Spolek skeptiků Sisyfos je právě vystaven zásadní otázce a bude k ní muset zaujmout jednoznačný postoj. Po odvysílání pořadu na rádiu Wave se totiž snesla kritika i trocha flame na hlavu Petra Jana Vinše, který zde obhajoval exorcismus jako službu lidem. Následná diskuse na Facebooku pak vyznívala velmi podivně. Náhodný návštěvník z ní musel odcházet s pocitem, že spolek skeptiků obhajuje exorcismus.
Než budu pokračovat, musím napsat, že střet, který byl označen jako shitstorm, je pro mě vlastně velmi dobrá zpráva, protože bude vyžadovat jednoznačný postoj, který pravděpodobně spolek Sisyfos vydá v podobě nějakého prohlášení a možná se k tomu přidá i něco víc (doufejme).
[if lt IE 9]><![endif]
<audio class=“wp-audio-shortcode“ controls=“controls“ id=“audio-14155-1″ preload=“none“ style=“width: 100%;“>https://wave.rozhlas.cz/sites/default/files/98389e6cfa5059587198b5b8f36bbb92.mp3
V následujícím textu budu mluvit o exorcismu jako o léčitelství. Proto je důležité upřesnit, co to léčitelství vlastně je. Tedy léčitelství je způsob léčení v tom smyslu, že léčitel opravdu věří, že svému pacientovi pomáhá od fyzického nebo duševního strádání. Vždy je to metoda založená na nějaké tradici, tedy ne na důkazech, ale na tom, co se používá dlouho, případně na zdůvodnění, které se neshoduje s poznatky vědy. V mnoha případech takové postupy nemají vůbec žádný léčebný ani jiný medicínský účinek, jindy ve vzácnějších případech léčebný účinek mají a konečně v některých dalších případech jsou zdraví a život ohrožující.
Pojem „medicína založená na důkazech“ se nekryje s pojmem „západní medicína“ a částečně ani s pojmem „současná medicína“. K západní medicíně patřilo v minulých staletích mnoho postupů, které bychom dnes považovali za život ohrožující léčitelství (například pouštění žilou), ale i dnes se některé postupy opírají více o víru založenou na tradicích než o reálnou účinnost.
Problém léčitelství je z mého pohledu především v přístupu. Zdůvodnění tradicí nebo nevědeckou představou není nikdy dostatečné, ale působí určitým efektem „svezení se“ – tedy zdůvodněním, že pokud některé postupy z dané léčitelské metody fungovaly, pak fungují i jiné.
Poslední poznámkou, než začnu probírat konkrétně tento případ, je samotný základ křesťanského exorcismu. Křesťanství si lze bez exorcismu představit jen velmi špatně, protože podstata křesťanského exorcismu leží v základních křesťanských mýtech. Pramatkou všech konspiračních teorií je mýtus o bitvě na nebesích, při které byli vzbouření andělé-spiklenci svrženi a stali se démony. Tito démoni jsou pak titéž, kteří podle exorcistů ovládají duše i těla posedlých. Proto se s vymítáním démonů setkáváme ve Starém i Novém zákoně a sám Ježíš v evangeliích poměrně hojně vymítá démony.
Současný vzestup exorcismu začal v devadesátých letech založením Mezinárodní asociace exorcistů a Ďábel je od té doby stále úspěšnějším virtuálním reklamním agentem Vatikánu. Současný papež František také zmiňuje Ďábla nejčastěji ze všech posledních papežů. Viz stránky Mezinárodní asociace exorcistů a stránky lokální pobočky Mezinárodní asociace exorcistů v Brně.
Janu Petrovi Vinšovi jeho roli nezávidím, ale zároveň vím, že si ji vybral sám. Snažit se v tomto případě obhájit to, že zároveň zastává křesťanství (včetně exorcismu) a skepticismus, je podle mě sezení na dvou židlích, ovšem s tím, že každá z nich stojí na jiném břehu řeky.
Je tedy exorcismus služba?
P. J. Vinš argumentoval tím, že označil exorcismus za službu. V jakém smyslu je to služba? Stejně tak je službou prodej prostředků alternativní medicíny, vaginální mapování, věštění z karet nebo vysílání pořadů o chemtrails. To, že se něco jeví jako služba, totiž ještě vůbec nic neříká o tom, jestli je to dobré.
