Na začátku tohoto zamyšlení, které by snad některým lidem mohlo být podnětem k vlastním úvahám nebo i výzkumu, bych chtěl citovat Daniela Dennetta:
Náboženství jsou definována jako sociální systémy, jejichž členové uznávají nadpřirozeného aktéra nebo aktéry*, které je třeba žádat o souhlas.
O nadpřirozených aktérech a jejich vlivu na lidské chování se ve své přednášce zmiňoval už Robin Kopecký. Představa že je v místnosti přítomna neviditelná víla snižovala v jistém pokusu ochotu dětí podvádět. Není proč tomu nevěřit, nicméně onu studii jsem neviděl.
Sám bych si velmi rád na toto téma přečetl něco většího a úpravnějšího. Myslím například knihu. Tento obor bohužel nestuduji a nevím o knihách, které by na toto téma byly přeloženy do češtiny případně napsány pro širší veřejnost (pokud víte, můžete zmínit v komentářích).
Víte, kolem nadpřirozených aktérů existuje spousta zvláštností a dosud nevysvětlených psychických jevů, které by nám mohly docela osvětlit vznik náboženství i to, jak se nad něj povznést.
Především tu máme jistý problém. Obraz lidské tváře v místnosti při jiném pokusu také snižoval ochotu podvádět. Co si z toho ale vlastně vzít? Můžeme považovat obraz za opravdu “nadpřirozeného” aktéra? No těžko (samozřejmě pokud i toto zahrneme do definice výrazu tak ano), lidé vždycky poznali a věděli že je to obraz. Dokonce se k němu nevázal ani žádný mýtus nebo pověra. Přesto fungoval.
Lidé zjevně rozmlouvají s obrazy jiných lidí ve své mysli a to i tehdy, když naprosto jistě vědí, že jsou to jen obrazy mysli. Ostatně rozhovor Hamleta s Yorickovou lebkou, je součástí evropské kulturní vzdělanosti. Přitom postavu Hamleta při této scéně nechápeme jako šílence.
Podobně ve filmové pohádce Byl jednou jeden král se král Já I., ztvárněný Janem Werichem, chodí bavit s obrazem své mrtvé manželky. Ani jeho nepodezíráme z toho, že by si myslel že mu jeho žena z obrazu skutečně odpovídá.
Naše představivost je prostě dost silná na to, abychom si představili reakci jiného člověka, jeho postoje a dokonce některé rady i v případě kdy s námi ani nemůže mluvit. Co víc, můžeme si ho představit i tehdy, když je už dávno mrtvý a dokonce se můžeme bavit i se zcela vymyšlenou literární postavou, pokud je zpracována tak věrohodně, že se do jejího chování můžeme vžít. Spíše něž o nadpřirozených bych zde proto mluvil o imaginárních aktérech.**
Vliv takových imaginárních aktérů na to co chápeme a cítíme jako správné myslím není dostatečně prozkoumán. Co ale už je poměrně dobře známo, je že tito imaginární aktéři představují také “zadní vrátka” pro sugesci.
Víte v principu nelze člověku přímo vsugerovat že má udělat něco, co opravdu nechce. Jenže problém je, že mnohá naše přání jsou ve vzájemném konfliktu. Dobrý manipulátor nebo hypnotizér dokáže posílit přání být tak významný jako obdivovaná postava nebo touhu po uznání od svého předka tak, že potlačí jiné, méně silné motivace.
Následující video ukazuje případ, kdy taková sugesce nefunguje:
Můžeme si rovnou říci, proč nefunguje: je psaná, lidé, kteří za ní stojí nejsou důvěryhodní, Lukášova otce neznali, Lukáš Balabán ví dobře, jak jeho otec reagoval a jeho zkušenost je v konfliktu s tím, co mu tvrdí “dobří křesťané”, jejich dopisy jsou výčitky.
Pro srovnání bych měl i jeden příklad kdy nejen že manipulace fungovat může, ale často skutečně funguje.
Proč v tomto případě bude manipulace pravděpodobně fungovat? V první řadě dítě Jakub věří své mamince. Maminky jsou velké autority! Vůbec neví, jak se Jehova chová, protože jej nikdy samozřejmě neviděl. Věří ale mamince, že Jehova bude smutný (i když pokud vycházíme z Bible tak by jej spíš zabil). A především věří, že je Jehova skutečný a živý. Není to jen imaginární, ale opravdu nadpřirozený aktér.
