Před téměř třemi roky jsme se po rozhodnutí Městského soudu v Praze radovali z dílčího vítězství sekularismu poté, co soud zamítl odvolání somálské dívky ve věci tzv. hidžábové kauzy. Pojďme si na úvod celou kauzu ve stručnosti připomenout. Dvě somálské dívky islámského vyznání chtěly během teoretické výuky na Střední zdravotnické škole na Praze 10 nosit na hlavě muslimský šátek, neboli hidžáb. Jelikož však školní řád školy – platný pro všechny nehledě na náboženskou víru či nevíru – pokrývky hlavy během výuky zakazoval, bylo oběma dívkám zakázáno hidžáb během výuky nosit. Obě dívky kvůli tomu ze školy odešly, přičemž jedna z nich se rozhodla bránit se kvůli diskriminaci soudní cestou: zákaz nošení hidžábu při výuce ji měl nepřímo diskriminovat a proto požadovala omluvu a 60 000 korun odškodného. V lednu 2017 Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl, protože podle soudu se žalující Somálka formálně vůbec nestala studentkou školy, což již předtím tvrdila i ředitelka školy Kohoutková. V září 2017 pak pražský Městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Somálka Ayan Jamaal Ahmednuurová nicméně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který nyní rozhodl v její prospěch a případ vrátil zpět obvodnímu soudu, který se případem bude muset znovu zabývat s tím, že bude vázaný právním názorem Nejvyššího soudu.
Nutno podotknout, že oba soudy, které již v případu rozhodovaly, se (zřejmě záměrně) vyhly otázce, zdali bylo neumožnění nošení hidžábu během výuky projevem diskriminace, či nikoliv. Soudy své rozhodnutí opíraly o skutečnost, že Somálka nebyla formálně studentkou školy. Naopak v čerstvém usnesení Nejvyššího soudu se uvádí, že zamezení nošení hidžábu bylo projevem diskriminace.
Ještě, než se podíváme na samotnou argumentaci Nejvyššího soudu, připomeňme si taktéž, že za Somálskou dívku se postavil Úřad Veřejného ochránce práv. Ombudsmanka Anna Šabatová v případu již od počátku viděla projev diskriminace. „Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že Střední zdravotnická škola nepřímo diskriminovala stěžovatelku, neboť jí na základě neutrálně formulovaného školního řádu zakázala nosit muslimský šátek, který je projevem jejího náboženského přesvědčení navenek. Ředitelka školy nejen že nemůže užívání náboženských symbolů omezit školním řádem, ale nemůže ani rozhodovat, zda náboženský symbol povolí“, uvedla v roce 2014 Šabatová. Zároveň tehdy navrhovala, aby bylo znění školního řádu změněno následujícím zpusobem: „Žák je povinen řídit se pravidly společenského chování a jednání. Ve škole žák nemůže užívat pokrývku hlavy, vyjma případů, kdy je pokrývka hlavy projevem náboženského přesvědčení čí víry, ke které se žák hlásí, nebo kdy je odůvodněna zdravotním stavem žactva.“ Na slova Šabatové jsem v roce 2014 reagoval tímto článkem, ve kterém jsem mimo jiné upozorňoval, že ombudsmanka, která by měla dohlížet na dodržování lidských práv a na rovnoprávnost, a která by měla být tím prvním, kdo bude hlasitě volat v případě projevů diskriminace či zvýhodňování určitých skupin obyvatelstva oproti jiným, se sama dopouští diskriminace a snaží se zvýhodňovat jednu konkrétní skupinu obyvatelstva oproti ostatním.
Zaznamenáníhodný byl tehdy také výrok Petra Poláka, tehdejšího vedoucího oddělení rovného zacházení na úřadu Veřejného ochránce práv, který v roce 2016 na ČT uvedl, že „náboženské přesvědčení a víra stojí výše než filosofická přesvědčení či světonázory„. Polák tím odůvodňoval, že pokrývku hlavy ve škole nemůže nosit jen tak někdo: na základě náboženských důvodů ji nosit můžete, na základě vašeho filosofického přesvědčení, světonázoru či osobního postoje však nikoliv, jelikož ty jsou dle vedoucího oddělení rovného zacházení (ano, pracovní zařazení pana Poláka bylo tehdy tím pomyslným vrcholem veškerého absurdna) jelikož ty jsou podřazeny náboženskému přesvědčení a víře. A pozor, nejen to. Samozřejmě, že toto privilegium by dle Poláka neměli mít stoupenci všech náboženství, nýbrž pouze těch tradičních. Pokud se chcete k této problematice vrátit, na našem webu jsme k výroku pana Poláka publikovali hned tři články: můj, text Petra Tomka a petici za odvolání pana Poláka.
