Často říkám, že věřící je příliš snadné nenávidět. Myslím tím, že právě tomu bychom se měli snažit vyhnout. Náboženství by snad bylo nejlepší vnímat spíš jako problém, který má řešení, ale právě proto je mu potřeba nejprve porozumět. Chci vám to ukázat na příkladu čistoty či spíše „čistoty“, protože jde o rituální či „duchovní čistotu“.
Koncept duchovní čistoty působí na první pohled velmi pozitivním dojmem, ale už proto, že jsem začal takto, tušíte, že je v tom něco nekalého.
Na to, abych trochu nastínil, co tím mám na mysli je potřeba abych vysvětlil spojení dvou protikladů – dobro/zlo a čistota/nečistota. Chápání protikladnosti dobro/zlo je naučené, případně vzniklé na základě poznání – to znamená že je vědomé. Protikladnost pojmů čistota/nečistota v náboženském (duchovním) významu je také naučená, ale jejich vnímání je emotivní. Obojí tedy odpovídá v podstatě významu žádoucí/nežádoucí ale vnímané dvěma různými způsoby.
Z dvojice pojmů čistota/nečistota je „čistota“ častěji spojována se sebeidentifikací zatímco „nečistota“ s označením nepřátelského či cizího. Proto je v křesťanství Satan „nečistý duch“ a muslimský Iblís jí levou rukou (kterou muslimové používají k utírání zadku po velké potřebě). Nejde jen o to, říci lidem že je něco špatné, jde o to vyvolat v nich pocit zhnusení téměř až na zvracení. Tento pocit je z evolučního hlediska velmi důležitý, protože nás instinktivně chrání před nákazou a otravou (například jídlem).
To, co je dnes označováno za „duchovní čistotu“ a to co běžně za čistotu (hygienickou) považujeme bylo zjevně ještě nedávno vnímáno jako totéž a obě chápání čistoty se v lecčems stále ještě navzájem překrývají. Totéž platí i pro „nečisté“ či „zapovězené“ (v islámu „haram“). Svědčí pro to také skutečnost, že jsou oba tyto pojmy často používány ve vztahu ke zvířatům, které je povoleno nebo naopak zakázáno jíst. Nicméně za nečistou je považována například i žena v době menstruace.
Náboženská morálka tedy nemá jen svoji příkazovou rovinu – některé věci považuje za špatné už jen tím, že jsou – navíc učí vůči nim silnému pocitu zhnusení k posílení morálního postoje.
V prvním dílu třídílného dokumentu Sex, Death and the Meaning of Life uvádí profesor Pizzaro tento příklad:
David Pizarro: A jedna z věcí na kterou jsem se zeptal mých studentů ve třídě je: Představte si dva velmi, velmi ošklivé lidi jak mají spolu sex. Nechutné.
Ale už jste někdy přemýšleli o zákazu sexu pro ošklivé lidi? Samozřejmě, že ne.
Možná je to jen případ, kdy bychom mohli říci: Víš ty co? … Jsem znechucen tím, co děláte, ale to nemá nic společného s tím, zda byste za to měli být vsazeni do vězení.
R. Dawkins: To je klíčový bod. Máme instinkty, které dříve chránily naše primitivní předky. Proto můžeme stále nalézt některé věci citově odpuzující. Ale také se nám vyvinul zdravý rozum, který omezuje naši tendenci promítat své znechucení na ostatní lidi.
Posilování morálních postojů pomocí naučeného znechucení je mechanismus, který by mohl vysvětlovat, jakým způsobem náboženské nauky vytvářejí těžko překonatelné předsudky i to, proč se jich nemůžeme nijak snadno zbavit i když jsme původní náboženské předpoklady již opustili. A je to velmi pravděpodobně také ten důvod, proč nepočetná, ale stále ještě dost velká část ateistů na našich stránkách reagovala tak emotivně na výzvu ke sbírce na čečenské gaye.
Ovšem právě proto, že by rozum měl překonávat i takovéto naučené vnímání a chování, trváme na tom, že jako Ateisté ČR skutečně podporujeme tuto iniciativu.
Čečenští gayové zjevně doplácejí na to, že právě ve vztahu k sexualitě propadáme pocitům hnusu snadněji než například v případech násilí, což napovídá možnou odpověď na otázku: Proč jsou ve filmu a televizi sexuální scény považovány za problematičtější než násilné?
I zde může být evoluční důvod. Z hlediska šíření našich genů je sex jednou z nejdůležitějších věcí, které děláme. Zároveň je to ale velká příležitost pro šíření nejrůznějších druhů chorob. Jako tvorové, kteří do svých potomků investují velké množství energie se dostáváme mezi dvě protichůdné motivace – rozmnožit a šířit své geny a ochránit sám sebe dostatečně dlouho, aby taková snaha měla nějaký smysl (abychom dokázali dovést děti do dospělosti). Dá se tedy očekávat, že budeme v této oblasti zvýšeně citliví na jakékoli odchylky od naučeného vnímání „normálního“.
Náboženství mají podobně pojištěné i své vlastní přežití – v muslimském světě dodnes neexistuje označení pro ateistu, které by nebylo pejorativní. Někde jsou na ateisty pořádány štvanice (Bangladéš, Malajsie, Saúdská Arábie), velmi podobné jistým honům na čarodějnice. V minulosti bylo něco takového běžné i v křesťanské Evropě a mnozí náboženští ultrakonzervativci by se to těch časů rádi vrátili.
Za jejich postojem je zjevně také schopnost cítit zhnusení. Jsou to lidé jednak vychovávaní k tomu, že určité chování, určité myšlení nebo určití lidé jsou prostě odporní a zároveň jsou k těmto pocitům obecně mnohem vnímavější, než jiní.
Uměle pěstovaný pocit odpornosti je reálný problém, protože je to jeden z prostředků dehumanizace. K tomu zde máme doklady už například ze středověku, kdy se válčící strany navzájem označovali za kanibaly. A samozřejmě z nedávné doby je tu komunistická, nacistická a americká propaganda, které si vzájemně nemají příliš co vyčítat.
Když jde o to odlidštit protivníka, je pocit hnusu (hned vedle strachu) pro válečnou propagandu k nezaplacení, jenže náboženství používají stejné postupy ke zvýšení důrazu svých argumentů aniž by si lidé zpravidla uvědomovali, jak nebezpečná hra to je.
I my si musíme dávat velký pozor, abychom nepadali do stejné pasti.