Organizované křesťanství v Evropě ustupuje, u nás umírá, a na Islandu je už v podstatě minulostí (rt:0% of Icelanders aged 25 or younger believe world was created by God – poll ). Procenta ateistů u nás trvale rostou. To by mohla být potěšující zpráva, jenže je tu ještě jiná skupina, jejíž počty rostou mnohem rychleji.
Dovolím si na úvod citovat z Wikipedie, protože shrnuje jednu, z hlediska článku podstatnou, část z průzkumu Eurobarometru vydaného roku 2005:
Při průzkumu Evropské komise Eurobarometr na počátku roku 2005 uvedlo jako konstatování nejbližší svému přesvědčení 19 % obyvatel Česka, že věří, že Bůh je. To je po Estonsku (16 %) druhá nejnižší hodnota z 25 zemí EU při průměrné hodnotě 35 %. Dále 50 % uvedlo, že věří, že je nějaký druh duchů nebo životní síly, což je naopak po Estonsku (54 %) a Švédsku (53 %) třetí nejvyšší hodnota při průměru 27 %. Zato 30 % uvedlo, že nevěří, že by cokoli z toho bylo. To je druhá nejvyšší hodnota po Francii (33 %) při průměru 18 %. Ve Francii přitom odpovědělo víc respondentů kladně na otázku, jestli věří, že Bůh je (34 %). Nakonec 1 % uvedlo, že neví, při průměru 3 %. Průzkumu se za ČR zúčastnilo 1037 lidí, celkem 32 897 lidí. Zpráva se důsledně vyhýbá označení některé skupiny jako ateisty.
Průzkum Social values, Science and Technology 2005
Jde konkrétně o tento graf:
Jak je vidět, víra ve skutečnou existenci osobního Boha je na ústupu téměř všude v západní Evropě. Roste počet ateistů, ale opravdovou rozhodující silou jsou u nás a ve vyspělejších zemích regionu tzv. ietsisté (z nizozemského „ietsism“, v překladu „něcisté“), tedy lidé nepatřící k žádné konkrétní konfesi, ale přesto věřící v „něco“ nad námi.
Vzestup počtu ietsistů může pro společnost znamenat problém. Výsledky výzkumů prof. Flegra naznačují, že náboženská víra koreluje s pověrčivostí, ovšem ne tak, jak bychom čekali. (Mimochodem, pokud se do výzkumů prof. Flegra na toto téma chcete zapojit, začněte třeba tímto dotazníkem.)
Nejvíce pověrčivou skupinou jsou ietsisté, výrazně méně pověrčiví jsou příslušníci větších konfesí a úplně nejméně pověrčiví jsou ateisté. Na jedné straně tu tedy máme uzavřený mytologický systém, který pravděpodobně nepřipouští příliš pověry mimo vlastní okruh. Na druhé straně skupinu, která pověry úspěšně elminuje pomocí posuzování. Uprostřed však zůstávají ietsisté, jejichž nejasný obraz o světě připouští velké množtví pověr jako „možná fungujících“.
Rostoucí vrstva ietsistů má schopnost zastavit proces sekularizace společnosti, protože jejich myšlení je stále náboženské a přežívají u nich nejen mnohé nebezpečné pověry včetně víry v osud, nesmrtelnou duši, reinkarnaci nebo čarodějnictví (viz Pověra o pověrčivosti – vždyť to přece není tak zlé), ale též silné předsudky vůči ateistům. I přesto tu ale působí nějaký čistě lokální vliv, protože naše společnost je zároveň výrazně méně pověrčivá než společnost ve státech na východ od nás, kde dominuje organizované náboženství.
Prostředí ietsistů považují tradiční církve za své přirozené loviště. Mnohem snadněji v něm ale uspějí spíše nové nebo málo známé kulty, pavědci a manipulátoři. Podceňovat šiřitele náboženského myšlení je nebezpečné. Děti nábožensky chladných Britů se v nedávné minulosti nechávaly až příliš snadno naverbovat do armády IS a mnoha rodinám se to už vymstilo, když ztratily své příbuzné, své syny a dcery. Od sekt typu Řádu chrámu Slunce, přes stoupence reverenda Moona až po uzavřené katolické komuny, misijní sdružení a verbíře IS máme stále co dělat s jedním a tím samým problémem.
Množství ietsistů má také vliv na média, politiku a veřejné mínění.
Pokud kritizujeme naše média, tedy především Českou televizi a Český rozhlas, za křesťanskou propagandu, měli bychom si zároveň všímat, že poskytují i velký prostor nezávislému magickému myšlení, pověrám, pavědám a esoterice. Těžko odůvodnit takové excesy něčím jiným, než neschopností posuzovat fakta. Ateisté a skeptici tedy rozhodně netvoří většinu vedení či mediální rady, a nepřevládají patrně ani mezi tvůrci pořadů.
To, že se organizované náboženství rozpadá, představuje zároveň velkou výzvu i velké riziko. Náboženství vzniklo na základě lidské přirozenosti, jako mnoho jiných dobrých i špatných věcí. Tyto části lidské přirozenosti s námi stále zůstanou.
Lidé budou mít nadále tendenci věřit spíše představám, které se jim líbí, než těm, které jim z nějakého důvodu nevyhovují. Pokud nebudou mít zároveň nástroj, kterým by odlišili pravdivá tvrzení od nepravdivých, budou samozřejmě náchylní k propadnutí líbivým iluzím.
Právě v době, kdy lidé uvažují o nových kultech, je čas nabídnout nástroje, jimiž je mohou posuzovat. Takovým nástrojem, nebo spíš kufříkem s několika vhodnými nástroji, může být vědecký skepticismus. Nelze si dělat iluze, že jej lidé začnou automaticky používat, nemohou o něm však ani přemýšlet, dokud se o něm nedozvědí.
Zároveň je třeba náboženství co nejnezaujatěji zkoumat. I kdyby byla někdy v budoucnu celá planeta ateistická, nemohli bychom se považovat za vítěze, dokud bychom nedokázali sami sobě odpovědět na otázky:
Co je to náboženství?
Proč a jak vzniklo?
Jakou má roli?
Jak funguje?