Jak napsal Petr Tomek v jednom ze svých starších článků, náboženství lze v podstatě považovat za pramatku všech konspiračních teorií. O této problematice bylo nejen na našem webu napsáno nespočet textů a následující úvaha tuto sbírku rozšiřovat nebude. Proto v úvahách o škodlivosti náboženství pro jednou zůstaňme pouze u skutečnosti, že neexistenci boha, bohů či jiných nadpřirozených entit nelze už z povahy věci dokázat, a také u toho, že náboženství někomu reálně může přinášet útěchu, naději, jednoduše mu ulehčovat život. Samozřejmě, důkazní břemeno vždy leží na člověku, který něco tvrdí, nicméně ponechme to tentokrát stranou. Faktem zůstává, že neexistenci jakéhokoliv boha, ať už Poseidóna, Svaroga, Višnua či boha abrahámovců nelze dokázat stejně tak, jako nelze dokázat neexistenci neviditelného růžového jednorožce, šmoulů, pokémonů či třeba bezhlavých rytířů.
Zřejmě jen těžko vyvratitelné je také to, že víra v nadpřirozené entity, například v boha, lidem skutečně může pomáhat. Ostatně od toho také ono rčení o “berličce”, kterou bůh jakožto určitá idea, ke které se lidé upínají, představuje. Těžko budeme babičce (ale zdaleka nejen jí) z vesničky někde na Zlínsku vysvětlovat, že neexistuje nikdo, kdo by slyšel její modlitby, že po smrti nic neexistuje, že nebe, peklo i ráj jsou mýty na úrovni těch starořeckých a stejně tak ji těžko budeme poučovat o podstatě vědeckého důkazu. Mnoha lidem se prostě a jednoduše žije lépe s vědomím, že existuje někdo, kdo na nás všechny dohlíží a kdo nás chrání, s nadějí, že s blízkými, kteří nás již opustili, se znovu jednou shledáme v nebi.
Těmto lidem je jedno, kolik logických děr toto naivní smýšlení o postavení člověka v universu má. Ostatně, logika je přeci děvka Ďáblova. A že kvůli tomu lidé přicházejí o kus svobody, jelikož pokud se kdy do nebe chtějí dostat a být se svým Stvořitelem za dobře, musí v duchu těch nejlepších mafiánských praktik dodržovat jím nadiktované morální příkazy? Žádný problém. Konec konců, je to náš Stvořitel, bez něj bychom my ani nic jiného nebyli, tudíž má přeci právo “stanovit zákony”, určit, co se smí a co ne. Ten pocit, že veškeré trápení, které se jim v životě stalo či děje, má nějaký smysl, nějaký vyšší důvod, je pro mnohé jednoduše až příliš lákavé, než aby si jej nechali kazit takovými zbytečnostmi jako logika, kritické uvažování či nedej Bože důkazy. Ty samé důkazy, díky kterým věda umožnila technologický pokrok, jenž tito lidé každý den využívají do sytosti, se náhle jeví jako nepotřebné, zbytečné a otravující. Slonovinovou věž je totiž třeba bránit všemi dostupnými prostředky.
Christopher Hitchens k tomu v knize Bůh není veliký napsal, že kritici náboženství v žádném případě nepopírají utišující účinek náboženské víry na bolesti a strádání. Zároveň ale dodal, že útěcha založená na mýtech a nepravdách je útěchou pouze iluzorní a falešnou a falešnou útěchu dle něj poskytují jen falešní přátelé. Kritici náboženství tak podle Hitchense pouze varují před “lahví s obarevnou vodou”. Pointou zde však není kritika tohoto typu smýšlení. To by totiž byl až příliš lehký cíl.
Co totiž na tom, že naděje je iluzorní, když svůj účel splní a někomu se díky ní reálně žije dobře? Co na tom, že máme falešného přítele, jehož lež se definitivně projeví až po naší smrti, tedy v době, kdy my už tu nebudeme? Pointou je, že naděje, víra, pocit bezpečí, či pocit, že člověk ocitnuvší se v hlubinách zdánlivě nekonečného kosmu nakonec má nějaký smysl, v důsledku skutečně může mnoha lidem pomáhat. Zkvalitňovat jejich životy. Zjednodušovat a činit jejich životy méně složitými a náročnými.