Exorcismus má všechny vlastnosti, kterými se dá definovat léčitelství – léčitel občas (díky nějaké tradované zkušenosti) někoho vyléčí, ale je to spíše náhodou. V podstatě exorcista neví, co dělá, stejně jako to neví homeopat nebo zaříkávač, ale všichni mají silné přesvědčení a za sebou autoritu pavědeckého vzdělávacího zařízení. Všichni nadávají na „amatéry“ a chtějí dodat své pavědecké metodě důvěryhodnost domnělou profesionalitou.
Co vlastně svědčí pro to, že je nějaká metoda „léčení“ v uvozovkách a ne skutečné léčení? Níže to zkusím probrat.
Kouzelná diagnostika
Pokud vám někdo „objeví“ parazity v konečníku upřeným zíráním do očí, nebo „vyčte“ vaši nemoc tak, že nad dopisem od vás kýve siderickým kyvadélkem, je naprosto v pořádku, že k němu ztratíte důvěru. A jak si vede exorcismus? V uvedeném rozhovoru si můžeme poslechnout i takové perly jako:
Exorcismus může kněz provozovat jen tehdy, když má morální jistotu, že jde o skutečnou posedlost, o skutečné působení ďábla, zla, a takových případů je nesmírně málo.
Morální jistota je pojem přímo používaný v oficiálních církevních textech, dalo by se říci terminus technicus. Jenže co znamená? Umím si představit, že bych šel k lékaři a on mi řekl, že má morální jistotu, že můj mizerný stav je způsoben bakterií listerie. Asi bych po něm požadoval vysvětlení, co tou „morální jistotou“ myslí, a předpokládám, že by pak následoval můj útěk z ordinace a opatrné hledání jiného lékaře. Morální jistota posedlosti démonem není o nic lepší diagnóza než špatná barva aury nebo uzavřená čakra.
Tato věta vyvolává přesvědčení, že Petr Jan Vinš s posedlostí počítá. To, že je případů posedlosti „nesmírně málo“, znamená zároveň, že podle něj jsou. Sám ale vysvětluje smysl věty jinak, totiž tak, že velmi málokdy dojde kněz k „morální jistotě“ a tedy k přesvědčení, že je správné provádět exorcismus. Reálně ovšem dojdeme ke stejnému výsledku – exorcista dojde k určitému závěru a na základě toho jedná. Ne na základě diagnózy, ale morální jistoty.
Myslím, že tady by se měl už probudit instinkt skeptika a spustit poplach.
Kulturní podmíněnost
Je celkem pravděpodobné, že některý zapadlý amazonský kmen zná lék, který by se velmi hodil i nám. Je dokonce možné, aby drobná genetická odlišnost způsobovala, že některé jejich léky nebudou u jiných skupin lidí zabírat. Co ale statisticky není možné, je stav, kdy by zaostalý kmen z nějaké výspy světa měl celou lékařskou vědu postavenou na úplně jiném principu, než je medicína postavená na důkazech, a ona fungovala stejně dobře nebo i lépe.
Ano, mohou existovat představy, že všechny nemoci jsou způsobené špatným prouděním životní energie, nebo že má naše tělo jakési energetické dráhy, pomocí kterých lze ovládat jeho uzdravování. Každé takové tvrzení ovšem musí obstát ve zkoušce důkazů, a jak asi tušíte, to se nestává. Zpravidla se nedá dokázat ani existence čaker, drah či proudů energie, ale nedá se ani nijak prokázat, že ona zázračná metoda skutečně léčí.
A co na to Petr Jan Vinš?
Jako křesťan věřím v existenci objektivního zla, které se může ve světě také nějak projevovat, a to nad rámec toho, co třeba může být vysvětleno pomocí psychiatrie nebo dalších věd.
Nejprve krátkou odbočku k tomu, co to znamená slovo „objektivní“, abychom se nebavili jako Terazky s Kefalínem. Objektivní je to, co nezávisí na pohledu pozorovatele (na rozdíl od věcí subjektivních – závislých na pozorovateli). Právě objektivní skutečnosti jsou to, k čemu se snaží vždy dobrat věda, protože se na nich můžeme shodnout. Je to to, co existuje bez ohledu na nás. V případě náboženství jde o představu, že zlo není závislé na lidech a není tedy nějakým pojmem vytvořeným lidmi a společností. Tedy i kdyby lidstvo na Zemi neexistovalo, stále by existovalo dobro a zlo.
