Na konci září 2018 jsem byl osloven Eliškou Černou z nově vznikajícího Deníku N (tehdy ještě označovaného jako Nový deník), podobně jako zástupci dalších organizací, abych se vyjádřil k několika otázkám ohledně náboženství u nás. Výsledkem její práce jsem však nejen zděšen, ale i skutečně zhnusen.
Přitom nemohu přikládat vinu na výsledku špatné kvalitě zdrojů. Kromě mě byla totiž oslovena i Claire Klingenberg jako prezidentka evropských skeptických organizací, u níž také nepředpokládám, že by dávala redaktorce vysloveně chybné informace. Přesto je výsledkem práce Elišky Černé článek psaný kvalifikujícím jazykem (což je jeden z argumentačních faulů) a se závěry, které jsou v rozporu s realitou.
Podívejme se ale přímo na samotný článek nazvaný: Nejateističtější v Evropě. Češi zavrhli kostely, stále víc jich však věří v „něco“
Když odhlédneme od historicky poněkud zavádějících úvodních slov, dostnaneme se k první „perle“:
Když už ale otázku náboženství někdo otevře, zjistíme, že to u nás s vírou tak špatné není.
Opravdu je nutné přičítat víře nějakou pozitivní hodnotu v článku, který by měl být věnován faktům? Ano, pokud bychom sáhli ke skutečným statistikám a výzkumům, museli bychom požadovat, aby byla náboženská víra vnímána vysloveně negativně (u nás to s vírou je špatné, protože věří stále příliš mnoho lidí a církve mají stále příliš velký vliv), ale to po novinářích u takovéhoto článku ani nechceme. Stačilo prostě zůstat neutrální. Na to by mohl přistoupit i věřící novinář. Jenže to se nestává.
Pokračujme dál:
Počet lidí, kteří se hlásí k registrovaným církvím, sice od vzniku samostatného Československa neustále klesá, nutně to ale neznamená, že stejnou měrou roste počet ateistů. Čechy víc než křesťanský Bůh táhne víra v osud, duši nebo vyšší energii.
Tohle už je poměrně výrazné ohýbání reality. Češi jsou totiž podle výzkumů PEW Research také poměrně málo pověrčiví. Co se týká například víry v osud, uhranutí a reinkarnaci, jsme blíže nevěřícímu západu Evropy než silně věřící východní Evropě, jak se můžete přesvědčit na tomto výčtu z článku Central and Eastern Europeans more likely than Western Europeans to believe in fate na PEW Forum:
Zvláště vtipně vyznívá srovnání se Slovenskem ve víře v uhranutí a reinkarnaci.
Začtěme se ale dál:
Z posledního mezinárodního výzkumu vedeného agenturou Pew Research Center z roku 2017 vyplynulo, že až 66 % Čechů nevěří v Boha. Tato hodnota z nás dělá nejateističtější zemi v Evropě. Ani s důvěrou v náboženské instituce na tom nejsou Češi nijak dobře. Ta se dlouhodobě pohybuje kolem 30 %.
Zase ten kvalifikující jazyk, a pardon, ale kdy byla důvěra k náboženským institucím 30 %? V roce 2014 říká výzkum 24 %, v březnu 2015 26 %, v říjnu 2015 to bylo 23 %, v dubnu 2016 šlo o 23 %, v září 2016 to bylo 22 %, v roce 2017 ukazoval průzkum 24 % a v březnu 2018 říkal výzkum CVVM 25 %. To ještě musím upozornit, že číslo je součtem odpovědí „důvěřuji“ (tmavě zelená) a „spíše důvěřuji“ (světle zelená). Ve skutečnosti se důvěra k církvím nedošplhala k 30 % od září 2012.
Fakta tedy v článku uhýbají katolické dojmologii už od samého začátku. Ale pokračujme:
Když k vysokému počtu nevěřících, obecné skepsi a nedůvěře přičteme fakt, že vedeme i v odporu k institucionalizovaným náboženským projevům (tedy k modlení a chození do kostela), zdá se být Česká republika pomyslným peklem na Zemi.
Domnívám se, že se autorka tímhle tvrzením dotkla dna novinářské žumpy. Chybí snad jen výzva k deportacím ateistů do Severní Korey.
