Ve včerejším vydání pořadu Pro a proti, vysílaném na Českém rozhlasu Plus, byl hostem předseda Ateistů ČR, Petr Tomek. Tématem tohoto vydání Pro a proti byla víra a ateismus a kromě Petra byl do pořadu pozván také Michal Semín, vydavatel křesťanského časopisu Te Deum a šéf dnes již neaktivního Institutu Svatého Josefa. A jak už Petr napsal na Facebooku, těch straw-manů zaznělo v debatě tolik, že je časově náročné na všechny zpětně formou článku reagovat. Času momentálně taktéž nemám nazbyt, avšak na jednu věc přeci jenom reagovat musím. Jedná o jeden z mýtů, hoaxů, který mě vždy zaručeně nadzvedne ze židle: mýtus o tom, že totalitní režimy 20. století byly ateistické.
Že fašismus a komunismus považuje za „ateistické ideologie“ Semín, to samozřejmě není nikterak překvapivé. Překvapivé by bylo, kdyby je za ně neoznačoval. Že však v tomto bude Semínovi přikyvovat i moderátor pořadu Tomáš Pavlíček, to už mi skutečně přijde jako poněkud silná káva.
Nejprve musím říct, že „demytologizovat“ mýtus o fašismu a komunismu jakožto ateistických ideologích je prakticky zbytečná práce, jelikož už to mnohokrát bylo učiněno v odborné literatuře. Žel z drtivé většiny anglojazyčné, kterou u nás takřka nikdo nečte. Rád bych zde proto zmínil knihu Atheism: A Very Short Introduction od oxfordského filosofa Juliana Bagginiho, vydanou nakladatelstvím Oxford University Press (oxfordská knižní série „A Very Short Introduction“ může být známa i českému čtenáři, jelikož několik těchto knih vyšlo i v češtině). Baggini v této knize ateismus představuje a kromě toho také vyvrací několikero mýtů s ním spjatých. Jedním z těchto mýtů je právě „fašismus a nacismus jakožto ateistické ideologie“.
Začněme u fašismu: Baggini v knize osvětluje, že náboženství ve fašismu mělo vždy významnou roli. Fašismus nikdy nebyl ateistický – opak je pravdou. Například za Francova režimu ve Španělsku byla katolická církev na straně fašistů. Nejen během občanské války, ale i řadu let před ustanovením Francova režimu, tedy ještě před tím, než se fašismus dostal ve Španělsku k moci. Baggini frankistické Španělsko vyloženě označuje za příklad „katolického fašismu“.
V případě Itálie je situace ještě závažnější. V roce 1929 podepsal Vatikán známou Lateránskou smlouvu s fašistickou italiskou vládou v čele s Mussolinim, která zprostředkovávala vzájemné uznání mezi Mussoliniho fašistickou Itálií a Vatikánem, a která z Mussoliniho učinila vůdce, pod kterým byl katolicismus uznán jako oficiální náboženství fašistické Itálie. Jak tedy někdo může tvrdit o fašismu, který zcela v rozporu s principy sekularismu uzná nějaké náboženství za“oficiální státní“, že se jedná o ateistickou ideologii, mi tedy skutečně hlava nebere. Důležité je také dodat, že katolická církev byla na straně Mussoliniho po celou dobu jeho vlády, tedy i po roce 1938, kdy byly schváleny proti-židovské zákony.
Baggini ve své knize zmiňuje taktéž příklad nacistického Německa, ve kterém dle něj byla spojitost s náboženstvím ještě silnější, a to vlivem silné proti-židovské protestantské tradice. Zmiňme kupříkladu podepsání konkordátu mezi německou nacistickou vládou a katolickou církví v roce 1933. Co se týče názorů samotného „Führera“, musím připomenout, že Hitler považoval ateismus a sekularismus za vůbec největší nebezpečí pro Třetí říši. Připomeňme si dva Hitlerovy projevy:
Byli jsme přesvědčeni, že lidé potřebují a vyžadují víru. Proto jsme se ujali boje proti ateistickému hnutí, a to nejen teoretickými prohlášeními: potlačili jsme je. (projev Adolfa Hitlera v Berlíně, 22. října 1933)
Sekulární školy nemohou být nikdy tolerovány, protože takové školy postrádají náboženské vzdělání a výuka morálky oproštěná od náboženství je postavená na vzduchu. Veškerá morálka proto musí být odvozena od náboženské víry. Potřebujeme věřící lidi. (řeč Adolfa Hitlera pronesená během vyjednávání o konkordátu s katolickou církví, 26. dubna 1933)
Baggini dále upozorňuje také na jeden velmi důležitý fakt: totiž ten, že ideologie komunismu a fašismu jsou vzdáleny ateistickým principům sekularismu, naturalismu a racionalismu. To je samozřejmě případ i třetí diskutované ideologie, komunismu. V případě Sovětského Svazu je zřejmé, že ten s náboženskými organizacemi provázán nebyl, a na rozdíl od fašismu tak není ideologií pevně spjatou s náboženskou vírou. Je pravda, že podobně bychom se mohli ptát i na to, nakolik byl Sovětský Svaz spjatý s ideologií marxismu, jelikož sovětská politika měla se skutečnými idejemi marxismu společného jen velmi málo. To však není předmětem tohoto textu. Pokud Sovětský Svaz a jeho verze komunismu nebyli spjaty s náboženstvím, lze tedy říct, že šlo o režim ateistický?