Nyní již k aktuálnímu vyjádření a argumentaci Nejvyššího soudu. Text citovaný v rámečku bude vždy vyjádření Nejvyššího soudu, na které budu pod rámečkem reagovat. Podle předsedy senátu Nejvyššího soudu, Roberta Waltra, nemohl požadavek na odložení hidžábu opíraný o školní řád obstát. Soudci NS ve svém rozhodnutí argumentují následovně:
Cílem tohoto opatření [opatření zákazu pokrývek hlavy ve výuce ve školním řádu, pozn. red.] bylo dodržování společenských norem v prostorách školy a bylo vyvoláno nevhodným oblékáním především chlapců, kteří nosili ve škole a při výuce kšiltovky a kapuce. Normy společenského chování včetně odívání však žalobkyně užitím muslimského šátku neporušila, neboť zahalení vlasů obecně nevzbuzuje pohoršení, je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i uvnitř budov. Skutečnost, že způsob vázání hidžábu je v naší společnosti cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti, respektive morálky. V případě zahalení hidžábem jako projevu víry tedy není zákaz pokrývek hlavy odůvodněn legitimním cílem zachovávat pravidla společenského chování a morálky, tedy cílem, jež toto ustanovení školního řádu sledovalo.
Je třeba se ptát, proč by zrovna příslušnost k nějakému náboženství měla zakládat výjimku, a tedy privilegium a výsadu, která není nikomu jinému dostupná. Soudci argumentují tím, že školní řád je navržen tak, aby zamezil „nespolečenským“ projevům jako je nošení kšiltovek či kapucí. Skrytým předpokladem, který se v dalších vyjádřeních soudu ukáže v plné nahotě, je však to, že pro nábožensky věřícího člověka, v tomto případě muslimku, je její náboženská motivace k nošení pokrývky hlavy větší a důležitější než je tomu u nenáboženských motivů pro nošení jiných pokrývek hlavy, tedy např. kšiltovek, kapucí, ale klidně třeba i klobouků či bekovek. To však z principu není pravda: nenáboženské důvody a motivy libovolného člověka (v tomto případě žáka) pro nošení pokrývky hlavy můžou být nejen stejně důležité a velké jako v případě motivů náboženských, ale mohou být pro konkrétního člověka dokonce klidně i větší a důležitější. A samozřejmě i naopak: nošení pokrývky hlavy z náboženských důvodů může být pro konkrétního člověka důležitější, než je tomu u jiného člověka v případě nošení pokrývky hlavy z nenáboženských důvodů. Všimňeme si však onoho zásadního slůvka „může“. Ano, může tomu být tak, tak či onak. A lidem do hlavy naštěstí nevidíme, abychom mohli vynášet absolutní soudy typu těch, že pro muslimky je nošení pokrývky hlavy vždy a z podstaty důležitější, než pro nemuslimky a nemuslimy. Prostě a jednoduše tomu tak není, takové tvrzení je postavené na vodě a je již z principu nedokazatelné.
Dodatek o tom, že kšiltovky, kapuce, bekovky a další „nenáboženské“ pokrývky hlavy jsou v nesouladu se společenskými normami či snad dokonce s morálkou považuji za pouhou berličku, která má podepřít tvrzení o privilegovanosti náboženských důvodů pro nošení jedné konkrétní pokrývky hlavy. Nežijeme v puritánském státě, abychom se pohoršovali nad tím, že někdo nosí kšiltovku, kapuci, bekovku či klobouk ve škole. Nemusí se mi to líbit, ale to, že se mi to nelíbí, nezavdává adekvátní důvod k zákazu takových pokrývek za předpokladu, že některé jiné pokrývky (např. hidžáb) povolíme. V dnešní době je navíc považována za módní řada prvků, u kterých to bylo před dvaceti třiceti lety takřka nepředstavitelné: společnost se posouvá od konzervativnější směrem k více otevřené. Nošení kšiltovky, bekovky či jiné pokrývky hlavy může být v dnešním světě chápáno jako módní doplněk, projev sebevyjádření a seberealizace daného žáka, případně jako projev svobodomyslnosti a volnomyšlenkářství, který bývá především u žáků středních škol velmi rozvinut. Jestliže se argumentuje tím, že nošení hidžábu nijak nenarušuje výuku, lze úplně stejně argumentovat i pro všechny ostatní „nenáboženské“ pokrývky hlavy. Stejně tak zde vzniká otázka: měla by nárok na nošení hidžábu dívka, která by však nebyla muslimkou a nosila jej z nenáboženských, tedy např. z módních důvodů? Na tuto otázku soudci ve svém rozhodnutí odpoveď nenabízejí a dost možná je tato dimenze problému ani nenapadla.