Pokud by vás přesto napadlo si připlatit, abyste si mohli dočíst zbytek článku, dočkáte se vyjádření Marka Šmída z Katolické teologické fakulty UK, podivuhodných vyjádření církevního historika Milana Bubna, který se domnívá, že církev (najednou jedna, a to „ta správná“ katolická) za 2. světové války nekolaborovala (ehm…), nebo teologa a religionisty Zdeňka Vojtíška, podle kterého „Komunisté dělali vše pro to, aby víru zničili…“ (asi proto neprovedli ani odluku církve a státu, ani nezrušili vyučování náboženství na základních školách nebo teologickou fakultu).
Zde by asi bylo správné místo pro odkaz na jeden z mých starších článků: Srp, Ježíš a kladivo – katolicismus a marxismus – konkurence, symbióza a synkreze
Následuje blábolení na volné téma uvozené mezititulkem Věštby, elfíci a energie. Ne že by u nás tyto menšinové spirituální projevy neexistovaly, ale jak už vyplývá z předešlého, jsou vlastně mnohem slabší než na východ od nás. Když se ztratí měřítka, začne svět vypadat jako docela divoké místo.
Zajímavou poznámkou je zmínka téměř na konci článku o tom, že 65 % Čechů věří v existenci nadpřirozena. Tento výrok má potvrzovat autorčino přesvědčení, že nejsme až tak ateisté, jako spíše iteisté. Zkusme se ale podívat, co se skutečně v článku Unlike their Central and Eastern European neighbors, most Czechs don’t believe in God píše:
To ale neznamená, že je země zcela zbavena náboženských přesvědčení nebo víry v nadpřirozeno. Přes poměrně nízkou míru víry v každý z konceptů většina české veřejnosti (65 %) věří alespoň na jeden z devíti pojmů obsažených v průzkumu (víra v boha a osm položek v doprovodném grafu). Dokonce i mezi nábožensky nezapojenými Čechy 52 % věří v alespoň jeden z konceptů, včetně asi třetiny (32%), kteří věří v osud (tj. že běh vlastního života je z velké části nebo zcela předurčen). A Češi celkově mnohem pravděpodobněji věří v existenci duše a osudu než Boha.
Těch zmiňovaných osm položek jsou: duše, osud, zázraky, nebesa, magie a čarodějnictví, reinkarnace, uřknutí, peklo. Na obrázku vidíte srovnání s místním mediánem.
Rozumějte: 35 % jsou lidé, kteří nevěří v boha ani vůbec nic z toho. Je to mnohem tvrdší kritérium než sebeidentifikace. Ano, podle PEW máme vlastně právě tolik opravdu skalních ateistů (přestože sami sebe jako ateisty označilo ve stejném výzkumu pouze 25 % obyvatel).
Těch 35 % představuje lidi, kteří k tomuto postoji došli vlastní cestou – bez miliard na náboženskou propagandu a navzdory očerňujícím článkům i pořadům v rozhlase a televizi!
Tahle informace je samozřejmě v rozporu s výsledky průzkumu agentury STEM (pokud byste se mě ale chtěli zeptat, tak zrovna průzkumům STEMu příliš nevěřím), podle kterého je prý u nás ateistů asi pětina. Autorka si ovšem není vůbec vědomá toho, že by tyto dvě informace měla nějak uvést do souladu, nebo alespoň posoudit.
Namísto toho dopřává prostor dojmům ředitele Ústavu empirických výzkumů STEM Martina Buchtíka, který se ani netají tím, na čí stranu jej táhnou sympatie:
„Příběh o ateistické české kotlině není tak úplně pravda. Lidé tu spíš nejsou kulturně vychováváni k tomu, aby o náboženství a spiritualitě přemýšleli. Smysl pro víru dnes není ve společnosti tak dobře zakotvený, jak tomu bylo například v době Československa, kdy bylo přihlášení se k víře otázkou principu…“
Asi bychom se měli ptát, jestli něco takového jako „smysl pro víru“ ve skutečnosti existuje, pokud tomu musíme lidi učit a bez takového učení jej nepociťují. Text by byl mnohem jasnější, kdyby namísto „smyslu pro víru“ používal přesnější výraz „indoktrinace“.