Odpoveď na tuto otázku má několi poloh, přičemž odpověď zní pokaždé stejně: ne. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že samotná skutečnost, že je někdo ateistou, nemá žádnou velkou vypovídací hodnotu. Na rozdíl od pouhé skutečnosti, že je někdo křesťanem. Proč? Křesťanství, třeba konkrétně katolicismus, představuje nějaký ucelený myšlenkový a hodnotový systém, ideologii či doktrínu. O katolíkovi můžete z podstaty toho, že je katolíkem, říct celou řadu věcí, které vyplývají z podstaty křesťanství a katolicismu. Kupříkladu je pro něj jakožto etický kodex závazné Desatero, většinou věří v posmrtný život atp. Je však něco takového možného u ateisty? Není. Ateismus totiž reprezentuje právě jednu vlastnost, ne více a ne méně, totiž nevíru v Boha. O dalších preferencích, názorech a postojích daného člověka nemůžete z titulu toho, že je ateistou, vypovědět vůbec nic. Ateista sice nevěří v existenci Boha, avšak klidně může věřit ve věštění z kávové sedliny, v astrologii či v nějaké jiné „ne-božské“ nadpřirozené entity, třeba ve šmouly či bezhlavé rytíře. Jednoduše řečeno: pokud se Vám člověk představí jako ateista, nemůžete o něm na základě této skutečnosti vypovědět nic více, než že nevěří v existenci Boha.
A zobecňovat na základě jedné vlastnosti tak, že všichni lidé s touto vlastností jsou stejní, je nesmyslné. Pokud někdo nebude mít rád jahodovou zmrzlinu a bude se chovat špatně, budeme o všech lidech, kteří nemají rádi jahodovou zmrzlinu tvrdit, že jsou špatní? Vyvozovat z toho, že lidé ve vedení Sovětského svazu byli ateisté to, že za jejich zločiny může právě ateismus je stejné, jako kdybychom řekli, že známe zloděje a vrahy, co nemají rádi jahodovou zmrzlinu a poté nějak začali zobecňovat o lidech, kteří nemají rádi jahodovou zmrzlinu, že to jsou amorální a špatní lidé, protože jahodovou zmrzlinu nemají rádi pouze zloději a vrahové. A za nechuť k jahodové zmrzlině si můžete dosadit jakoukoliv vlastnost – ovšem pouze jednu vlastnost. Tedy například „nemít rád košile“, „nemyslet si, že svíčková je dobré jídlo“ či „obdivovat dílo malíře XY“.
Ateismus totiž vyjadřuje právě jednu vlastnost, totiž vlastnost nevíry v Boha. Nic víc. Pokud u některých skupin budeme zobecňovat na základě toho, že mají společnou jednu jedinou vlastnost (např. u ateistů), avšak zároveň u jiných skupin (např. u lidí, které spojuje nechuť k jahodové zmrzlině) spojených jednou jedinou vlastností takto zobecňovat nebudeme, budeme logicky hrubě nekonzistentní. Představitelé Sovětského svazu však rozhodně nebyli pouze ateisté: pravděpodobně nevěřili ani v existenci šmoulů, tudíž byli ašmoulisté. Podobně nevěřili v existenci draků, tedy byli adrakisté. A tak bychom mohli pokračovat. Z nějakého mně neznámého důvodu se však neustále vyzdvihuje nevíra v existenci Boha některých představitelů sovětského komunismu, zatímco o jejich ašmoulismu a adrakismu se nedočteme ani řádky, natož, aby někdo ašmoulismus či adrakismus vinil za mrtvé v gulazích. Možná bychom tedy mohli říct, že na vině není ateismus, nýbrž rovnou atranscendentalismus, tedy nevíra nejen v bohy, nýbrž v jakékoliv nadpřirozené entity.
Zní Vám to absurdně? Ano, ono to také absurdní je. Za mrtvé v gulazích a ze státní teror Sovětského svazu nemůže ateismus, ašmoulismus ani (případné) nechutenství k jahodové zmrzlině čelních komunistických pohlavárů. Můžete za to jednoduše konkurenční boj mezi dvěma ideologiemi, totiž sovětskou verzí komunismu a křesťanstvím. Náboženství je velmi účinný a efektivní prostředek pro ovládání a manipulování lidí. Z krajně nedemokratické povahy Sovětského svazu i jiných podobných režimů vyplývá, že pro politickou konkurenci, která by měla zásadní vliv na dění ve společnosti, zde nebylio místo. Marxismus je, zjednodušíme-li to, teleologickou ideologií, tedy ideologií, která vkládá do chodu dějin nějaký účel, smysl, finální cíl – tím je v podání klasického marxismu samozřejmě ideální společnost, tedy společnost komunistická, beztřídní. Křesťanství je taktéž teleologické: čeká se na druhý příchod Krista a na finální soud. Jinak řečeno: marxistická a křesťanská teleologie jsou neslučitelné, a vzhledem k tomu, že se oba tyto myšlenkové směry staví do role vykladačů „jediné pravdy“, je zřejmé, že nemohou koexistovat.