Argumentovat proto v dnešní době zastaralými společenskými konvencemi, případně morálkou, mi připadá naprosto zcestné: Morálku ani mravnost totiž nenarušuje ani kšiltovka, ani hidžáb a ani bekovka. Stejně tak náboženské důvody pro nošení pokrývky hlavy mohou, ale také nemusí být silnější než nenáboženské důvody pro totéž. Proto by pouhé přihlášení se k náboženské víře nemělo být důvodem pro udělování privilegií a výhod, jež jsou ostatním nedostupné. Platí-li ve škole zákaz nošení pokrývek hlavy, měl by platit pro všechny, nehledě na náboženské vyznání či jeho absenci u žáků. A naopak, pokud pokrývky hlavy povolíme, nebudeme mít nic proti hidžábu, ale ať potom prudérní staromilci „nebuzerují“ žáky za kšiltovku v hodině.
Vyznávání islámu, jehož symbolem je u žen hidžáb, je sice náboženstvím v českých poměrech nezvyklým, vzbuzujícím v některých občanech paušalizující obavy, avšak za podmínek daných naším právním řádem by i tyto osobní a nikoho neohrožující projevy náboženského přesvědčení měly být většinovou společností tolerovány, a to zvláště v oblasti vzdělávání, jehož úkolem je mimo jiné i vést studenty k úctě a respektu k právům druhých a názorové snášenlivosti.
V tomto se soudci víceméně souhlasíme. Jako Ateisté ČR preferujeme sekulární stát, tedy stát, který práva nedistribuuje na základě náboženské víry či její absence u obyvatelstva. Ve skutečnosti je sekulárnímu státu náboženské vyznání jeho obyvatelstva úplně jedno, jelikož podle toho lidi nijak nehodnotí a nekádruje. Proto ano, každý, kdo chce nosit hidžáb, by měl mít právo tuto pokrývku hlavy nosit. Podobně, jako každý, kdo chce nosit kšiltovku, by měl mít právo tuto pokrývku hlavy nosit. Stát by se dokonce vůbec neměl zajímat, proč někdo nosí kšiltovku či hidžáb. Motivace a důvody, pro které si někdo nasadí kšiltovku, někdo hidžáb a někdo klobouk, by měly být státu zcela ukradené. Pokud se však někde nařízením zakážou pokrývky hlavy, mělo by platit pro všechny, bez rozdílu.
Soudci uvádějí, že nošení hidžábu je „osobním a nikoho neohrožujícím projevem náboženského přesvědčení“. Inu, nošení kšiltovky či bekovky je zase „osobním a nikoho neohrožujícím přesvědčením“. Rozdíl je jediný: zatímco v prvním případě jde o osobní náboženské přesvědčení, ve druhém případě pouze o osobní přesvědčení. A soudci právě na základě tohoto rozdílu tvrdí, že náboženské přesvědčení je hodnotnější, než libovolné osobní přesvědčení. Není. A nošení klobouku ši kšiltovky nikoho neohrožuje úplně stejně, jako nikoho neohrožuje nošení hidžábu.
Osoby bez náboženského vyznání či jiného náboženského přesvědčení by měly respektovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých a není rozumného důvodu, proč by měly tyto projevy jiného, byť u nás nezvyklého náboženství tyto osoby omezovat nebo ztěžovat výkon jejich základních práv.
Zde se, dle mého názoru, vyjádření soudců dostává již do poměrně absurdní roviny. Zaprvé, neexistuje jediný důvod, proč by měl kdokoliv respektovat, zdůrazňuji slovo respektovat, vnější projevy náboženského přesvědčení druhých. Zvolil bych slovo „tolerovat“ či „akceptovat“. Ano, mohu tolerovat a akceptovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých, avšak abych něco či někoho respektoval, musí si můj respekt něčím vysloužit, a popravdě, víra v pohádkové bytosti ve mně příliš respektu nevyvolává. To však byla spíše jen poznámka na okraj. Problémem, který soudci nereflektují, však je, že by to opět mělo platit, i pokud vypustíme ono slůvko „náboženského“. Pro názornost si dejme obě varianty vět vedle sebe:
Osoby bez náboženského vyznání či jiného náboženského vyznání by měly respektovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých.