V závěru dojde ještě na jeden faul, a tím je náboženská neznalost. Víte, je možné, že Češi jsou méně znalí Bible než některé jiné národy, ale domnívám se, že je obecná znalost křesťanské mytologie na stejné nebo alespoň podobné úrovni jako v zemích na západ od nás a pravděpodobně i lepší než v zemích na východ od nás. Jenže jasně říkám „domnívám se“ a „pravděpodobně“. Pod mezititulkem Náboženský analfabetismus ale najdete tvrzení:
Věřící i nevěřící Češim křesťané i něcisté mají leccos společného. A sice že k víře často přistupují laxně a moc o náboženství nevědí ani nepřemýšlejí.
Na to se snad dá reagovat jen: Ukažte data! Je to tvrzení totálně vycucané z prstu, za kterým nenajdete nic jiného než přání, aby tomu tak bylo. Ano, jistě; stačí všem těm nepřemýšlivým Čechům zvěstovat Ježíše a oni, jakmile se správně zamyslí, se okamžitě dají na tu správnou víru! To myslíte vážně, nebo jste si zapomněli po ránu vzít léky?
Korunu tomu nasadil Petr Jan Vinš výrokem:
„Ve snaze oddělit stát od církve se ve školách úplně škrtlo náboženství, a to není dobře.“
Dovolte, abych na takovou perlu reagoval přiměřeně, a to taktéž citátem – z mého oblíbeného seriálu Červený trpaslík:
Možná vám připadá moje reakce příliš expresivní, ale je to prostě tím, že zde P. J. Vinš říká něco, co je v dokonalém protikladu k realitě. Trochu otázka je, co vlastně myslel, co řekl a co se naopak „ztratilo v překladu“. Jeho vlastní výklad zní takto:
Bylo to myšleno trochu jinak – že se ztrácí informovanost o tom, z čeho čerpá třeba starší výtvarné umění, literatura atd. Že by kulturní člověk měl vědět, co je v Bibli, i když není věřící, protože na tom stojí velká část kultury.
Osobně doufám, že se tato informovanost až tolik neztrácí, a kulturní člověk by samozřejmě měl znát i Illias, Odysseu, řeckou a římskou mytologii, a dokonce i něco z buddhismu a čínské filosofie.
To ovšem nic nemění na tom, že citovaná věta vyznívá jako nesmysl. Není tu žádná snaha o sekularizaci státu či školství, naopak výuka náboženství je samostatně upravena v našich zákonech, za což naši zemi pravidelně ve své zprávě kritizuje IHEU – Mezinárodní humanistická a etická unie.
Pokud by tu existovala nějaká politická snaha oddělit stát od církve, tak bychom měli začít především oddělováním veřejných médií – tím myslím Český rozhlas, Českou televizi, informační servery a tiskoviny.
Jen pro připomenutí – zkuste se zamyslet nad tím, kdy jste za posledních deset let viděli v celoplošném médiu článek nebo pořad, který by byl k ateistům alespoň trochu přátelský. Tím myslím, že by v něm nepadaly vyslovené lži typu „Hitler byl ateista a Einstein věřící“, ani by nevyužíval celý arzenál argumentačních faulů.
Ano, ve školách se má učit o náboženství (což je činnost vzdělávací) a také se o něm učí (i když by se vždy mohlo učit lépe). Rozhodně by se ale na státních školách nemělo učit náboženství (což je činnost misijní). Státní škola nemá sloužit k náboženskému programování. V tom máme stále ještě velké resty, protože se u nás na státních školách náboženství vyučuje, a to včetně výstřelků typu mladozemského kreacionismu. Náš skutečný problém je, že tu máme příliš učitelů náboženství a příliš málo učitelů vyučujících o náboženství. Máme nejvíce věřících a kněží v roli učitelů za celou dobu existence tohoto státu a naši politici rozhodně neprojevují snahu oddělit stát, natož školství od církve.
Tento stav vůbec neodpovídá skutečnému zájmu o výuku náboženství, který se pohybuje v jednotkách procent. Náboženští učitelé proto často náboženství vkládají i do jiných předmětů a nestydí se utíkat ke lžím.
Na závěr musím napsat, že jsem vlastně velmi rád, že se nikde v článku nevyskytuje mé jméno a že nejsem nikde přímo citován. Deníku N přeji, aby se polepšil nebo zanikl, protože další nábožensky-propagandistický plátek už skutečně nepotřebujeme.