Šílený stařec slyšící v hlavě hlasy se chystá podříznout, vykrvit, rozsekat na kusy a spálit na obětním oltáři vlastního syna – jeden z nejoblíbenějších motivů křesťanského umění. Rembrant – Obětování Izáka
Mnohé Evropany právem děsí islámské chápání cti, které požaduje aby otec nebo některý z příbuzných zavraždil dceru v případě že byla znásilněna. Připadá nám to tak dokonale absurdní, že právě tento příklad použil Sam Harris při vysvětlování neudržitelnosti náboženské morálky.
Sam Harris: Věda umí odpovídat na morální otázky | TED Talk | TED.com
Evropské civilizaci ale není podobné myšlení až tak cizí, jak bychom si přáli. Ještě v druhé polovině dvacátého století fungovaly v Evropě Magdalénské prádelny – v podstatě cosi jako gulagy pro nepřizpůsobivé ženy. Byly sem dávány ženy které byly příliš promiskuitní, mentálně postižené, příliš krásné nebo oběti znásilnění. Do těchto náboženských koncentráků je přitom posílali jejich vlastní příbuzní. Nepřipomíná vám to nic?
Nejsme v konfliktu jen s islámem, ale s konkrétním druhem náboženské morálky, která je mnohem starší, než islám. Musíme mnohem dál, až k bájnému zakladateli Abrahámovi, abychom pochopili tento druh myšlení, protože teprve když jej pochopíme, můžeme proti němu bojovat.
Příběh obětování Izáka je obecně známý, najdete ho v Bibli v knize Genesis 22: 1-13 (pokud si jej pamatujete dobře, klidně přeskočte):
Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“
A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“
Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“
Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu.
Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál .
Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka . Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.
Mohu se samozřejmě uklidňovat tím, že se tento příběh pravděpodobně nikdy nestal. To ale neznamená, že se nestalo mnoho příběhů velmi podobných avšak bez happy endu. Většina náboženství, ne-li všechny mají někde ve své minulosti obětní oltáře ulepené krví lidských obětí a Jahve v tom není výjimkou. To co mě ale opravdu naplňuje obavami (a pomyšlení na to je mi opravdu nepříjemné) je to, že tento příšerný hororový příběh věřící křesťané, muslimové a Židé považují za krásný a morálně následováníhodný.
Zkusím jednoduše formulovat o co v něm jde:
Bůh požaduje po člověku důkaz že se jej bojí a že jej miluje více než jakéhokoli jiného člověka. Tím důkazem je vražda někoho blízkého.
Mohli bychom si říci, že je to jen jeden příběh, ale vlastně to tak není. V Bibli se dokazování oddanosti tímto způsobem objevuje opakovaně a obětování Izáka je jediná situace, kdy při tom opravdu není někdo zavražděn. V postatě stejná situace v knize Soudců 11 (Jeftova oběť) dopadne tak, že otec svou dceru podřízne a spálí na obětním oltáři.
Andrea Celesti (1637 – 1712) Jeftova oběť
Jedna scéna přitom připomíná praktiky používané teroristickou skupinou Lord’s Resistance Army. Mám teď na mysli konkrétně Exodus 32: 25-29. Odehrává se potom, co Mojžíš zjistí, že si Židé za jeho nepřítomnosti (v době kdy zapisoval první verzi Desatera) vyrobili zlatou modlu.
Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron jej nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků. Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci. Řekl jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“ Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. Potom Mojžíš řekl: „Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání.“
Tohle obludné vraždění později připomíná Ježíš když říká (Matouš 10:34-41) :
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.
Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.
Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.
Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.
Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.
Pokud tedy milujete někoho jiného více než Ježíše, skončíte na věčnost v pekle.
Doufám, že chápete jak kluzká (od krve) je ve skutečnosti tahle pekelná klouzačka, která naprosto bezpečně vede k fanatismu, pokud se z ní člověku nepodaří včas vyskočit. Všechny tyto knihy byly sepsány dříve než Korán a byly při jeho vzniku příkladem.
Jak to všechno souvisí s osudy těch nebohých dívek a žen? Zopakujme si to:
Podle Bible, Koránu, Tóry může bůh člověka zkoušet tak, že po něm bude chtít, aby zavraždil někoho ze svých blízkých.
Přinejmenším některými skupinami je považováno za správné udělat to.
Způsobů jak to může člověku naznačit je mnoho. Kromě toho je zde důležité zmínit ještě dva principy náboženského vnímání morálky – náboženskou čistotu a princip kolektivní viny. Bůh-demiurg, ať už jej nazýváte jakkoli má ve všech abrahámovských kultech ve zvyku trestat celé skupiny za provinění jednotlivce, přičemž je ovšem “provinění” chápáno dost podivně. Takovým proviněním totiž může být i to, když mezi sebou společnost trpí něco nečistého.
Oběti znásilnění, promiskuitní či nevěrné ženy, homosexuálové, ateisté a mnozí další jsou z pohledu abrahámovců “nečistí”. Zatímco křesťanské společnosti vyspěly natolik, že si vybudovaly své pracovní lágry tu maskované jako útulky, tu jako kláštery nebo převýchovná zařízení, islámská společnost řeší vše tak, jak to řešila křesťanská společnost ještě před několika staletími (I když i zde je vidět jistý “pokrok” – v Čečensku už mají pro homosexuály koncentrační tábor) a věřící se mohou samou snahou přetrhnout aby před Alláhem i před společností dokázali, že jim záleží na jejich bohu víc, než na přátelích i sourozencích.
Vrátím se teď ještě k článku Jana Wernera: Indický kritik náboženství H. Farook byl zabit při mačetovém útoku. Obsahuje totiž tuto část:
Poněkud absurdní nádech celému případu dodává to, že někteří z vrahů doložitelně uvedli, že byli Farookovými přáteli. Jeden ze zadržených také vypověděl, co bylo důvodem vraždy: neshody mezi nimi a Farookem týkající se jejich rozporů v pohledu na náboženství. Farookovým muslimským přátelům mělo dle výpovědi vadit, že nejen na sociálních sítích „šířil ateistickou ideologii“.
Pokud jste četli pozorně, víte už, že na tom vlastně nic absurdního není, tedy kromě samotné náboženské morálky.