Nenávist je, i když se vám to třeba nebude líbit, důležitou součástí lidské psychiky. Po statisíce let pomáhala nenávist našim předkům přežít. Ať si myslíte co chcete, nepustíte se do pronásledování velké lidožravé šelmy s chabou výzbrojí doby kamenné, pokud vás k tomu nežene velmi silná ničivá emoce. Zato odstranění nebezpečí dá novou šanci vaší skupině. Ano je to stejné, pokud je tím nebezpečím člověk.
Píši to, protože chci připomenout, že s námi nenávist přežila protože se projevila jako užitečná. Je to ale zároveň jedna z nejzneužitelnějších emocí, které máme.
Náboženství, a tím myslím samozřejmě především jejich představitele, dokáží s emocemi velmi dobře manipulovat. Ne ale zase tak dobře, aby emoce, které vyvolávají neovlivňovaly je samotné. Kněží sdílí se svými ovečkami stejné myšlenkové schéma a proto většinou to o čem přesvědčí ostatní přesvědčí i je.
Abrahámovská náboženství mají k naší smůle velmi primitivní myšlenkové schéma, které představuje vlastně obraz boje dvou znepřátelených primitivních kmenů. Když si odmyslíte rekvizity v podobě plamenných mečů a andělských křídel snadno si všimnete, jak je vlastně ten příběh o nepovedeném palácovém převratu (pád jedné třetiny andělů) primitivní.
O tom více píši v článku Bitva na nebesích – pramatka všech konspiračních teorií.
Teď se ale pokusím obrátit vaši pozornost jiným směrem, než kterým jsem ji vedl ve zmíněném článku. Oblasti v nichž jsou abrahámovská náboženství opravdu nebezpečná jsou totiž dvě – politika (protože náboženství je návodem na uspořádání světa) a rodina.
Jak se to vůbec může stát, že se pohádkový výjev andělské bitvy změní ve skutečné rodinné drama?
Spousta lidí při hledání důvodů, proč náboženství a konkrétně křesťanství ničí rodiny hledá odpovědi v Bibli a je pravda že ve Starém i Novém zákoně jsou místa, která takto vyznívají. Já se však domnívám, že myšlenka na které se tohle odehrává je mnohem prostší a už jsem jí tu uvedl – je to ta věčná válka uvnitř primitivní kmenové mysli. Asi nejlépe to vyjadřuje tento odstavec:
Nenabízí se tu žádná jiná možnost, než být buď s Bohem, nebo proti Němu, na straně toho Zlého. Žádná třetí cesta (postoj) neexistuje. Bible se vyjadřuje jasně. Celý svět je pod mocí Zlého. Jen ti, kdo se narodili z Boha, se od světa viditelně odlišují a světu nepatří. Existují tedy jen dvě skupiny lidí, které se dělí na ty, kdo Bohu patří, a na ty, kdo ne.
Citováno ze Střípky z Bible: Lidé dvojaké mysli
Přístup věřících abrahámovských náboženství k nevěřícím a jinověrcům je tedy dvojí: Snaží se je konvertovat a tak dostat do své armády, na svou stranu konfliktu, nebo bojují proti nim. V jejich chápání je to podlamování morálky v cizí armádě, a přímý boj.
Opět se ukazuje, že rozdělení světa na „dům míru“ a „dům války“ není vynález islámu a stejně jako v islámských zemích může i u křesťanů frontová linie procházet vaším obývacím pokojem.
Náboženský „vtip“. Je příznačné, že náboženští fanatici nemívají smysl pro humor.
Dostat se do sporu s fanaticky věřícími členy rodiny je nesmírně snadné kupodivu nejen pro ateisty, ale i pro chladnější věřící. Stačí být dostatečně benevolentní k něčemu, co radikálnější verze stejného náboženství zavrhuje.
Tvrzení že svět patří Satanovi a pouze dobří křesťané jsou z tohoto „světa zla“ nějak vyňati je jedno z nejnadutějších, nejpovýšenějších a nejnenávistnějších tvrzení v historii. Je to přímo esence sektářství. Zároveň je to ovšem něco, co můžeme slyšet v kostelích běžně.