Osoby bez náboženského vyznání či nějakého náboženského vyznání by měly respektovat vnější projevy přesvědčení druhých.
A ptám se tedy: Proč soudci formulovali první, a nikoliv druhou verzi věty? S druhou, mnou upravenou verzí věty, snad lze beze zbytku souhlasit úplně stejně, jako s verzí první. Proč by se měl onen „respekt“ týkat pouze vnějších projevů náboženského přesvědčení druhých, a nikoliv i vnějších projevů druhých jako takových? Že by snad opět proto, že si máme náboženských projevů cenit více, než těch nenáboženských?
Nemůže-li být žalobkyně zahalena hidžábem a projevit tak své náboženské přesvědčení a víru, což má pro ni zásadní význam, dopadá na ni zákaz nošení pokrývek hlavy ve škole ve srovnání s ostatními studenty tíživěji. Je tím znevýhodněna oproti ostatním studentům, kteří jsou jiného náboženského přesvědčení, jehož symbolika nebyla zákazem pokrývek hlavy dotčena, anebo nejsou věřící.
Za zdaleka největší „pecku“ však považuji toto vyjádření mluvčího Nejvyššího soudu, Petra Tomíčka. Ten v podstatě natvrdo říká to, co bylo v rozhodnutí soudu jen víceméně naznačováno. Tomíček tvrdí, že muslimky jsou zákazem nošení hidžábů ve škole zasaženy „tíživěji“, než všichni ostatní. Zároveň tvrdí, že nošení této pokrývky hlavy pro ni má „zásadní význam“ – jako by snad viděl lidem do hlavy a věděl, jaký význam má pro ostatní nošení té či oné nenáboženské pokrývky hlavy. Pro někoho může mít z libovolných důvodů zásadní význam nošení kšiltovky či bekovky, náboženští věřící, v tomto případě muslimky, nejsou apriori jediné, pro koho může mít nošení nějaké pokrývky hlavy „zásadní význam“.
Pan Tomíček však zřejmě nedokáže ve svých úvahách dojít tak daleko, aby dospěl k tomu, že aby pro někoho něco bylo „zásadní“, nemusí to vyvěrat z náboženské motivace. Daleko přiléhavější je tvrdit, že zákaz nošení pokrývek hlavy jednoduše dopadne „tíživě“ na každého, pro koho má nošení takové pokrývky zásadní či hlubší význam. A opět zopakuji, že takový význam to nemusí mít a nemá pouze pro muslimky. Je v podstatě velmi diskriminační domnívat se, že muslimky jsou jediné, které mají jakési „právo“ na to, aby pro ně bylo nošení pokrývky hlavy „zásadní“, zatímco pro nevěřící či vyznavače jiných náboženství to zásadní být nemůže. Může.
Nejvyšší soud tedy ve svém odůvodnění v podstatě říká, že náboženské přesvědčení a to, co z takového přesvědčení vychází (v tomto případě nošení hidžábu), má vyšší hodnotu a je zásadnější než všechna jiná přesvědčení či motivy, která by však mohla vést ke stejnému cíli, tedy k nošení pokrývky hlavy.
Považujeme za absurdní a nepřijatelné, aby soud vzal náboženskou motivaci pro nošení pokrývky hlavy a položil ji na jednu misku vah, a poté vzal nenáboženskou motivaci k témuž a umístil ji na druhou misku vah, a následně řekl, že první zmiňovaná motivace je důležitější, hodnotnější a zásadnější. Argumentace soudu tak v podstatě nenáboženské přesvědčení devalvuje na něco méně hodnotného a Nejvyšší soud si tím osobuje si právo určovat, čí vnitřní pocity jsou hlubší a významnější. Něco takového však považujeme za mimořádně nebezpečné. Náboženská motivace k jakémukoliv úkonu totiž není ze své podstaty větší, zásadnější, důležitější a hodnotnější než jakákoliv jiná motivace. Vztáhneme-li to na případ žáků na střední škole, motivace nějakého žáka vzít si v určitý den do školy svou oblíbenou pokrývku hlavy, třeba kšiltovku, ke které může mít významnou citovou či jinou vazbu (dárek od blízké osoby, spojení se vzpomínkami na pro něj důležitou minulost apod.), může být hlubší, citově zásadnější a upřímnější než u žáka, který si ji bere proto, že mu to předepisuje jeho náboženství (tedy v podstatě z povinnosti). Ale samozřejmě také nemusí. Je to otázka, kterou z podstaty věci nemůže objektivně zhodnotit vnější pozorovatel, jelikož by se tím pasoval do role osoby, která posuzuje něco, co se odehrává uvnitř hlav daných osob. Jednoduše není možné říct, že pocity, myšlenky a vnitřní stavy motivující k nějakému jednání jsou u jedné osoby více hodnotné než u druhé jen proto, že první osoba tyto svoje vnitřní pocity, stavy a myšlenky odvozuje ze svého náboženského přesvědčení.