Cituji z práce Milana Tesaře: Fenomén exorcismu a jeho role ve vzdělávání
Exorcisté sami jsou přesvědčeni, že démoni jsou osobní bytosti, které lidem škodí ať duševně či fyzicky. Kritici těchto názorů však poukazují na jejich nebezpečí. Tato přesvědčení umožňují lidem unikat od osobní zodpovědnosti a mohou také znamenat nejen přehlížení vážného duševního onemocnění, ale i jeho zhoršení. Tento názor však exorcisté odmítají a tvrdí, že vymítání je přirozenou obranou proti zlu, jež má své kořeny v kultuře a historii. Otec Gabriele Amorth poznamenává, že v Novém zákoně je 568 zmínek o zlém duchu a že kněz, který jeho existenci neuznává, „opouští rámec biblické a církevní nauky“ a podvádí věřící.
(Otec Gabriele Amorth je zakladatel Mezinárodní asociace exorcistů.)
Nemusíte mít úplně stejnou představu zla jako Gabriele Amorth, ale pokud je něco objektivní a tedy na nás nezávislé, tak to lze nezávisle zkoumat. A jsme zase tam, kde jsme už byli. Pokud věříte v objektivní existenci čaker, čchi nebo prány, budou z vás mít skeptici zcela oprávněně bžundu, když budete tvrdit, že objektivně existují. Jenže jakmile někomu stačí víra v objektivní dobro a zlo, tak najednou nastane ticho. To se totiž nesmí zkoumat, protože víra. Přitom na základě všech těch představ lidé nějak jednají a ne vždy je to bezpečné a jen zřídka je to rozumné. Navíc všechny pocházejí z nějakého náboženského učení.
Jestli existuje větší přiznání kulturní podmíněnosti, tak si jej neumím moc představit. Co se naopak vystopovat dá, je původ představy, že určitá onemocnění, ať už duševní nebo fyzická, způsobují démoni. Je to archaické vysvětlení původu nemocí, se kterým se setkáváme už u šamanismu. Je zaznamenáno, že mnohé kultury mají nemoci personifikované do podoby démonů či bohů.
Ostatně do naší evropské kultury se tato představa vrátila v díle Brama Stokera: Drákula. Málokdo si ovšem vybavuje, že v tomto románu vystupuje prastarý upír také jako démon moru. Personifikace ovšem není v žádném případě argument ani důvod věřit v reálnou existenci personifikovaných bytostí.
Snaha o zdání legitimity
Šarlatáni obecně mají velkou snahu ukázat, že jejich magické postupy nejsou v rozporu se současnou vědou, i když paradoxně jindy prohlašují, že jejich znalosti vědu nějakým způsobem převyšují (například příznačný titul stránky: Homeopatie Jana Sikytová | Když klasická medicína nestačí). Nejlepší zdání důvěryhodnosti se dá získat tak, že spolupracujete s člověkem, který má vzdělání přibližně ve vaší sféře působnosti. Pokud se vám už stalo, že vám obvoďačka na nachlazení nabídla oscillococcinum, víte, o čem mluvím.
Než si přečtete následující řádky z přepisu rozhovoru, zkuste se zamyslet nad otázkou: Má psycholog nebo psychiatr vzdělání na to, aby rozlišil duševní nemoc od posednutí démonem?
Církev ale dnes požaduje, aby při exorcismu a podobných úkonech byli zapojeni psychologové, psychiatři a lékaři. Pastorační činnost má být příspěvkem do komplexní péče o člověka. Není dobré vidět působení zla úplně ve všem. Možná k tomu mají někteří kněží trochu tendenci a vidí zlo tam, kde by to lékař klasifikoval jinak. Proto je důležité, aby exorcista nepracoval sám, ale aby kreativně spolupracoval právě s psychologem nebo psychiatrem, a aspoň v Česku to tak ve většině případů skutečně je.
Myslím, že ani odpovídat nemusím. Ano, jsou specialisté – psychologové a psychiatři – kteří s exorcisty spolupracují (a pak v televizi vyprávějí o tom, že se jim pacienti propalují kobercem), jenže neměli bychom to chápat spíš jako hrozbu? Zaznamenané zkušenosti říkají, že spíše ano. Je totiž pravděpodobně nemožné najít psychologa či psychiatra ochtného spolupracovat s exorcisty, který by sám nebyl přesvědčen o reálné existenci démonů a démonické posedlosti.
Občas se můžeme setkat s námitkou, že i jiné věci zkoumáme, ačkoli jsou nedokázané. Například stále hledáme mimozemšťany. K tomu lze dodat, že démony nezkoumáme protože:
Taková úvaha je obsahuje předpoklad kauzality.