Existuje množství jiných definic sekt, ale na všech je poněkud problematické, že jsou vytvořeny věřícími. Kdysi jsem se sám pro sebe pokoušel nějak tento pojem odlišit od všeho ostatního, včetně církví. V zásadě jsem se ale dopracoval ke stejným bodům, kterými je definován syndrom skupinového myšlení:
- Iluze nezranitelnosti
- Nepochybná víra ve vysokou morálku skupiny
- Racionalizace, kolektivní (zpětné) odůvodnění rozhodnutí skupiny
- Sdílené stereotypy, zvláště pohledy na oponenty
- autocenzura; členové si odpírají kritiku, neprotestují, protože se všichni tváří, že souhlasí
- Iluze jednomyslnosti (falešná shoda), to že nikdo neodporuje podporuje rozhodnutí skupiny
- Směrovaný tlak na disidenty (heretiky), aby se přizpůsobili
- Cenzura – členové chrání skupinu před negativními informacemi
Kromě nich mají ovšem ještě výrazně posunutou důvěru k názorům převzatým od autorit, nenávist k většinové společnosti, využívání emočního nátlaku a metod sugesce. Co je tomto seznamu nejhorší je, že jsem nedokázal oddělit sektářské myšlení od náboženského jinak, než jeho intenzitou.
Pokud jste identifikováni jako součást „světa“ pokusí se vás z něj tedy nejprve „vytrhnout“ tedy ve skutečnosti uzavřít v pasti svých náboženských představ.
V to je vlastně tragédie všech, jejichž kamarád, syn, dcera, manžel, manželka, otec, matka… (zkrátka kdokoli na kom vám opravdu záleží) se dostal do zajetí sektářského myšlení. Pokud vás totiž nepřesvědčí, začnete jej totiž rychle ztrácet. V některých příručkách se tomu říká celkem přiléhavě „odstřižení citových vazeb“.
Přece jen si citací Bible trochu pomůžu. Matouš 10,34-41 je totiž dokonalým popisem sektářského myšlení včetně upřednostnění vazeb k náboženskému vůdci před jinými vazbami:
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.
Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.
Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.
Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.
Ve chvíli, kdy se postižený opravdu izoluje od svých bývalých přátel, rodinných příslušníků a vůbec všech odlišně smýšlejících lidí, past sektářského myšlení sklapne. Zdroje rušivých informací jsou naprosto eliminovány a iluze „jediné pravé skutečnosti“ je úplná.
A teď bych se měl obloukem vrátit na začátek. Jakou roli v tom tedy hraje nenávist? Pro sektářské myšlení je příznačné, že si stoupenci takového kultu či sekty myslí, že je okolní svět nenávidí a snaží se je svést ze správné cesty nebo rovnou zničit. Ve skutečnosti jsou reakce na chování sektářů částečně reakcí ostatních lidí na odlišnost, částečně upřímnou snahou varovat před tušeným nebezpečím a částečně obranou před agresivním jednáním samotných sektářů.
Z pohledu samotné oběti sektářského myšlení ale situace vypadá jinak. Sektář je veden upřímnou snahou odmítat zlo, velmi intenzivně jej odmítat, nenávidět ho. To že má přednastavenou šablonu „dobrých“ a „špatných“ věcí velmi pochybně (už proto že na jednom z nejhorších pozic je nevíra) je jen část toho, co vytváří onen psychopatický dojem. Podstatné je, že sektář domnělé zlo skutečně ze srdce nenávidí a dokonce onu nenávist označuje za jakousi kvalitu – spravedlivý hněv. Vnímá zlo jako samostatný princip, jako ležení nepřítele, které je třeba definitivně zničit, ať už jako zlo dostane označeno cokoli – homosexualitu, ateismus, rovnoprávnost, liberalismus, humanismus… (zpravidla spolu s chybnou definicí těchto pojmů).
Odstranění nebezpečí dá novou šanci náboženské skupině. Ano, i pokud je jako ono nebezpečí označen člověk.
Související články:
Bitva na nebesích – pramatka všech konspiračních teorií
Proč křesťané nemusejí číst Bibli a většina muslimů nikdy nepřečetla Korán?