Tvrzení soudu, že žalobkyně je zákazem nošení pokrývek hlavy ve škole zasažena „tíživěji“ než ostatní žáci, kteří jsou jiného náboženského vyznání či jsou nevěřící, je proto nepravdivé. Není totiž pravdou – a je to již z principu nedokazatelné a neobhajitelné –, že pokud někdo chce nosit pokrývku hlavy ve škole a je mu to zakázáno, že by byl ze všech, kterých se tento zakaz dotkne, nejvíce a „nejtíživěji“ zasažen ten, kdo by ji chtěl nosit z náboženských důvodu. Pravda by to byla pouze v případě, kdy bychom řekli, že náboženské důvody jsou „něčím více“, „něčím hodnotnějším“ a „něčím důležitějším“, než jakékoliv jiné důvody, což je však samozřejmě v sekulárním státu naprosto neakceptovatelné.
Když soudci formulovali svoje rozhodnutí, zamysleli se vůbec nad možností, že nosit např. kšiltovku může být pro někoho z nenáboženských, osobních důvodů, klidně zásadnější a vnitřně důležitější, než pro někoho jiného nosit z náboženských důvodů hidžáb? Niterná důležitost nějakého konání totiž v žádném případě nemusí vycházet jen a pouze z náboženské víry. Důvodů a motivů – neméně důležitých, než těch náboženských – může mít člověk pro určitý typ konání celou řadu. A není na nikom třetím, aby posuzoval, či důvod je niternější či pro koho je v hloubi jeho duše důležitější. Pokud argument o zásadnosti a důležitosti vezmeme do důsledku, lze říct, že někdo by si kšiltovku či jinou pokrývku hlavy mohl do školy brát proto, aby vyjádřil nesouhlas s tím, že věřícím je kvůli jejich víře pokrývka hlavy povolována, zatímco ostatním nikoliv, přičemž vyjádření tohoto nesouhlasu nošením napr. kšiltovky by pro daného jedince bylo niterně mimořádně důležité a zásadní.
A pokud půjdeme až k jádru věci, neexistuje ani žádný důvod, proč by měl žák, který chce ve škole nosit pokrývku hlavy z nenáboženských důvodů, komukoliv tyto důvodu specifikovat – může totiž jít o pro něj velmi osobní a niterní záležitost, kterou z osobních důvodů nechce konzultovat s někým třetím. Zdali je někdo k nošení pokrývky hlavy ve škole motivován náboženským či jiným přesvědčením proto není podstatné a určující, a pouhé přihlášení se k tomu či onomu náboženství by nemělo zavdávat důvod pro vytváření jakýchkoliv výhod a privilegií. V rámci sekulárního státu je nepřijatelné, aby věřící disponovali speciálními právy, výhodami a privilegii jen z titulu přihlášení se k určitému náboženství.
Závěrem tedy lze konstatovat, že z výše uvedených důvodů lze argumenty z rozhodnutí Nejvyššího soudu pokládat za slabé, pochybné, neúplné a na mnoha místech i účelové. V žádném případě každopádně neplatí, že pro muslimky je zákaz nošení pokrývky hlavy „tíživější“ než pro přislušníky jiných náboženství či pro ateisty.
Ve svém důsledku otevírá prostor pro další nároky náboženských skupin, což ad absurdum může vést až k zavádění islámských modliteben na školách nebo omlouvání žáků při muslimských svátcích.
