř každou noc a dívám se na hvězdy. Z nějakého důvodu se mi teď zdají mnohem, mnohem úžasnější než dřív.
V té době, když jsem se stal ateistou, tak jsem také trávil čas v noci s levným teleskopem. Vzadu na dvorku jsem měl skutečně dobrý výhled na Jupiter (mraky a čtyři měsíce). Pamatuji si pocit hlubokého úžasu, který jsem nikdy necítil ani během mých nejupřímnějších chvil náboženského okouzlení.
Neřekl bych, že se od nás nečeká, že tu budeme. Spíše je naše existence velmi nepravděpodobná. Fakt, že tu jsme a máme schopnost rozjímat nad naší existencí, ve vztahu k obrovskému a neustále se rozpínajícímu se vesmíru, je výjimečný. Je to poetičtější než cokoliv co jsme schopni vytvořit.