Matka mu také neříká, co má udělat, ale k odpovědi jej přivede. Tedy ne “Vyhoď to!” ale “Co si myslíš, že bys měl udělat?” Nechává mu iluzi vlastního rozhodnutí i když ve skutečnosti alternativa neexistuje – Jakub musí udělat “správnou” věc. Máte před sebou návod, jak programovat jiného člověka pomocí nadpřirozeného aktéra.
Co se to vlastně stalo? Jak dokáží lidé tak snadno přejít od představy bytosti, o níž vědí že je jen představou, k iluzi, kterou považují za realitu, a proč jim vlastně záleží na tom, aby jim taková iluzorní entita dala souhlas?
Zdá se že je to všechno trochu naopak. Lidé vyhledávají souhlas zemřelých autorit úplně ze stejného důvodu jako od jakéhokoli boha – aby se utvrdili ve vlastním rozhodnutí. Potřebují získat pocit že nejen oni sami, ale také autorita XY (mnohem větší než já-tazatel) by rozhodla stejně. *** Jde tedy svérázný typ konfirmačního biasu.
Když jednotlivec, nebo i skupina lidí vyžaduje takový souhlas mnohokrát po dlouhou dobu, stane se něco zvláštního. S každým “souhlasem” důvěra v imaginárního aktéra roste. K potřebě sebepotvrzení v nejbližší budoucnosti se přidává i váha rozhodnutí v minulosti. Lidé se v podstatě bojí přiznání “ztracených nákladů” – pochopení, že něco v minulosti udělali špatně, nebo jen hůře, než to bylo možné. Nakonec už je samotný fakt, že dotazovaný prapředek je dávno mrtvý, nebo nikdy nežil, už zcela nepodstatný ve srovnání s autoritou, kterou v průběhu času získal. ****
Pokud je takový obraz imaginární bytosti sdílen skupinou, stává se zvláštní věc – může s námi nesouhlasit, dokonce se může úplně postavit proti nám. Jak k téhle absurditě může vůbec dojít, když je to produkt naší mysli vytvořený proto aby nás podporoval?
V imaginárních aktérech (tj. nejen těch na jejichž reálnou současnou existenci věříme) se totiž skrývá logická past. Aby fungovali, musíme být přesvědčeni, že jejich postoj má větší váhu než ten náš. Takové imaginární bytosti tedy nemůžeme vědomě nařídit, aby nás podporovala. Proto může jiná autorita, která má výklad vůle společného nadpřirozeného aktéra v popisu práce, rozhodnout, že za naším rozhodnutím prostě nestojí. Věřící takovou informaci přijme a podřídí se jí, právě proto že nadpřirozenému aktérovi přičítá větší důležitost, než svému názoru.
Jak je vidět, slouží tady nadpřirozený aktér vlastně jako “nosič” rozhodnutí, které je třeba přijmout. Je to přesně to, co nazývám “prázdnou autoritou”. Sám o sobě nemá vůli a lze do něj vložit názor, který tím získá na vážnosti. Tímto způsobem lze na jednu stranu ukotvit určitý typ morálky založený na autoritě, zároveň ale stejný princip umožňuje využívat věřící i k mnoha nepěkným věcem. Samotná morálka postavená na autoritě nadpřirozeného aktéra je už z principu problematická, ale to je téma na jiný článek.
V budoucnosti (a doufám velmi blízké) by bylo i u nás nejlepší postupovat při výzkumu náboženství ve dvou liniích – v popisné (v podstatě etnografické), která by zaznamenávala naprosto konkrétní projevy náboženství, včetně extrémních a v experimentální, která by popisovala lidskou mysl. Obě tyto linie už existují, to co zatím není ještě vidět je jejich syntéza.
*) V angličtině supernatural agents
**) Imaginární aktéři jsou pojem vytvořený a použitý zde jen pro účely článku.
***) Stejné chování se dá pozorovat na internetových diskusích – “totéž říká Einstein”. Známe i negativní formu, dříve připisovanou působení ďábla – “totéž říká Hitler”.
****) Pověry obecně opakováním pověrečného chování posilují, nejen ty v nichž účinkují nadpřirození aktéři. Tímto postupem lze dokonce pověrečné chování vytvořit zcela uměle a fixovat. Nejde jen o lidskou vlastnost jak ukazuje například Skinnerův experiment.
Další odkazy:
Wikipedie: Operativní podmiňování
Iikka Pyysiainen: Supernatural Agents Why We Believe in Souls, Gods, and Buddhas