Pákistán je zemí, v souvislosti se kterou lze o náboženské svobodě mluvit leda tak v nadsázce. Tvrdé protirouhačské zákony, protiteroristické jednotky zasahující proti nevěřícím a ateistickým hnutím, perzekuce náboženských menšin typu Ahmadíji, kriminalizace odpadnutí od islámu, to jsou jen některé z hlavních součástí doslova smrtícího pákistánského mixu směrem k náboženské svobodě. Ačkoliv by si mnozí mohli pomyslet, že hůře už být nemůže, tak vězte, že může. V březnu totiž pákistánský Nejvyšší soud v Islamabádu rozhodl o zřízení národní databáze obyvatel, kteří odpadli od islámu, tedy těch, kteří se islámu dobrovolně zřekli.
Soudce Shaukat Aziz Siddiqui, který v celé věci rozhodoval, „seznam apostatů“ objednal u NADRA (National Database and Registration Authority), jedné ze státních agentur spadajících pod ministerstvo vnitra. V seznamu však nebudou pouze jména – soud nařídil, aby seznam kromě jmen obsahoval i věk, jména rodičů a dokonce i historii cest mimo Pákistán všech „odpadlíků“. I když by se mohlo zdát, že se jedná o další krok pákistánského boje proti ateismu poté, co Pákistán loni pozavíral čelní představitele organizace Atheist & Agnostic Alliance Pakistan a poté, co taktéž loni uzavřel dohodu s Facebookem a Twitterem o reportování „rouhačských příspěvků“, není tomu tak. Nejnovější soudní rohodnutí má co do činění s dlouholetým bojem Pákistánců proti stoupencům náboženského hnutí Ahmadíja, ke kterému se dle různých odhadů v Pákistánu hlásí 600 000 – 4 900 000 obyvatel. Rozsah mezi nejnižším a nejvyšším odhadovaným číslem je tak velký právě proto, že stoupenci Ahmadíji čelí nejen v Pákistánu, ale prakticky ve všech muslimských zemích rozsáhlým perzekucím a například v Pákistánu mají v podstatě méně práv, než ostatní obyvatelé, tedy muslimové.
Ahmadíja je náboženským hnutím, které vzniklo právě v Pákistánu na sklonku 19. století a zjednodušeně by se dalo říct, že na islám navazuje. Zakladatelem byl prorok Mirza Gulám Ahmad, který islám v řadě ohledů reformoval, a například stanovil, že džihád mečem již dále není přípustný pro získávání nového území a že je možné jej užívat výhradně jako obranu. Potíž je však v tom, že v rámci islámské teologie je prorok Muhammad považován za tzv. „pečeť proroků“, za posledního proroka abrahámovského Boha, který lidem zvěstuje finální a dokonalou verzi abrahámovského monoteismu, tedy islám. Už jen samotný fakt, že je Mirza Gulám Ahmad „prorokem“, je z pohledu islámu projevem rouhání, jelikož tím popírá to, že Muhammad byl pečetí proroků. A to je i důvod, proč jsou ahmadíjovci perzekuováni po celém islámském světě, ať už v sunnitských či šiítských zemích. Zatímco sunnitský i šiítský islám tedy vidí v Ahmadíji neislámskou heretickou sektu, samotní ahmadíjovci se za muslimy považují (byť s nutným přívlastkem „ahmadíjští“), čímž je ještě více přiléváno do ohně. Pákistánská ústava z roku 1974 o nich pojednává výslovně jako o „nemuslimech“. V Pákistánu také existuje řada zákonů, které Ahmadíju nejrůzněji regulují či kriminalizují některé z jejich náboženských rituálů. Více o problematice si můžete přečíst v angličtině zde.
Takto v Pákistánu vypadá on-line žádost o prodloužení doby platnosti pasu. Mimo jiné musíte uvést, že jste muslimem, že neuznáváte, že by byl prorokem kdokoliv po Muhammadovi a že zakladatele Ahmadíji považujete za heretika. Náboženská svoboda v Pákistánu v praxi.
Celé aktuální rozhodnutí pákistánského soudu má kořeny právě v domněnce, že v uplynulé době zhruba 10 000 lidí formálně požádalo o změnu náboženství, odpadlo od islámu a „přestoupilo“ právě k Ahmadíji. Ve skutečnosti samozřejmě nejde o to, že by oněch 10 000 Pákistánců bylo muslimy a náhle se z nich stali stoupenci Ahmadíji. Ahmadíjovci byli celou dobu, v určitém momentu však pouze formálně odpadli od islámu, který předtím museli mít zapsaný v identifikačních dokladech. Rozhodnutí soudu ostatně navazuje na předchozí nedávné rozhodnutí stejného soudu, který nařídil, že kolonka „náboženství“ i nadále zůstane povinnou součástí pákistánských „občanek“, a že žádné změny v tomto ohledu nejsou přípustné.
Součástí soudního rozhodnutí navíc nově je i to, že obyvatelé musí povinně uvádět své náboženství při podávání žádostí o různé doklady. Například při žádosti o prodloužení platnosti pasu musí dokonce výslovně uvádět, že se nehlásí k hnutí Ahmadíja (viz obrázek výše). Stoupenci Ahmadíji se tak v Pákistánu dostávají do ještě obtížnější situace, než ve které bylo doposud – velice snadno se nyní může stát, že zůstanou bez dokladů, což by pochopitelně mělo řadu důsledků, nebo budou muset při žádosti o doklady svou náboženskou identitu zapřít a uvádět, že jsou muslimové. Ahmadíjovcům se v důsledku soudního rozhodnutí ztíží i možnost pracovat pro stát. Nově totiž budou muset své náboženství uvádět i všichni uchazeči o práci ve státních strukturách. A aby toho nebylo málo, ti, kteří budou svou náboženskou identitu skrývat či různě maskovat, se nově dle soudu dopouštějí zločinu vlastizrady.
Zajímavostí a perličkou na závěr je, že k soudu byl jakožto odborník přizván Hafiz Hassan Madni, profesor na University of Punjab ve městě Lahore. Madni soudu řekl, že osoba, která opustí islám pro jinou víru je „apostatou“ a zaslouží si být potrestána. Odborník Madni vidí v lepším světlě než ahmadíjovce dokonce i ateisty, a to už je tedy co říct. Madni doslova uvedl, že „ahmadíjovci jsou více nebezpeční než nevěřící, nejsou to ani muslimové ani křesťané a pouze se schovávají za islám“. Profesor Madni pak závěrem soudu doporučil, aby se soudci nestávali žádní nemuslimové. Něco mi říká, že v zemi jako je Pákistán, ve které je náboženská nesvoboda zakořeněna přímo v tamní legislativě, si s tím profesor Madni jistě nemusí dělat žádné starosti. Nemuslim se zde soudcem stane skutečně jen velmi těžko.