Před nedávnem jsem na facebookové stránce Ateistů ČR sdílel graf vytvořený PEW Research Center, který říká, že Česká republika je vlastně poměrně málo zatížená pověrami při porovnání s průměrem regionu.
Přiznejme si, že je ten graf trochu zvláštní a částečně vyplňuje díru, která se zpravidla objevuje v místních výzkumech pověrčivosti, včetně toho, který inicioval prof. Flegr. V takových výzkumech je totiž zvykem se v oboru pověr ptát na homeopatii, astrologii, numerologii, pití bělidla, čakry, léčivé kameny atd.
Hlavní problém je, že mnohé z toho, co je zde pokládáno za pověry, je jinde součástí náboženského systému. Například čínské horoskopy vycházejí z tamního lidového náboženství, víra v čakry má oporu v hinudismu atd. Ve výzkumech pak naopak chybějí ty pověry, které jsou v souladu s místním dominantním náboženstvím, tedy v našem případě křesťanstvím. Přesně tuto část výzkum PEW pokrývá. Ptá se na víru v existenci duše, osudu, zázraků, nebes, magie, kouzel, čarodějnictví, reinkarnaci, uhranutí a pekla.
Z obrazu křesťanských pověr snad vypadává jen reinkarnace, ale ta je mezi dotazy pochopitelná vzhledem k relativně velké oblibě buddhismu v některých subkulturách a mezi stoupenci New Age.
Pro mě byla překvapivá, reakce potom, co jsem tento graf zveřejnil na našich facebookových stránkách a doplnil textem:
Bez ohledu na plkání v našich médiích je na tom náš národ ve vztahu k náboženským pověrám relativně dobře. V tom patříme do vzdělanější části světa. Takto vypadají výsledky výzkumu PEW z let 2015 až 2016. To ale neznamená, že ta osvícenější část světa funguje jako vysokoškolský klub. Ještě stále se v ní lidé děsí pekla, uhranutí nebo čarodějnic. Ještě stále se tu miliony lidí spoléhají na osud…
Toto jsou přesně ty části náboženské pověrčivosti, které si nikdy žádný respekt nezaslouží. Zaslouží si kritiku.
Reakce byly různé, od
až po
Ano, občas se mi prostě stane, že to, co považuji za jasné, narazí na zeď naprostého nepochopení. V tomto případě jsem automaticky předpokládal, že každý chápe kritiku jako zvážení nebo posouzení názoru a že je všem zřejmé, že právě tyto pověry jsou velmi nebezpečné. Mýlil jsem se přesně ve dvou případech: mnozí lidé neberou kritiku jako posouzení ale jako likvidační útok a rozhodně není nijak obecně zřejmé, že tyto pověry škodí.
Protože co se týká kritiky, mohu neznalé odkázat na dřívější články 3 kroky ke kritickému myšlení, Je v dnešní době opodstatnitelné věřit pseudovědeckým bludům a mýtům? případně na Tahák kritického myšlení, rozhodl jsem se, že popíši proč považuji tyto pověry za stejně nebezpečné, nebo i nebezpečnější, než je homeopatie, TČM nebo víra v plochou Zemi.
Existence duše
Nesmrtelná duše je původně náboženský koncept vzniklý pravděpodobně z mimotělních zážitků. Budu teď krátce citovat Wikipedii, protože mi popis připadá celkem výstižný:
Mimotělní zkušenost (z anglického out-of-body experience, OBE nebo někdy OOBE) je zážitek, který typicky zahrnuje pocit vznášení se mimo své tělo a v některých případech vnímání fyzického těla z místa mimo své tělo.Termín out-of-body experience byl představen v roce 1943 Georgem Tyrrellem ve své knize Apparitions a byl přejat výzkumníky jako Celia Green nebo Robert Monroe.
OBE může být vyvoláno traumatickým poraněním mozku, smyslovou deprivací, prožitkem blízké smrti (NDE), disociačními a psychedelickými drogami, dehydratací, spánkem a elektrickou stimulací mozku, vizuálním podnětem. Někteří lidé jsou schopni OBE vyvolat úmyslně.
Wikipedie: Mimotělní zkušenosti
Představu duše schopné oddělit se od těla známe už z šamanských kultů a ze starověkého Egypta. To je také jeden z důvodů pro nás ateisty, proč je potřeba se zabývat OBE.
Zatím veškeré naše znalosti a výzkumy ukazují na to, že OBE není nic jiného než halucinační stav. To ovšem neznamená, že víra v nesmrtelnou duši nemá následky.
Představte si, že věříte, že nejen vy ale i vaše dítě (a obecně všichni lidé) má nesmrtelnou duši. Takže když udělá něco, čím se proviní v očích vašeho boha, bude za to odsouzeno na věčnost. A prosím, abyste to chápali skutečně jako věčnost. Ano bude odsouzeno, aby trpělo věčně.