Zatímco neexistenci žádné nadpřirozené entity tedy z podstaty věci prokázat nemůžeme, u sousední kategorie, řekněmě “nadpřirozených jevů”, ze kterých vznikají nejrůznější hoaxy, konspirační teorie, pseudovědecké bludy a mýty, už je tomu poněkud jinak. Většina dnes rozšiřovaných pseudovědeckých bludů a konspirací je prokazatelně chybná a lživá. Ačkoliv neexistenci bohů či šmoulů tedy důkazy podložit nemůžeme, například neúčinnost homeopatik, nesmyslnost konspirace o ploché Zemi, či to, že očkování nezpůsobuje autismus a mnoho dalších podobných nesmyslů naopak důkazy podložit můžeme. Jinak řečeno, můžeme zcela prokazatelně vyvrátit všechny tyto bludy, jelikož existují důkazy a vědecké studie poukazující na nepravdivost všech těchto konspirací. Nemůžeme tedy přijít k babičce žijící na vesnici na Zlínsku a ukázat jí papír obsahující důkaz o neexistenci abrahámovského boha. Můžeme však, zjednodušeně řečeno, přijít k libovolné osobě, a na papíře například ukázat výsledky chemické analýzy homeopatik. A obdobně můžeme postupovat i u dalších konspirací.
Významnou proměnnou je zde absence kritického uvažování obyvatel. Mnoho lidí sice “odhodilo” boha či bohy, ovšem jen proto, aby věřili jinému typu nesmyslů a jinému typu nadpřirozena. Otázka, kterou si kladu již v titulku tohoto článku však zní, zdali je v dnešní době opodstatinitelné a ospravedlnitelné věřit pseudovědeckým bludům a nesmyslům?
Musím říct, že já sám jsem upřímně fascinován tím, kolik lidí je i v dnešní informační době schopno věřit nejrůznějším pověrám, mýtům, bludům a obecně pseudovědeckým nesmyslům. Chápu, že tomu tak bylo ve středověku, kdy schopnost čtení a psaní byla výsadou nemnoha a kdy lidé neměli žádný přístup k informacím. Chápu, že tomu tak bylo v hlubokém starověku, kdy lidé jednoduše znalosti o fungování tohoto světa a o povaze přírodních zákonů neměli a bylo tedy pochopitelné, že většina z nich, tváří v tvář této nevědomosti, věřila nejrůznějším pověrám a blesky, déšť či oheň vnímala jako nějaká personifikovaná božstva, případně jako projevy božího hněvu či přízně.
Pro co však pochopení mít nemohu je stav, kdy nejrůznějším pověrám a mýtům, homeopatiky počínaje a dosaďte-si-libovolný-blud konče, lidé ve vyspělém světě slepé věří i dnes. Považuji to za obrovské osobní selhání všech “zúčastněných”, jestliže žijeme v zemi, která disponuje nejširší sítí veřejných knihoven v Evropě, které jsou plné odborné literatury na všechna možná témata. Nemám a nemohu pro to mít žádné pochopení, jestliže je internet v dnešní době dostupný prakticky každému, přičemž i na něm lze zdarma přistupovat k řadě odborných textů. V momentě, kdy je ve veřejných knihovnách každému dostupná obrovská suma odborné literatury, je to skutečně neomluvitelné a svědčí to pouze o naprostém nezájmu a lenosti lidí, kteří i přes tyto skutečnosti pověrám a mýtům věří.
Byl bych však velmi nerad, pokud by tento příspěvek vyzněl tak, že já všemu rozumím a nikdo jiný ne. To vůbec. Naopak, ja nerozumím a nemám znalosti o obrovském množství témat. A nemám sebemenší problém to přiznat. Avšak pokud o něčem něco nevím, nemám o tom znalosti, nerozumím tomu, tak je nejlepší zachovat v daných otázkách skeptický, agnostický přístup. A ne z pozice laika přicházet s tvrzeními, která jdou přímo proti vědeckým faktům a výsledkům vědeckého bádání. Lidem chybí určitá pokora přiznat si, že něčemu nerozumějí, naopak sebevědomí vyvracet z pozice internetového diskutéra celá vědecká odvětví, to mnoha lidem nechybí.
Problém pravděpodobně začíná již na základních školách, kde děti nejsou systémově vědeny ke kritickému myšlení. Žijeme v době, kdy jsme doslova obklopeni nejrůznějšími technologiemi, výsledky vědeckého bádání a vědeckého pokroku, přesto neexistuje žádný předmět, který by žáky alespoň elementárně seznamoval s metodologií vědy. Lidé dnes o tom, jak věda funguje, jaká je její metodologie, většinou nemají žádné ponětí. Kdyby tyto elementární znalosti měli, chápali by, jaký význam má ve vědě důkaz, nebo by věděli, že slovo “teorie” má ve vědě zásadně jiný význam, než jaký tomuto slovu většinou přisuzujeme v běžné mluvě. Absentující základy kritického myšlení a vědecké metodologie v českém školství by však byly na samostatný článek. Pojďme se proto závěrem zamyslet ještě nad něčím jiným.
Tradičním argumentem vůči výše uvedenému většinou bývá, že lidé jednoduše nemají čas. A popravdě, je to velmi pádný a relevantní argument. Jestliže se lidé starají o děti, mají své vlastní volnočasové aktivity a koníčky, jestliže mnoho z nich dlouho pracuje a domů přijdou unavení a jsou rádi, že si mohou na chvíli odpočinout, kde mají brát čas na to studovat všemožné články a knížky? Kde mají vzít čas ověřovat zdroje a každou informaci kterou si přečtou “prohánět” googlem, sledovat její původ, porovnávat, jak je s ní nakládáno na různých zpravodajských webech a pak to celé nějak analyzovat? Kde mají brát čas na to rozšiřovat svoje znalosti a vědomosti o přírodě a o světě kolem nás? Ano, lidé skutečně čas nemají a bylo by absurdní po nich chtít, aby četli odborné články a pro zábavu si pořizovali populárně-vědeckou literaturu. Ne každého to totiž zajímá a těch, kteří si nějakou přírodovědnou knihu přečtou po práci v rámci odpočívání a relaxace, je jen velmi málo. Nebylo by na tom nic až tak špatného, ovšem pouze do okamžiku, kdy si uvědomíme, že i ti lidé, kteří své znalosti o našem světě nerozšiřují proto, že je nějaká biologie nebo chemie nezajímá, jsou pak ti samí lidé, kteří věří všemožným pseudovědeckým bludům, pověrám a konspiracím. Přiznat si, že něčemu o co se vůbec nezajímám a o čem nemám žádné znalosti rozumím méně, než odborníci a vědci, kteří se danou oblastí profesně zabývají celý život, totiž mnoho lidí bere jako jakousi osobní prohru. Jako kdyby na tom, že něco nevím a že něčemu nerozumím, bylo něco špatného, jako kdyby se jednalo o potupu. Opak je přitom pravdou: rozumný člověk nemá problém uznat, že něco neví a že něčemu nerozumí, konec konců nikdo z nás nemůže obsáhnout informace ze všech oborů.
I když jsou tedy veškeré informace, fakta, znalosti, studie a výsledky vědeckého bádání a vědění obecně zdaleka nejdostupnější, než kdy dříve, přesto se najde nezanedbatelné množství lidí, kteří pseudovědě naletí a kteří hltají konspirace plnými doušky.
Tento problém však má dvě polohy. Tou první je poloha politická. U ověřování zdrojů a pravdivosti informací je námitka o nedostatku času takřka neprůstřelná, což je dáno – mimo jiné – i politickým zřízením, ve kterém žijeme. Že je demokracie defektním systémem popsali velmi dobře již Platón a Aristotelés a jejich kritika zůstává platná i dnes. Demokracie jednoduše rezignuje na kvalitu a proto ani nemůžeme očekávat, že by většinově produkovala kvalitní politiky. Demokracie neklade na své občany žádné požadavky a jak dobře popsal Platón, nevládnou v ní ti, kteří k tomu mají dispozice, nýbrž ti, kteří na svou stranu dokáží získat masu. Informace skrytá “pod povrchem” je zde ta, že masa nikdy nemůže dlouhodobě činit kvalitní rozhodnutí a pokud jej už učiní, je tomu spíš dílem náhody či zdatnou rétorikou politiků, kteří masu o něčem přesvědčují, než čímkoliv jiným. Nejrůznější dezinformační a propagandistické weby toho pouze využívají, či možná v některých případech jejich redaktoři sami věří tomu, o čem píšou. Pointou je, že normální člověk prostě vážně nemá čas na to, aby trávil hodiny a hodiny času ověřováním informací, které se dočte na internetu. Daleko spíše člověk začne číst a “věřit” médiu, které je danému člověku názorově blízké. Je to přeci daleko snažší, než zpochybňovat své vlastní přesvědčení a trávit hodiny času hledáním toho, jestli se věci náhodou nemají jinak, než jak píšou někde na Aeronetu.
