Nedávné události nám opět připomněly, že v mnoha částech světa jsou stále ateisté v ohrožení života. Náhoda tomu chtěla, že jsem přibližně v téže době také dával rozhovor o smrti, ovšem mnohem více se v odpovědích zaměřil na „posmrtný život“.
O rozhovor jsem byl totiž požádán jedním ze zakladatelů projektu Afterlife (ne, není to ta počítačová hra), který si vzal za úkol zachovávat odkaz lidského života ve virtuálním prostoru.
AL: Co ve Vás vyvolává slovní spojení AFTERLIFE, jaký je Váš první dojem z něj a co ve Vás evokuje?
PT: Vlastně je to něco, co po nás zbude, až odejdeme. První taková věc, kterou si člověk uvědomí, je, že někdo bude přednášet na pohřbu smuteční řeč, což většinou bývá najatý řečník, který má spoustu prostoru říci nějaký nesmysl. Já osobně jsem zažil v podstatě jediný pohřeb, na kterém zaznělo přesně to, co zaznít mělo. A to bylo proto, že zemřel člověk, který se na to hodně dlouho připravoval a de facto ten projev sepsal se svým kamarádem. To je jedna věc, to něco, co člověk může vysvětlit ve vašem odkazu, co tím přesně myslel – co by chtěl, aby po něm zůstalo. Další věc je, že člověk zanechá nějaké konkrétní vzpomínky – takové ozvěny konkrétní osobnosti – které pak zůstávají v mysli ostatních.
A dále také samozřejmě nějaká náboženská představa posmrtného života, která ale popravdě řečeno mi nepřipadá moc hezká.
AL: Jaký byl Váš první dojem, když jste se dozvěděl o projektu AFTERLIFE?
PT: Úplně prvotně? Vybavil jsem si film „Já, robot“, pamatujete? Tam je postava profesora, který je ve skutečnosti celý příběh mrtvý, ale dává rady policistovi. O to přesně jde, že to omezení tam zůstane, ten člověk není reálně živý, ale může po sobě nechat něco, co slouží jako vodítko pro ostatní.