Taková víra vlastně docela mění postoj k vraždě. Pokud jste rodič (např muslimský) a máte přesvědčení, že by třeba váš syn mohl být homosexuál, ale ještě aktivně sexuálně nežije, můžete ho tím, že ho včas zabijete, ochránit před věčným utrpením. Pokud si ale myslíte, že tohle se přece křesťanů nikdy netýkalo, musím vás upozornit, že máme svědectví o „španělském křtu“ z doby konkvisty Střední a Jižní Ameriky.
Konkvistadoři křtili malé děti Indiánů a vzápětí po křtu jim rozbíjeli lebky. Podle dobové představy jim tím zajišťovali hladkou cestu přímo na Nebesa, protože mezi svým křtem a smrtí nestačili nijak zhřešit. Konkvistadoři se tak nesnažili zabránit jejich budoucí účasti na rituálech zahrnujících vraždy na obětištích (charakteristické pro tuto oblast), nýbrž odpadnutí od křesťanské víry, které bylo podle jejich mínění mnohem horší.
Bertrand Russell: Proč nejsem křesťanem
Při časové vzdálenosti od událostí konkvisty není důležité, zda se vše událo opravdu přesně takto, jako spíše, že na této logice nedokáží ani dnešní teologové najít chybu. I dnes je spousta lidí schopná své bližní šikanovat, mučit a upírat jim jakákoli lidská práva jen ve jménu záchrany jejich nesmrtelné duše.
Teprve víra v existenci nesmrtelné duše umožňuje náboženstvím držet věřící skutečně v hrsti.
Osud
Co může být na víře v osud tak strašného? Víra v osud, to není jen víra v předurčení, ale také víra ve vyvolení. Pokud věříte, že je náš osud předem nějakým způsobem napsán, pak je velmi těžké nevěřit, že vůdci byli nějakým způsobem vyvoleni k tomu, aby dělali právě to, co dělají.
Víra ve vlastní předurčenost je základním prvkem víry diktátora, protože jej zbavuje odpovědnosti a je zároveň i původem servility vykonavatelů jeho vůle.
Je to omluvenka mnoha tragedií, ke kterým nemuselo dojít, ale došlo, protože víra v osud odstraňuje pochybnosti.
Zázraky
Víra v zázraky odráží naši touhu po věcech, které se vymykají běžné zkušenosti. Na tom samotném není nic špatného, každý nový objev má v sobě prvek tajemství a přináší určité vzrušení. Jenže víra v zázraky není přesvědčení že nevíme všechno, ale to že některé zkušenosti, které zažíváme, jsou nevysvětlitené z principu, protože porušují známé i neznámé zákony našeho vesmíru.
Pro šarlatány všeho druhu neexistuje lepší pomocník, než je víra v zázraky. Ať mluvíme o zázračných místech jako jsou Lurdy, Fatima či Medjugorje nebo o zázračně uzdravujících kazatelích. Jejich existence a celý obrovský byznys kolem nich by nebyl možný bez víry v zázraky. Církve všech možných náboženství vybudovaly na víře v zázraky doslova náboženský průmysl.
A to v současnosti známe takových „zázračných“ míst a „zázračných kazatelů“ na počet obyvatel vlastně méně, než v minulosti!
Člověku by se chtělo říct, že lidé platí za svou hloupost, a do značné míry je to pravda. Jenže lidé obracející se k víře v zázraky bývají často skutečně zoufalí a chytají se jí jako poslední naděje v případech těžkých nemocí a fyzických postižení.
Církve také své zázraky velmi agresivně brání proti jakékoli kritice a často při tom přestupují nejen hranice slušnosti ale i lidských práv.
Připomeňme si letmo třeba případ Sanala Edamaruku, který byl za odhalení původu „zázračné“ vody stékající ze sošky Ježíše katolíky v Indii pronásledován, a nakonec donucen i k emigraci.
iDnes: Katolíci pili zázračnou vodu z Ježíše, ve skutečnosti tekla ze záchoda
OSACR: Indický skeptik Sanal Edamaruku se ve finském exilu již dva roky skrývá před katolickou církví
Peklo a Nebesa
Absolutní trest a absolutní odměna představují dvojici náboženských motivací, kterými lze ovládat velké skupiny věřících vpodstatě k libovolnému jednání. Nejhorší na nich není že jsou imaginární, ale právě to, že jsou zároveň absolutní. Lidé mají mnoho nehmotných hodnot – svoboda, spravedlnost, rovnost…
Jenže jakkoli jsou ostatní takové hodnoty stavěné vysoko, jejich hodnota není nikdy absolutní. V porovnání s věčným absolutním dobrem je ale nicotná i zkáza celého lidstva, stejně jako v porovnání s věčným absolutním utrpením. Pokud člověk věří v absolutní posmrtné dobro, udělá cokoli, aby jej dosáhl, protože jakékoli utrpení způsobené sobě nebo ostatním v tomto světě je vždy omezené a je to zcela zanedbatelná oběť pro takový zisk.