Tento citát, jak jste asi poznali, nepochází od žádného z představitelů Nejvyššího soudu, nýbrž od právníka Střední zdravotnické školy Radka Suchého. S jeho slovy můžeme souhlasit. Je totiž třeba se ptát: Je-li nošení hidžábu natolik inherentní a zásadní součástí islámu, aby bylo možné udělovat jejich vyznavačům výjimky ze zákazů, jaké další složky a součásti islámu jsou natolik důležité, že by na ně muslimové měli mít právo za každé situace? Suchým zmiňované omlouvání žáků při islámských svátcích se více než nabízí. Jedná se o nejdůležitější dny muslimů v celém roce, proč bychom je tedy měli nutit být ve škole na místo toho, aby celý den svým způsobem „oslavovali“ svátek svého náboženství? Jsou snad pro muslimky islámské svátky méně zásadní a důležité, než nošení hidžábu? Takřka jistě nikoliv. Šlo by pokračovat například požadavkem na halal stravu a řadou dalších záležitostí, které nemá cenu v tomto článku rozpitvávat, jelikož pointa je jasná: když se kvůli náboženské důležitosti mají povolit i jinak zakázané pokrývky hlavy, proč zůstávat pouze u nich a pružně nereagovat na další potřeby muslimů spjaté s jejich náboženstvím?
Je důležité pro nás pro všechny, aby nikdo neurčoval, co si máme myslet, co máme vyznávat, co máme nosit na sobě, pokud to někoho skutečně neohrožuje.
Jako pomyslnou závěrečnou třešničku na dortu jsem si nechal toto vyjádření Radky Korbelové Dohnalové, právničky somálské dívky. Ano, je nepochybně naprosto zásadní – a to i z hlediska sekulárního státu – aby nikdo neurčoval, co si máme myslet a co máme vyznávat. Jakým způsobem však zákaz pokrývek hlavy ve výuce, který je platný pro všechny žáky bez rozdílu, kohokoliv omezuje na jeho svobodě myslet si či vyznávat cokoliv, co chce? Pokud toto vyjádření myslela paní Korbelová Dohnalová vážne, jde z její strany o jasný argumentační faul, jelikož útočí na něco, co vůbec nebylo součástí problému. Právo myslet si co chce a právo vyznávat co chce samozřejmě není zákazem nošení pokrývky hlavy nijak dotčeno. A to nejen u žalobkyně, ale ani u všech ostatních žáků, ať už věřících či nevěřících, kterých se tento zákaz týká taktéž. Co se týče druhé části stanoviska paní Korbelové Dohnalové, opět řeknu že ano, je skutečně důležité, aby nikdo neurčoval, co máme nosit na sobě, pokud to někoho skutečně neohrožuje. V podstatě musím říct, že s paní právničkou ani nemohu souhlasit více. Napadá mě snad jen taková drobnůstka, maličkost… uvědomuje si paná Korbelová Dohnalová, že to, aby nikdo neurčoval, co máme nosit na sobě, platí nejen ve vztahu k její klientce, ale i ve vztahu ke všem ostatním žákům, kterých se zákaz nošení pokrývek hlavy dotýká? Tudíž ano, neurčujme ostatním, co mají nosit na sobě, pokud tím nikoho neohrožují, a pokud už to např. ve škole zakážeme, tak to zakažme všem a nevytvářejme náboženské výjimky.
Na úplný závěr dodám, že problém, který s celou věcí jako Ateisté ČR máme, je ten, že v obecné rovině existuje ve školním řádu pravidlo zakazující všem žákům nosit během výuky pokrývky hlavy, a někomu by to mělo být i přes tento zákaz dovoleno čistě na základě toho, že se hlásí k určitému náboženství, přičemž důvody jiné než náboženské jsou považovány za méně hodnotné a důležité na to, aby zavdaly příčinu k udělení výjimky. Nesouhlasíme tedy s tím, aby někomu bylo i přes zákaz umožněno nosit pokrývku hlavy, zatímco ostatním by to umožněno nebylo, jelikož by jejich (nenáboženské) důvody pro nošení pokrývky hlavy byly shledány za podřadné a méně důležité oproti důvodům náboženským. Znovu opakuji, že nenáboženské důvody mohou být pro jednotlivce klidně zásadnější a vnitřně důležitější, než je tomu u věřícího člověka. Samotná skutečnost, že někdo něco dělá kvůli své náboženské víře automaticky neznamená, že má pro danou činnost silnější motivaci a že je pro něj důležitější, než když to stejné dělá jiný člověk z důvodů, které nejsou spjaté s náboženstvím. V obecné rovině tudíž proti nošení hidžábů, stejně jako kšiltovek, klobouků, bekovek či třeba cedníků nemáme vůbec nic.
V případě, že byste si chtěli přečíst můj komentář k rozhodnutí odvolacího soudu ze září 2017, klikněte zde na článek Ještě jednou o sekularismu, hidžábech a křížích.