Nejjednodušší definice ateisty zní “člověk, který nevěří na žádné bohy”. Tohle vymezení má ale jeden podstatný problém – je závislé na definici bohů. Naše chápání pojmu “bůh” je přitom velice mladé a retrospektivní.
Jako “bohy” určujeme nadpřirozené bytosti, které splňují naše současné představy bohů. Ty představy přitom nejsou nijak konzistentní. Za bohy považujeme jak věčné demiurgovské typy jakými je Ahura Mazda nebo JHWH, periodicky se rodící a umírající vegetační bohy jakým je třeba Dionýsos, božské dvojice typu Demétér-Persefoné, duchy společných předků či zbožštěné historické postavy jako Imhotep, John Frum či Ježíš (pokud jejich předlohy skutečně existovaly). Pokud bychom do toho všeho zamotali i kulty různých domorodých skupin, celé by se to ještě zkomplikovalo.
Když hodně zredukujeme celý ten rozptyl představ vyjde nám že bohové jsou nadpřirozené bytosti, které se vyznačují velkými znalostmi až absolutní vševědoucností, velkými schopnostmi až všemohoucností a nadpřirozeností – tedy schopností dělat věci vymykající se nejen lidskému chápání, ale i fyzikálním zákonům našeho světa.
Bohové jsou neomylní a mají nad lidmi neomezenou moc. Lze je také poměrně snadno urazit, za což pak onen bůh ztrestá nešťastníky rukama svých věrných (pouze v pověstech i osobně).
Vraťme se ale k definici ateismu a položme si základní otázku: Je pro nás důležitější princip nebo oficiální uznání božství? Pokud budou nějaké bytosti přičítány vlastnosti, podle kterých bychom ji v jiném kultu označili za boha, ale nebude přesto nazývána bohem, máme její stoupence považovat za teisty nebo ateisty? A co víc, co když si bude božské vlastnosti nárokovat žijící člověk?
Tedy pokud si bude kdokoli nárokovat (typicky) například neomylnost, měli bychom víru někoho jiného v to že opravdu neomylný je, považovat za náboženskou? (Naproti tomu stejné přesvědčení o sobě samém je patologické bez diskuse.)
Dvacáté století vyprodukovalo nemálo postav, které kolem sebe takový kult měly ať už to byli “vůdci vyvolení božskou prozřetelností” jako třeba Adolf Hitler, “kormidelníci dějin” jako J. V. Stalin, “věční předsedové” jako Mao, Muamar Kaddáfí, Saparmurat Nijazov či Kim Ir-sen, “vykladači dějin” jako K. Marx, zakladatelé náboženských sekt jako L. Ron Hubbard nebo hlasatelé pavěd typu Jima Humbla.
V případě těchto lidí už vlastně až tak o otázku nejde. Na školách se běžně jejich učení přednášejí jako svérázná náboženství. Některá z nich jsou skutečně v současnosti uznanými konfesemi.
Tito lidé jistým způsobem navazují na moderní monoteistické kulty. Po části z nich nám zbyly jejich knihy popisující názory na směřování dějin a uspořádání společnosti. Rudá knížka, Kapitál, Zelená kniha, Ruhnáma, Mein Kampf a další jsou skutečně svaté knihy v tom nejhorším významu. Úplně stejně jako Bible nebo třeba Korán. Jejich základní vlastnosti jsou stejné – nemohou se mýlit, mohou být pouze nesprávně vykládány.
Největší verze Ruhnámy v Ašchabadu – socha která sama ze sebe předčítá
Mám teď pocit že mi alespoň část čtenářů bude chtít říct: Ale to je něco jiného! Tohle je politika!
Vážně? A čím se tedy tyhle politické víry a náboženství liší? Nejsou exkluzivní? Jenže ony vlastně jsou, a nejen vůči ostatním politickým vírám. Pokud se dostanou do střetu s některým náboženstvím či světonázorem, tak jej buď úplně vymýtí, nebo ho absorbují. I když nejsou tak přísně výlučné jako abrahámovské kulty, jejich požadavky stojí nad ostatními.
Můžete namítnout, že jejich “bohové” jsou živí. Jenže jak je to v rozporu se starověkým pojetím “božských králů” nebo reinkarnanty (dalajláma, Bogdgegén) v tibetském buddhismu?
Je to jen naše představa, že existuje nějaká jasná hranice oddělující vznik názorů osobností typu Josepha Smitha a Saparmurata Nijazova či Muhammada ibn Abdilláha ibn Abdilmuttaliba a Adolfa Hitlera. Připadá nám to nemístné, protože jednou máme před sebou zakladatele kultu a podruhé diktátora, jenže jakmile člověk tvrzení neprověřuje, protože je mu pravda “zjevována”, jakmile je veden “božskou prozřetelností” namísto rozumem, tak je jen otázka náhody a možností k jakým následkům jeho jednání povede.
Pokud jste (tak jako já) ateisty protože jste skeptici, tak si nemůžete dovolit postavit životní postoje na názorech o kterých je zakázáno pochybovat, natož věřit v existenci neomylného vůdce.
Žádná idea, žádné tvrzení, žádný názor, žádná autorita nesmí být brána tak vážně, aby o ní bylo zakázáno pochybovat.
Pokud známe postup, kterým můžeme posuzovat tvrzení a šli jsme tak daleko, že jsme odmítli z posuzování vyjmout náboženství, neměli bychom připustit aby existovala ještě jiná sféra, která bude z posuzování vyňata.
Měly by být “zázraky” prováděné Sri Shinmoyem posuzovány kritičtěji, než “zázraky” v žívotě Kim Čong-ila jen proto, že ten druhý je politik?
Pokud jsme jednou odsoudili myšlenku bohů jako nepravděpodobnou a neodůvodněnou, nemůžeme jako neomylné přijímat nějaké další guruy jen proto, že si svou sféru v níž mají nárok na neomezenou pravdu označují jako “politiku” nebo “vědu” a ne jako “náboženství”.