Stejně tak věčný absolutní trest nakonec přinutí poctivého věřícího udělat cokoli aby se mu vyhnul sám, nebo aby před ním ochránil lidi, které má skutečně rád.
Je smutné, že tohle nejsou spekulace, obojí se už mnohokrát stalo. Jsou známé případy rodičů, kteří zabili své děti, protože se báli, že by jinak nakonec přišly do pekla i případy teroristů věřících, že budou v posmrtném životě za hromadnou vraždu jinověrců a bezvěrců odměněni.
ZTIS: Kanadský pár plánoval zabít v synagoze židovské děti. Chtěl je zachránit před peklem
Magie, kouzla, čarodějnictví
Problém s vírou v magii, kouzla a čarodějnictví má dvě strany – jednou z nich je věřit, že mně samotnému nějak funguje magie nebo kouzla, druhou je pak věřit, že někdo jiný vůči mně používá magii a kouzla. Problematické jsou obě.
V tom prvním případě je to vlastně stejný problém jako s homeopatií. Homeopatie obecně není postavená na žádném ověřitelném vědeckém postupu. Naopak stojí na magii přesně tak, jak ji popsal sir James George Frazer, konkrétně na kontaktní magii a sympatetické magii. Obecně jde o postupy, které nefungují, léky, které neléčí a v některých případech mohou být i nebezpečné.
Neméně nebezpečná je představa, že magie funguje a že ji někdo používá proti ostatním. V základu téhle představy je ještě něco jiného než jen magické myšlení. Totiž antropomorfizace dějů. Představa že každá událost má záměr, který se týká naprosto konkrétních lidí. Pokud se tedy stane něco opravdu zlého – třeba krupobití zničí úrodu – pakt to není důsledek klimatického jevu, ale něčí zlý úmysl. Takového člověka se pak zdá správné potrestat.
V Africe a v mnohých muslimských zemích probíhají dodnes hony na čarodějnice, ale celkem šílené dopady může mít na lidské soužití taková pověra i ve vyspělých zemích, kde dosud stále zůstává určité procento pověrčivých a jak ukazuje výzkum PEW, není to zrovna zanedbatelné číslo.
iDnes: V Saúdské Arábii popravili léčitelku, za čarodějnictví jí sťali hlavu
Reinkarnace
Samotná víra v převtělování je pouze pavědecká, ale problémem je i vše, co se k ní pojí. V první řadě tu máme „odborníky“, kteří nabízejí cestování do předešlých životů, což může být zajímavá kratochvíle, nebýt značného vlivu, který takoví šarlatáni nad svými klienty získávají, podobně jako jiní věštci, kartáři či astrologové.
Vážnější rozměr vše ale dostává, pokud se to kombinuje s dalšími pověrami, jakými jsou víra v osud nebo karmu. Přesvědčení, že v současném životě pykáme za hříchy z předešlého vtělení, je stejně problematické jako víra ve věčný trest. Vede totiž k iluzi, že všechna příkoří, která ve svém životě zakoušíme, jsme si nějakým způsobem zasloužili.
Takový postoj je v osobním životě, ale i třeba v politice nesmírně paralyzující.
Uhranutí, uřknutí
Uřknutí a uhranutí jsou elementární magickopu představou o tom, jak si lidé mohou navzájem škodit. Já osobně bych je řadil pod víru v čarodějnictví, ale v tomto případě má jít o jednoduchý magický útok vedený slovem („tfuj, babo, propadni se do pekla“) nebo „zlým pohledem“.
Uřknutí i uhranutí by mělo nakonec vést k tomu, že se postiženému nic nedaří, snadno onemocní, ztrácí radost ze života atd. Myslím, že není nutné dále vysvětlovat, jak snadno může člověk trpící fyzickými nebo psychickými problémy přičítat svůj stav zavinění jiné osoby.
Samotná taková představa je paranoidní, a pokud některý člověk skutečně trpí paranoidními bludy, pak je odporné ho v nich takovým způsobem utvrzovat.
Aha: Jak se bránit kletbě? A také uřknutí, prokletí či očarování…
Postavit se proti těmto představám není znakem netolerance vůči náboženství, naopak, právě toto jsou náboženské pověry, které skutečně škodí, a pro které nelze náboženství jako komplex představ považovat za neškodné. Neodsuzujeme přece náboženství za to, že se nazývá náboženstvím, ale za to, co dělá s lidskou myslí, k čemu nutí lidi a jak ovlivňuje společnost.