Vrátíme-li se k zobecňování na základě ateismu, něco jiného by bylo, pokud by se Sovětský svaz a jeho představitelé hlásili kupříkladu k naturalismu, Novému ateismu, sekulárnímu humanismu, filosofické ateistické tradici či k ateistickému volnomyšlenkářství. Ve všech těchto případech se jedná o více či méně ucelené filosofické, myšlenkové a hodnotové systémy. K naturalismu se sovětští komunisté nehlásili a ani hlásit nemohli, už z toho prostého důvodu, že naturalismus vyřazuje veškeré transcendentno, tedy i jakoukoliv teleologii a vkládání účelů a smyslů do chodu dějin. K hodnotám Nového ateismu se hlásit také nemohli, jelikož v té době Nový ateismus, směr vzniklý v prvním desetiletí tohoto tisíciletí, ještě neexistoval. Nový ateismus je navíc s hodnotami sovětského komunismu zcela neslučitelný. O neslučitelnosti s idejemi sekulárního humanismu netřeba mluvit.
A podíváme-li se na filosofickou tradici ateismu, počínaje v antice u filosofů jako Diagoras, Prodikos či Kritias, přes helénistický epikureismus až k renesanci a novověku a jménům jako Paul Holbach, Denis Diderot, Julien Offray de la Mettrie a dále třeba až k Bertrandu Russellovi ve 20. století, zjistíme, že „sovětský ateismus“ nemá s touto filosofickou ateistickou tradicí, která na sebe od antiky až po Russella nějakým způsobem navazuje, nic společného. Naopak, marxismus obecně je deviací této tradice, už jen svým důrazem na teleologické pojetí vývoje lidské historie. Filosofický ateismus a jeho představitelé v dějinách byli zároveň vždy i představiteli volnomyšlenkářství, byli to lidé, kteří se nebáli prosazovat a psát o odvážných idejích, kteří se nebáli konfrontovat tehdejší výsadní postavení náboženské víry. A volnomyšlenkářství je prakticky úplným opakem toho, co představoval Sovětský svaz.
Pokud chtějí lidé, kteří mají plnou pusu řečí o „totalitních ateistických režimech 20. století“, něco vědět o skutečných proponentech ateismu 20. století, mohou začít třeba u již zmíněného Russella. Bertrand Russell patří bezesporu mezi nejvýznamnější postavy filosofického ateismu uplynulého století. Russell byl vědec, filosof, matematik, logik, spisovatel, držitel Nobelovy ceny a především velký pacifista a humanista. Právě na něj a na jeho ideje začali před deseti lety navazovat Noví ateisté jako Dawkins, Hitchens, Harris, Dennett či Stenger. Russell však zdaleka nebyl jediným, mezi představiteli novopozitivismu a analytické filosofie 20. století nalezneme ateistů mnoho. Pro příklad třeba Rudolf Carnap, W. V. O. Quine, A. J. Ayer či Donald Davidson. Tito lidé, a ne komunističtí pohlaváři, reprezentují ucelenou ateistickou tradici 20. století.
Neustálému osočování ateistů a tomu, že jim je dáváno za vinu kde co, se však nelze divit. Nevíra v Boha je jednoduše historicky spjatá s nejrůznějšími negativy, protože na ateisty bylo vždy pohlíženo jako na ty nemorální, nectnostné a zlé. Tento způsob nazírání na ateisty je v lidstvu stále hluboce zakořeněn, a to i pokud mluvíme o evropském prostoru v 21. století. Ostatně, stačí si uvědomit, že „ateismus“ je skutečně spíše negativní nálepkou pro označování nepohodlných lidí. Za ateisty totiž nebyli a nejsou označování pouze lidé nevěřící v existenci Boha. Řada muslimů Vám dnes řekne, že hinduisté či zoroastrijci jsou ateisté. Řada muslimů považuje za ateisty dokonce i křesťany. A samozřejmě naopak. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že za ateisty se vcelku běžně vzájemně označovali vyznavači dvou konkurenčních náboženství, a to i tehdy, pokud šlo o různé větve v rámci jednoho konkrétního náboženství, třeba křesťanství. Pokud půjdeme v dějinách ještě hlouběji, zjistíme, že staří Římané považovali za ateisty křesťany. No a křesťané zase považovali za ateisty vyznavače pohanských náboženství (o tom, jak byla v dějinách „špatná víra“ považována za ateismus, mimochodem dobře píše francouzský filosof Michel Onfray ve své knize In Defense Of Atheism).Pokud se na celou věc podíváme tímto pohledem, nemůžeme se divit, že je za ateistu označován kde kdo, a že jsou ateisté obviňováni za kde co.