Lidé to chtějí…
Vraťme se k tomu, co zaznělo v rozhovoru:
Pastorační služby nemají být alternativou k psychiatrickému ošetření nebo terapii, má to být odpověď na poptávku, kterou psychiatrie a psychologie nedokáže uspokojit.
A už tu máme zase obchodní odůvodnění (a všimněte si posunu od exorcismu k obecným pastoračním službám). Takže exorcisté reagují na poptávku? No vlastně ne. Ono i tohle se dá totiž změřit, takže víme, že jde o výmluvu. V případě exorcismu jednoznačně nabídka vytváří poptávku. Je známo, že po uvedení filmů o posednutí démony se počet vymítání zvyšuje. Počet exorcismů také stoupá od založení Mezinárodní asociace exorcistů, což Vinš v pořadu i nepřímo přiznává:
Vyhrocená sociální situace na různých místech světa určitě může být jedním z těch důvodů, proč zájem o exorcismus v posledních patnácti, dvaceti letech stoupá, ale asi není jediný. Velkou roli hraje i to, že je tato služba opět dostupná. Nějakou dobu byla praxe de facto zapomenutá nebo se spojovala maximálně tak s nějakými excesy a středověkými praktikami. Církve se to v poslední době snaží měnit. Římskokatolická církev přišla celkem nedávno s požadavkem, aby v každé diecézi byla aspoň jedna osoba, která je proškolená a vyzná se v problematice exorcismu.
Nebudu asi daleko od pravdy, když řeknu, že si myslím, že je to prostě tím, že se lidé nechají poměrně snadno ovlivnit. Prostě čím více budete mít v oblasti exorcistů, tím více budete mít posedlých. Ostatně například pouze samotná Itálie v této době hlásí kolem půl milionu démonických posedlostí ročně.
O tomto efektu jsem již psal ve svém dřívějším článku:
Dvojakost
Šarlatáni (zde jim tak říkám, protože mají podezření, že nedělají něco správného, ale přesto v tom pokračují) sami nějak cítí, že s jejich profesí není vše v pořádku, a tak se samozřejmě chovají hodně odlišně, když jsou ve svém prostředí obklopeni lidmi, kteří jim naslouchají, a naopak, když je jejich publikum k podobným výstupům spíše skeptické.
Tedy homeopaté popisují homeopatii jako pomocnou léčbu a tvrdí, že je to doplněk klasické léčby, ale jen do té doby, dokud nezjistí, že jim lidé visí na rtech. Pak se zachovají jako správní obchodníci s hadím olejem a klidně prohlašují, že „západní“ medicína je už dávno překonaná, a předhánějí se v tom, co vše je možné jejich cukrovými kuličkami vyléčit.
Ze svých střetů s exorcisty jsem si odnesl podobnou zkušenost, totiž že všichni vykládali exorcismus jako „jenom modlitbu“, jen když měli skeptické publikum. Nicméně, abych byl konkrétní, tak to byli Vojtěch Kodet, Karel Orlita a Jaroslav Brož. Ti všichni jsou exorcisté, věří na materializaci (tedy na plivání šroubů a žiletek), levitaci, „mluvení jazyky“ a podobné ptákoviny.
Autority přímo z místa, kde by měli o exorcismu vědět nejvíce, popisují příznaky posednutí démonem takto:
Posedlost ďáblem má podle zkušeného exorcisty specifické příznaky, mezi které například patří deformace obličeje; vyvrhování jídla či předmětů, které člověk nikdy nepozřel; používání archaických jazyků, které se dotyčný nikdy neučil; nadpřirozená fyzická síla či násilné chování při kontaktu s kněžími nebo svěcenou vodou.
Tak to alespoň vidí italský exorcista Di Fulvio, ale úplně stejný popis jsme mohli slyšet v pořadu Pološero. Jde totiž o standardní učení katolické církve a téměř stejná představa je obsažená v učení většiny křesťanských církví.
Nauka o materializaci (plivání věcí, které dotyčný „člověk nikdy nepozřel“) je v současné době ve Vatikánu uznávaná a ani já se jí nezabývám poprvé.
