Křesťaéjsou schopni se hádat o tom, jak si svého boha nepředstavují, ale mají poměrně jasnou představu o tom, co po nich chce.
Podruhé se vracím k článku Lukáše Senfta v Deníku Referendum: Ateisté vědí všechno nejlíp. Tentokrát se podívám na zoubek jednomu argumentu, který u nás zpopularizoval hlavně Tomáš Halík, ale jinak má už za sebou pěkně dlouhou historii.
…takoví triumfalisté ze samotného nadšení nad svou racionalitou a nadřazeností zapomínají na vlastní slepé skvrny. Jejich obraz Boha je totiž velmi podobný tomu, který v hlavách nosí konzervativní křesťané.
Různé verze tohoto argumentu jste už asi slyšeli a četli nespočtukrát mohly znít třeba „považuješ za správný stejný islám, jaký vyznává IS“ nebo „také nevěřím v toho Boha ve kterého nevěříš“.
Všechny podobné námitky trpí stejnou chybou. Zkuste si to zopakovat věřící:
Ateisté nevěří na ŽÁDNÉHO boha ani na hodného ani na zlého, ani na toho ve kterého věříte, ani na ty na které nevěříte. Nevěříme na žádného!
Jde o úplný základ. Pokud tohle nepochopíte, nemůžete chápat ani nic dalšího. Z hlediska ateisty je bůh Jahve literární postava stejně jako třeba Cthulhu nebo Darth Vader. Ateisté nelpí na nějaké jedné konkrétní představě boha na kterého nevěří. Taková představa je důležitá pro věřící, ne pro ateisty. Pokud věřícímu ateisté nerozumějí, může to být také tím, že pronáší tvrzení, která jsou vnitřně rozporná.
Pokud tedy dejme tomu křesťané prohlásí, že věří v boha Bible, toho, který vedl Mojžíše a který sestoupil na Zemi v podobě Krista aby spasil všechny lidi, zareagují ateisté zhnuseně. Ano pokud četli Bibli vnímají Jahveho jako maniakálního pouštního démona schopného vyvraždit lidstvo a navádějícího národ zaostalých pouštních pastevců ke genocidám. Není to proto, že by si ateista nedokázal představit jakéhokoli boha, ale protože postava která je v Bibli označována jako „Bůh“, je právě taková.
Biblický bůh je zde samozřejmě jen jako příklad. Naprosto stejné je to s muslimy. Korán popisuje Alláha jako nenávistného, mstivého, zákeřného a navíc značně schizoidního, protože se zároveň vyznačuje neustálým opakováním přídomků „milosrdný“ a „slitovný“.
Vyčítat ateistům, že jejich popis boha je stejný jako fundamentalistický je scestné, protože fundamentalismus je doslova „lpění na základech“ tedy od fundamentum – základ. Základní význam textu je ten, který v něm je. Museli bychom přestat přisuzovat všem tvrzením jakýkoli význam a tím odsoudit jazyk k naprosté komunikační neužitečnosti, kdybychom se měli shodnout na tom, že na obsahu „svatých knih“ opravdu nezáleží. (Je ovšem otázka, jakým způsobem bychom to pak udělali, když ne pomocí jazyka.)
Fundamentalisté i ateisté tedy čtou text prostě tak jak je. Na tom samotném ale není nic špatně. Špatné je až to, pokud jej zároveň někdo považuje za dokonalé a skutečné slovo boží. Kriticky myslící ateista texty nezbožšťuje, prostě jen je zhodnotí jako působivé, fantaskní, emotivní, inspirativní nebo amorální… Hodnotí je stejně jako jakoukoli jinou přečtenou knihu. Věřící ale vždy jaksi z principu musejí považovat „svaté spisy“ svého náboženství za nějakým způsobem zásadní a pravdivé.
Pokud se pak chceme dostat k typu abrahámovského náboženství, které nebude patřit do starověké nebo raně středověké pouště, ale do moderních měst Asie a Evropy, vždycky budeme potřebovat mnohonásobně zkomplikovat výklad toho, co ty vražedné pasáže znamenají.
Proto je mnohem těžší být věřící a nikoli fundamentalista, než být věřící fundamentalista. Ano dnes můžeme potkat křesťany, kteří se budou dušovat, že jsou katolíci a přitom budou obhajovat výklad Boha podle nějakého významného teologa, nebo dokonce podle Kanta. Problém těchto výkladů je, že jsou většinou na Bibli nenaroubovatelné. Bůh, který je složitou nepolapitelnou ideou, unikající lidskému chápání například těžko může mít skutečného syna, kterého by mohli skuteční lidé ukřižovat. Pokud by byl příběh z Ráje na počátku Bible pouhou metaforou, byly by metaforou i části vysvětlující „vykoupení“ a samozřejmě i ty, které vyprávějí o bohu. I bůh by byl jen metafora.
I když se ale umetaforujeme k smrti, významný vliv na to, že některé pasáže lze chápat jako návod k vraždě nebo i genocidě to mít nebude. Tento význam je přitom rovnocenný jakémukoli významu, který je jim schopen moderní reformovaný křesťan (či reformovaný muslim) vymyslet. Postavou která k tomu navádí je bůh.
Ateisté a fundamentalisté tedy mají pravdu v tom, že židovský, křesťanský nebo muslimský bůh právě takto ve „svatých spisech“ vypadá, budou se ale lišit v názorech zda je i tak dobrý a zda existuje. Pro ateisty je to vysloveně negativní bytost, ale ani kdybyste dokázali že tomu tak není a že bůh je vlastně kladná postava, nic by to nezměnilo na závěru, že je to imaginární bytost. Stále by to byl jenom další neexistující bůh v dlouhé řadě neexistujících bohů.
Ze stejného důvodu se naprosto míjí jakýmkoli smyslem argumenty negativní teologie, která pouze vysvětluje, co všechno bůh není. Ateisté nevěří, že jakýkoli bůh mimo literární a kulturní tradici skutečně nezávisle existuje. Nemáme důvod věřit že vůbec něčím je, ne že něčím není.
Přes všechny ty relativizující náboženské kecy o nepochopitelné a nepolapitelné božské podstatě když nakonec dojde na to, co je a co není správné, dostanou se věřící zase k tomu co „bůh chce“, co“bůh miluje“ a co „bůh nenávidí“ jako kdyby se s ním včera večer sešli v hospodě.
Pokračování příště…
Uložit