Jako spolek máme za účel především osvětu, máme ale i cíle, které by se daly označit jako politické. Ty bychom měli požadovat po našich politicích, ať už jako jednotlivci volíme jakoukoli politickou stranu.
Dublinská deklarace (k níž se hlásíme) shrnuje cíle současného ateistického hnutí. I pro naši zemi je v ní ještě mnoho nesplněných bodů.
Dublinská deklarace: Sekularismus a náboženství ve veřejném životě
V neděli 5. června 2011 byla na Světovém ateistickém kongresu v Dublinu přijata následující deklarace týkající se sekularismu a místa náboženství ve veřejném životě. Prosíme, diskutujte o ní a sdílejte ji s vašimi přáteli a kolegy, a pokud jste členem ateistické, humanistické nebo sekulární skupiny, diskutujte o ní a propagujte ji mezi ostatními členy, politiky a v médiích.
1. Osobní svoboda
a. Svoboda svědomí, náboženství a víry je soukromá a neomezená. Svoboda praktikovat náboženství by měla být omezena pouze nutností respektovat práva a svobody ostatních lidí.
b. Všichni lidé by měli mít možnost se svobodně podílet na demokratickém procesu.
c. Svoboda slova by měla být omezena pouze nutností respektovat práva a svobody druhých. „Právo nebýt uražen“ by nemělo v právním systému existovat. Všechny zákony proti rouhání, ať už explicitní či implicitní, by měly být zrušeny a neměly by být uplatňovány.
2. Sekulární demokracie
a. Svrchovanost státu je odvozena od jeho obyvatelstva, nikoli od Boha či bohů.
b. Jediný odkaz na náboženství v ústavě by mělo být prohlášení, že stát je sekulární.
c. Stát by měl být založen na demokracii, lidských právech a zásadě zákonitosti. Veřejná politika by měla být prokazatelně utvářena za využití rozumu, nikoli náboženské víry.
d. Vláda má být sekulární. Stát by měl ve věci náboženství a jeho absence zůstat zcela neutrální, nic by neměl upřednostňovat a nic diskriminovat.
e. Náboženství by neměla být ve veřejném životě nijak finančně zvýhodněna, náboženské aktivity by například neměly být osvobozeny od daně, neměly by existovat grantové programy na podporu náboženství či na provoz náboženských škol.
f. Příslušnost k náboženství by neměla být podmínkou jmenování do státních funkcí.
g. Zákon by neměl ani garantovat ani odmítat žádná práva, privilegia, moc či imunitu na základě víry, náboženství, anebo jejich absence.
3. Sekulární vzdělávání
a. Státní vzdělávání by mělo být sekulární. Pokud je součástí vzdělávání náboženské vyučování, mělo by být omezeno na výuku o různých typech víry i její absenci.
b. Děti by se měly objektivně učit o různorodosti náboženských a nenáboženských filosofických přesvědčení, součástí školního vyučování by neměla být výchova k víře.
c. Děti by se měly učit kriticky uvažovat, měly by se naučit rozlišovat mezi využitím víry a rozumu v přístupu ke znalostem. Věda by se měla vyučovat bez vměšování náboženství.
4. Stejné zákony pro všechny
a. Mělo by platit jedno jediné sekulární právo, o němž se demokraticky rozhoduje a které je rovnoměrně uplatňováno; náboženské soudy by neměly mít jurisdikci řešit občanské záležitosti a rodinné spory.
b. Právo by nemělo kriminalizovat soukromé činnosti v případě, že doktrina některého náboženství považuje takovou činnost za nemorální, pokud tyto soukromé činnosti respektují práva a svobody druhých.
c. Zaměstnavatelům a poskytovatelům sociálních služeb, kteří se hlásí k určité náboženské víře, nesmí být povoleno diskriminovat z jakýchkoliv důvodů, které se nezbytně nevztahují k dané práci či službě.