Barvitý popis posednutí v bakalářské práci naprosto odpovídá tomu, jak je posednutí standardně popisováno od Brazílie po Polsko. Pokud totiž srovnáte popisy z různých zdrojů, zjistíte, že jsou v podstatě stejné:
Skutočný príbeh – Vyháňač diabla CSFD
El Diablo: La posesión del Maligno
Dr. Jaroslav Brož: Exorcismus: mýty a skutečnost
Eksorsisten i det 21. århundre
Bitva se Satanem
A Day in the Life of a Modern American Exorcist
v televizních pořadech
TA3: Exorcismus
STV 2 – Moj pribeh – Som exorcista
DVTV: Jak se vymítá ďábel? A kolik exorcistů má ČR? Kněz odpovídá
PÁTÁ DIMENZE – Část 1. – Vymítání d’ábla – (dokument cz.)
Kardinal Vlk o Satanovi a exorcismu
a konečně i záznam Vymítání ďábla (exorcism) Vranov nad Dyjí
Nebo v rozhovoru s plzeňským exorcistou Alvaro Grammaticem Deník.cz: Ďábel se při modlitbě projeví, říká plzeňský exorcista.
Ve všech případech uvidíte. že jde o stejnou představu, která by se skutečně velmi těžko šířila po celém světě nějak jinak než prostřednictvím církví pověřených kněží.
Také Vinš vykládá exorcismus pouze jako modlitbu, což neodpovídá praxi. Připadá mi to jako argumentační faul, podobně jako tvrdit: „Dát si MMS po ránu je zdravé.“ A pouze na dotaz dodat: „Tím MMS jsem pochopitelně myslel mléko, máslo a sendvič.“ A samozřejmě první půlku uvést v rádiu pro savopiče a druhou na schůzce s přáteli ze spolku skeptiků.
Exorcismus, pravda, vždy obsahuje modlitbu, ale pokud bychom jej chápali jen jako odříkání nějakých slov, tak se dostaneme mimo vysvětlení toho, o co tu jde. Exorcismus především zahrnuje konkrétní soubor představ. Vymítaný si upřímně přeje být posedlý, protože pak by bylo řešení na dosah – stačilo by démona prostě vyhnat. Má tedy velmi silnou motivaci k tomu, věřit, že modlitbou skutečně démony vyhánět lze. Rituál vymítání, v mnoha případech opakovaný, jej v tomto přesvědčení utvrzuje. Mimo jiné také proto, že sami kněží provádějící exorcismus v existenci démonů věří.
Pokud jde o princip, tak je vlastně jedno, jestli jde „pouze“ o Modlitbu osvobození od Zlého nebo o tzv. Velký exorcismus.
Je to něco jiného
Jeden z tradičních argumentů podvodných léčitelů je, že jde o něco diametrálně odlišného. Typicky jsou to prohlášení jako „západní medicína se stará o tělo a my o duchovní složku – auru“. Je to pochopitelné, protože tím si vlastně šarlatáni vytvářejí vlastní niku v těsném sousedství medicíny.
Podobně se i u exorcismu můžeme setkat s tvrzením, že vlastně neléčí, protože se zabývá duší. Pak bychom se ale mohli ptát, co dělá třeba psychologie a psychiatrie.
Pokud je důsledkem naší snahy zlepšení psychického stavu člověka, tak tradičně považujeme takový postup také za léčení. Ostatně démon se podle popisu chová jako parazit přebírající občas vládu nad tělem hostitele. Proč bychom k něčemu takovému měli přistupovat jinak než třeba k motolici? Možná proto, že motolice prokazatelně existují.
Nezjistitelné výsledky
Všichni zázrační léčitelé dostanou alergickou reakci, když se jich zeptáte na statistiku. „Statistika zkresluje“, „takhle se to posuzovat nedá“, „každý člověk je originál“ a tak dále. Přitom původně nám nešlo o nic jiného než zjistit, nakolik je metoda úspěšná.
Výsledky exorcismu jsou dokonale statisticky neprůhledné. V zásadě nelze najít žádný případ, kdy by se exorcismus dal prokazatelně označit za úspěšný. Tedy nelze kontrolovaně zjistit, že měl nějaký léčebný efekt (což je překvapivé, protože i největší skeptici alespoň nějaký občasný vedlejší efekt exorcismu přiznávají).
Problém se „zamlženými“ efekty působení mají všechny nevědecké léčitelské postupy a je to vlastně hlavní důkaz proti nim. Kdyby totiž existovala jakákoli šance, že konkrétní postup funguje, stal by se předmětem výzkumu a později i klasické medicínské praxe.
Léčitelství v takovém testu nedokáží obstát, přesto se ale „nalepují“ jako nějací parazité na skutečnou medicínu. Ano, stejně jako exorcismus.
Na závěr pro odlehčení jeden případ, kdy exorcismus opravdu funguje: