Tělo není pevnost

Různá rituální zranění až zmrzačení se objevují v mnoha náboženstvích už od počátku psaných dokumentů a vyspělé západní země si s touto praxí nedokáží poradit dodnes. Přitom bychom ale právo na odmítnutí násilných zásahů do vlastního těla měli chápat jako základní lidské právo*, které nemůže být méně významné než náboženská tradice.

Krev na počátku

Obětování zvířat i lidí je důležitou součástí starověkých kultů. Ve většině případů v něm hrála roli představa, že krev obsahuje duši a lze jí tedy určitým způsobem podplatit bohy, duchy nebo mrtvé, aby jednali ve prospěch toho, kdo jim ji přináší.

Případy tohoto druhu oběti jsou v moderní době ve vyspělejších zemích vzácné, neměli bychom si ale představovat, že je to hranice nepřekonatelná, ani že je kulturní nános, který ji zakrývá, všude stejně silný. Indická sekta Thugů přinášejících lidské oběti k usmíření bohyně Kálí byla rozprášena teprve ve třicátých letech 19. století a k dosud poslednímu upálení vdovy v rámci rituálu Satí došlo v Indii roku 2008.

Stále také působí fascinace krví. Mnoho projevů sebepoškozování v rámci náboženských rituálů má ve skutečnosti charakter sebeobětování. To můžeme vidět dobře na tradičním ukřižování na Filipínách, jak je popisuje třeba článek na iDnes z 10. dubna 2009:

Miliony lidí po celém světě si dnes připomínají jeden z největších křesťanských svátků – Velký pátek. Na Filipínách se na oslavu dne, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus, přibilo na kříže nejméně 30 lidí. Tisíce lidí se vydaly i do Jeruzaléma.
Ukřižování letos na Filipínách podstoupil kromě místních katolíků i jeden Australan. Třiatřicetiletý John Michael v dlouhé paruce a s trnovou korunou na hlavě křičel bolestí, když jej přibíjeli na dřevěný kříž. Zdroj: Na Filipínách se na Velký pátek nechaly ukřižovat desítky lidí

Při šíitském svátku Ašůrá…

…nebo na oslavách hinduistického svátku Thaipusam.

Všechny tyto rituály bychom mohli označit za snad poněkud nechutné a jinak se jimi nezabývat, kdyby jejich účastníky nebyly také děti. Je totiž málo pravděpodobné, že by podobné sebepoškozování prováděly samy, pokud by nebyly pod přímým sociálním i fyzickým tlakem dospělých.

Otázkou je, kolik dalších účastníků takových „slavností“ se jich účastní spíše ze strachu z odsouzení okolí než ze svého náboženského zápalu. Pak ovšem těžko můžeme mluvit o tom, že by to opravdu chtěli.

Posedlí čistotou

Pojem „obřízka“ je svým způsobem vlastně chybný, protože zahrnuje množství nesrovnatelných zákroků od lehkých kosmetických či medicínských zásahů až po těžké zohavení a zmrzačení. Spojitost náboženství a obřízky je poněkud komplikovaná. V afrických kmenových náboženstvích, judaismu a islámu je předepsaná obřízka chlapců.

To samo o sobě představuje hned dva problémy při setkání s evropskou kulturou. Za prvé je obřízka z náboženských důvodů zásah do těla, který nemá medicínské zdůvodnění, a za druhé se odehrává často v podmínkách ohrožujících děti na životě, a to i v rozvinutých zemích.

Mezi ortodoxními židy (charedi) je například zvykem označovaným jako mecica be-pe, že po odříznutí předkožky mohel (ten, který provádí obřízku) ústy odsaje krev z penisu nemluvněte. Při této poněkud nechutné scéně (za kterou by byl jakýkoli jiný muž okamžitě odsouzen na pěkných pár let kriminálu) hrozí přenos nemocí, zvláště v případě, že je mohel starý, se zkaženými zuby, nebo má herpes.

Dítě může taková obřízka stát i život. Případy infekce kojenců při obřízce byly zaznamenány v New Yorku i v Izraeli.

Židovský tiskový a informační servis uvedl 21. 4. 2017 v článku Přenos herpesu při obřízce: Dlouhodobý problém v New Yorku a jeho souvislosti:

V posledních letech ovšem takto došlo prokazatelně k přenosu herpesviru, který může u novorozenců způsobit v krajním případě poškození mozku a dokonce smrt. Komunity sdružené v UJOWNB (United Jewish Organizations of Williamsburg and North Brooklyn) za spolupráce s úřady pomohly identifikovat dva mohely, kteří patrně byli přenašeči.

Zaslouží pozornost, že Pirátská strana diskutuje zákaz obřízek u dětí mladších 15 let z jiných než léčebných důvodů. Odkaz na diskusi.

O něco známější je již díky kampaním humanitárních organizací v současnosti také ženská obřízka, která opět zahrnuje různé druhy kosmetických zásahů až zohavení a zmrzačení ženských pohlavních orgánů. Vzhledem k tomu, že by o ženské obřízce bylo správné mluvit vlastně jen v případě odstranění předkožky klitorisu, se stále častěji používá zkratka FGM – female genital mutilation.

Pro lékařské účely jsou tyto zásahy rozděleny do 4 typů. Prvním typem je již zmíněné odstranění předkožky klitorisu až odstranění poštěváčku, druhým typem odstranění poštěváčku a částečné až úplné odstranění malých stydkých pysků, při třetím typu – takzvané faraonské obřízce – pak dochází k odstranění poštěváčku, malých stydkých pysků a části velkých stydkých pysků. Pohlaví je pak zašito až na malý otvor sloužící k močení. V oblastech Afriky, kde je tento druh obřízky rozšířen, je také časté, že si novomanžel při svatební noci „pomáhá“ ohořelými klacky.

Jako čtvrtý typ FGM se uvádí jakékoli jiné zásahy do vnějších pohlavních orgánů včetně piercingu.

FGM nemá pro ženu žádný pozitivní přínos, pouze samá negativa – zvyšuje možnosti infekce, snižuje nebo úplně znemožňuje prožívání sexu, komplikuje porod, představuje nadbytečné trauma a bolest (a to i mnoho let po zákroku).

Souvislost ženské obřízky s moderními náboženstvími je nepřímá a často je proto považována za zcela kulturní jev bez souvislosti s náboženstvím, což je ovšem chyba.

Mnohé náboženské zvyky nemají samozřejmě vůbec žádnou oporu v konkrétních „svatých“ knihách. Neexistuje například biblický předobraz slavení Vánoc a Velikonoc, ani v koránu nenajdeme zdůvodnění svátku Ašúrá (při němž se šíitší muslimové rituálně zraňují). Přesto je sami věřící vnímají jako náboženské a religionisté toto vnímání nijak nezpochybňují.

Náboženství mohou přijmout cizí zvyky, včlenit je do svých tradic a dále je šířit jako svoji součást.

Zvláště abrahámovská náboženství z velké části lpí na tradici a představě „čistoty“, čímž je ovšem myšlena rituální a „duchovní“ čistota, která má s hygienou společného jen málo. Stejně tak lpí na rozdělení rolí v rodině dané tradicí. Zároveň je ve všech abrahámovských kultech vysoce ceněno panenství a asexualita je dokonce označována za „poctivost“ či „čistotu“. V muslimském světě navíc za každou ženu vždy zodpovídá muž. Ženská obřízka zapadá (žel) do těchto představ příliš dobře.

Právě odstranění schopnosti prožívat sex je to, co je ceněné kulturami, které zacházejí s ženami jako se zbožím.

V minulosti byl tento zvyk roznesen do Asie až po Indonésii šiřiteli islámu, v současnosti se spolu s vlnou muslimských přistěhovalců objevuje ve Francii, Velké Británii, Německu… Podle odhadů hrozí každoročně ženská obřízka asi 180 000 Evropanek.

Šílená touha po dětech

Na mrzačení pohlavních orgánů máme tendenci pohlížet jako na barbarský přežitek z temných kmenových období lidstva. Případ z minulého století ale ukazuje, jak snadno může být přijat extrémně kontroverzní zákrok, který zachází dokonce ještě dál, jen proto, že jsou navrhovatelé oslepeni náboženstvím.

Symphysiotomie je zákrok znamenající operativní rozdělení stydké spony (symphysis pubica). Tato operace měla být alternativou k porodu císařským řezem. Jediným důvodem k tomuto zákroku bylo omezené množství potenciálních potomků. Počet dětí po porodu císařským řezem je omezen zpravidla na tři. Římskokatolická církev ale vždy propagovala velké rodiny o pěti a více dětech. Proto v radikálně katolickém Irsku došlo doslova k jeho masovému provádění.

Zdroj: Lidovky: V Irsku při porodech mrzačili ženy, aby více rodily. Nyní přicházejí svědectví

Marie O’Connor, předsedkyně SoS, k tomu řekla: „Císařský řez podle doktorů snižoval maximální velikost rodiny. Říkalo se: jednou ‚císařák‘, navždy ‚císařák‘ – doktoři odmítali provést na jedné ženě více než tři takové řezy, ideálně však měla každá během života porodit až deset dětí.“

Její slova potvrzuje i studie univerzity z Georgetownu. Podle ní katolická církev doporučovala, mnohdy přímo trvala na této formě porodu. Mohlo se jich odehrát až 1500.

Ve zprávě OSN: Human Rights Committee: Concluding observations on the fourth periodic report of Ireland* lze zjistit, že v irských nemocnicích došlo k tomu zákroku asi u 1500 žen v letech 1944 až 1987 bez jejich svobodného a informovaného souhlasu, a to před porodem, během porodu nebo dokonce „preventivně“ až po porodu.

V bibli ani katechismu samozřejmě není o symphysiotomii ani slovo, natož aby byla doporučována, přesto je zjevná souvislost mezi jejím prosazováním a celkovou náboženskou orientací země.

Jak z pasti?

Chlapecká obřízka je obecně v dobrých zdravotnických podmínkách chápána jako zákrok s nízkou mírou rizika a nízkou mírou poškození, její zdůvodnění ale otevírá cestu mnohem brutálnějším praktikám.

Zároveň ale nemůžeme upřít závažnost argumentům, které v něm zaznívají. Odmítnutím provádět obřízky v lékařských zařízeních bychom totiž vystavili děti nebezpečí, že budou obřezávány v hygienicky rizikových podmínkách. V případě úplného znemožnění vykonávání obřízek hrozí, že dítě zavrhne vlastní rodina i vlastní komunita. Sociální poškození je v takovém případě považováno za mnohem závažnější než fyzické, a proto většina západních zemí obřízku chlapců povoluje.

Toto zdůvodnění najdete třeba v časopisu Urologie pro praxi 6/2005 v článku MUDr. Miroslava Pešla, MUDr. Libora Zámečníka, MUDr. Viktora Soukupa, MUDr. Ivana Pavlíka, prof. MUDr. Jana Dvořáčka, DrSc.: Etické aspekty mužské rituální obřízky:

Přinejmenším by měl mít člověk právo domáhat se na náboženské obci náhrady, pokud s takovým zákrokem nesouhlasí, a to bez možnosti promlčení.

Tam, kde to je možné, je třeba oddělit nábožensky motivovanou praxi od nábožensky závazných tradic. Takový postup by se časem mohl vyplatit například v boji proti FGM v islámských zemích.

Důležitým krokem může být v tomto směru Istanbulská úmluva** která v Preambuli a v Článku 38 uvádí:

Preambule

Uvědomujíce si s hlubokým znepokojením, že ženy a dívky jsou často vystaveny závažným formám násilí, jako je domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucený sňatek, zločiny páchané ve jménu takzvané “cti” a mrzačení genitálií, jež představují závažné porušení lidských práv žen a dívek a obrovskou překážku dosažení rovnoprávnosti mezi ženami a muži;

Článek 38 – Mrzačení ženského genitálu

Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření, aby byly klasifikovány jako trestné následující úmyslné činy:

1. provedení obřízky, infibulace či jakéhokoli jiného zmrzačení celku nebo kterékoli části ženských velkých i malých stydkých pysků či klitorisu;
2. nucení žen ke kterémukoli ze zákroků uvedených v bodu 1 nebo zprostředkování téhož;
3. vybízení či nucení dívek k podstoupení kteréhokoli ze zákroků uvedených v bodu či zprostředkování téhož;

Stále ale zůstává problém se samotným náboženstvím, které může brutální zákroky upřednostňovat kvůli vlastní hodnotové stupnici, na které není lidské utrpení vnímáno jako zásadně důležité.

Pro nás ateisty je pravděpodobně nejrozumnějším přístupem, pokud budeme jako organizace (a její zástupci) poukazovat na to, že je to náboženství, co přináší takováto rizika, a zároveň budeme jako jednotlivci vstupovat do kampaní, ve kterých půjde o oddělení soukromého vyznání a kontroverzních zásahů do tělesné integrity. V tom druhém by nám mohli být nápomocni i rozumnější věřící. Vlastně to ani bez nich nejde, protože nemůžeme předpokládat, že se nám podaří naráz dekonvertovat miliony věřících.

Domnívám se, že zde existuje jistá hranice pro to, co bychom měli opravdu požadovat. Nemůžeme změnit, že lidé náboženstvím škodí sobě, a ani jim to nemůžeme (a věřím, že ani nechceme) nijak zakazovat. Měli bychom na to ale upozorňovat, stejně jako kdysi bylo nutné vyvrátit mýtus neškodnosti kouření. Hranice, za niž je potřeba dát jasnou stopku, je tam, kde pro své přesvědčení věřící omezují práva ostatních.