Když si člověk přečte něco o tom, že v Sýrii došlo k útoku chemickými zbraněmi, je pro něj prakticky nemožné zjstit, kdo má pravdu. Nemá s tím protentokrát Asad nic společného? Nebo to byl zase on, jak tvrdí západní spojenci? Nebo bychom měli počkat na detailní výsledky vyšetřování nezávislého týmu? A jak víme, že ten tým bude skutečně nezávislý? Kdo je platí? A pokud tedy uznáme nezávislost takového týmu, jak poznáme, kdo výsledky jejich šetření správně interpretuje? Rozklíčovat všechno tohle je pro běžného člověka prakticky nemožné. Je to mimořádně obtížné i pro ty, kteří situaci v Sýrii dlouhodobě sledují. Je tedy nasnadě, že člověk se v takových případech jednoduše přidrží svých názorů a jestliže například Aeronet bude situaci popisovat tak, jak ji chápe sám čtenář, je pravděpodobné, že se na tento web znovu vrátí, protože si opět bude chtít přečíst vysvětlení, která budou podporovat jeho světonázor. Jinak řečeno, aby demokracie produkovala kvalitní výsledky, musela by být celá “masa” společnosti mimořádně uvědomělá, musela by být schopná prakticky každý den ověřovat informace, na základě kterých se rozhoduje, disponovat vytříbeným kritickým myšlením atd. Něco takového je však utopie a výše uvedené důvody, tedy nedostatek času vykonávat denně takové pro praktický život v podstatě nedůležité a irelevantní úkony, jsou jen vrcholem ledovce.
Druhou polohou je poloha vědecká. Ve vědeckých otázkách, a už vůbec ne v otázkách jako jsou homeopatika, placatá Země, chemtrails, očkování a mnohé další, však nic takového, co jsem popisoval v předchozích dvou odstavcích o politické rovině problému, neexistuje. Výzkumy a vědecké studie hovoří sami za sebe. Neexistuje zde nějaká nejednotnost. Existují konkrétní důkazy, založené na studiích, které jsou reprodukovatelné, tedy znovu uskutečnitelné. Je to v podstatě otázka odbornosti, otázka odborného vzdělání. Zatímco politika může být a většinou i je věcí názoru, například názoru na to, zdali by měl být stát spíše silný, či štíhlý a jen minimálně zasahující do života obyvatel, věda věcí názoru není. Otázku, zdali je lepší silný či štíhlý stát, vědecky rozhodnout nelze, protože odpověd závisí na subjektivních preferencích. Někomu se líbí to a někomu zase ono. Fyzikální, chemické a biologické zákony však nejsou subjektivní, jsou to objektivní pravidla hry a jsou pro všechny platné stejně. Pokud tedy učiníme chemickou analýzu homeopatik, není “otázkou názoru”, jaké bude jejich složení. Takový pokus bude reprodukovatelný a my jej budeme moci učinit kdekoliv a kdykoliv jinde, přičemž výsledek vždy bude stejný. Aneb jak řekl klasik (v tomto případě astrofyzik a popularizátor vědy Neill deGrasse Tyson), “dobrou věcí na vědě je, že je pravdivá ať už v ní věříte nebo ne”. Obdoba výše uvedeného argumentu o tom, že nevíme, jak se to ve skutečnosti s Asadem a útokem chemickými zbraněmi má, protože všude píšou něco jiného, zde proto neplatí: v případě vědeckých otázek jednoduše přesně víme, kdo a čím útočil, zůstanu-li u tohoto syrského příměru.
Celý můj článek však směřuje k jedné závěrečné otázce a zamyšlení. Představte si situaci – a nyní není podstatné, jestli si představíme rovinu politickou či vědeckou, protože se to týká obou – kdy by lidé měli čas na všechno to, o čem jsem v předchozích odstavcích napsal, že je pochopitelné, že na to čas nemají. Jednoduše by existoval speciální čas navíc, mimo veškeré povinnosti, který by člověk mohl věnovat například sebevzdělávání, ověřování zdrojů, čtení článků či populárně vědeckých knih – prostě by tento čas mohl věnovat rozšiřování si svých znalostí a vědomostí o tomto světě. A teď si položte následující otázku: Kolik lidí by tento “čas navíc”, kdyby jej mělo a kdyby k tomu existovaly veškeré příhodné podmínky, skutečně využilo k těmto účelům? Kolik lidí by skutečně otevřelo knihu o vesmíru či biologii, kolik lidí by skutečně ověřovalo veškeré zdroje, než by si vytvořili názor? A kolik lidí by tento čas darovaný navíc využilo k méně náročným činnostem, k lelkování, k zábavě, k odpočívání či k jakékoliv jiné aktivitě vyjma sebevzdělávání?
A proč to vlastně píšu? Dostáváme se tím totiž k tomu, že tradiční výše rozepsaný argument o tom, že lidé v dnešním uspěchaném světe nemají čas na to si po práci číst knížky o vesmíru či biologii, nebo po práci trávit dvě hodiny dohledáváním a ověřováním zdrojů, ve skutečnosti není žádným argumentem, nýbrž výmluvou. Lidé by to totiž nedělali, i pokud by ten čas měli.