Víra v existenci pekla – konflikt náboženské motivace a náboženské svobody

Tento článek tematicky navazuje na článek Jana Wernera: Je libo být namletý do masokostní moučky, či zakusit nekonečně dlouhá muka v pekle?

Každé náboženství má v základu nastavené určité důvody, pro které se jeho uctívači mají důvod cítit  velmi nekomfortně. Jsou součástí jejich donucovacích mechanismů, které nepůsobí jen jako tresty za přečiny proti náboženskému řádu, ale také jako aktivizující prostředek. Proto si nikdo z věřících nikdy nemůže být jist, že nedopadnou právě na jeho hlavu. Nejsou o nic méně hrozivé ani když jsou čistě imaginární.

desktop-1425912119

Pokud se podíváme na současné abrahámovské kulty, tak především u dvou z nich – křesťanství a islámu – nacházíme charakteristickou motivaci prostřednictvím věčné odměny (ráje či nebes) a věčného trestu (pekla). Nebudu se teď snažit rozebírat příliš podrobnosti ani příliš zabředávat do toho, že některé křesťanské směry chápou peklo i nebesa pouze symbolicky.

Zde bude řeč pouze o těch kultech, které skutečně proklamují, že je nutné věřit v reálnou existenci věčné posmrtné odměny a věčného trestu (říkejme mu pro zjednodušení peklo), ať by byly nazývány jakkoli. Chci ukázat, že taková víra v důsledku nakonec vždy vede ke konfliktu s lidskými právy a motivuje k bizarnímu, často velmi nebezpečnému chování.

Představte si, že byste skutečně věřili, že všichni lidé, kteří nevěří vašemu vyznání skutečně po smrti skončí na místě věčného utrpení tak, jak to popisuje  Jan Werner ve svém článku.

Ta představa je sama o sobě nepříjemná. Co když máte přátele jinověrce, nebo dokonce ateisty. Nevynaložili byste všechny síly na to abyste je před něčím takovým zachránili? Opakuji, byli byste o tom naprosto stoprocentně přesvědčeni. Ty popisované hrůzy by pro vás nebyly symbolické, ale naprosto reálné.

Představme si další situaci: V sekulární společnosti jsou si všichni zastánci různých světonázorů rovni a to i těch neteistických, což u nás poslední dobou poněkud pokulhává. Vy ale naprosto jistě víte, že kdo nevěří vašemu vyznání, je na věky předurčen k nekonečnému utrpení. Ostatní konfese jsou tedy pro vás spíše jakési boční uličky, které nevedou nikam, respektive vedou ke zkáze těch, co se po nich vydají. Dokázali byste připustit že budou mít ve společnosti stejné zastání (tj. že budou stejně přednášeny a podrobovány kritice) jako vaše vyznání?

Případně to můžeme zkusit ještě osobněji. Máte syna nebo dceru, ze stejné konfese (tj. podle vás nepůjde do pekla), ale ta se začne scházet s přáteli z jiné konfese, kteří podle vás jednoznačně skončí v pekle. Máte podezření, že by její názory moli změnit a ona by pak také skončila v pekle. Dovedete si představit hloubku zoufalství takového věřícího?

Co hůř, vy osobně a celá vaše rodina může být za její odpadnutí od víry zodpovědná a tedy také skončit v pekle.

Ano, smyšlené peklo vám dokáže udělat peklo ze skutečného života.

Při tomto všem co jsem právě popsal byste měli ve společnosti roli zákonodárců. Jak byste v takovém případě vnímali  sekularismus a koncept lidských práv? Ano, máme tu první problém. Lidé, kteří se na základě  obecně přijímané svobody vyznání mohou stát zákonodárci udělají hned v dalším kroku vše pro to, aby zničili svobodu, díky níž byli zvoleni. Důvod? Věří v reálnou existenci pekla.

Zkusme vzít tentýž problém tentokrát z nepatrně jiné perspektivy.

Pokud se díváme na peklo jako na druh motivace, musíme uznat, že je to motivace značně problematická. Peklo je slibováno po smrti. Nemůžeme jej tedy chápat jako trest, protože to že se v pekle (teoreticky) poučíte nebo polepšíte už vám k ničemu není. Jediný způsob, kterým tedy může fungovat je ten, že bude působit jako hrozba za života – dopředu.

Problém je že se lidé tak bojí smrti, že ji vlastně vytěsňují. Posmrtný trest jim tedy připadá nesmírně vzdálený. Jediný způsob, jak tento nedostatek vyrovnat, aby taková motivace fungovala dostatečně je, když jej patřičně zveličíte. Ze stejného důvodu je také potřeba lidem neustále připomínat, že jsou smrtelní.

Na to aby tedy taková společnost dostatečně fungovala, potřebuje peklo reklamu – kázání, knihy, obrazy a v současné době také filmy a komiksy. Představa pekla samozřejmě nemůže fungovat, pokud ji neberete vážně.

Pro takové jednání existují dvě pěkná česká slova – výhrůžky a vydírání. Člověka, který jedná pod tlakem vydírání ale nepovažujeme za svobodného. Takový člověk se nerozhoduje svobodně a je pro politickou funkci nezpůsobilý. Navíc jak islámské, tak křesťanské náboženství používají tuto hrozbu i v případě, kdy by je chtěl jeho člen opustit. Nakolik můžeme potom mluvit o svobodě vyznání?

Člověk věřící v reálnou existenci pekla je tedy vlastním přesvědčením i cíleným vnějším nátlakem veden k tomu aby potlačoval svobodu vyznání.

Pokud si myslíte že šlo až dosud o myšlenkové cvičení nemající žádnou souvislost s realitou, tak ne. Je to velmi závažný problém současné demokracie v Evropě, USA i přímo zde v České republice. V peklo věří nejen muslimové, evangelikálové a pravoslavní, ale také katolíci. Alternativní výklady, jaké jsou běžné u nás nepředstavují v katolicismu mainstream ale herezi, jak si můžete přečíst v Katechismu 1035:

Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.

633
Místo pobytu mrtvých, kam Kristus sestoupil, nazývá Písmo „předpeklí“, „šeól“ nebo „hádes“, protože ti, kteří tam jsou, jsou zbaveni patření na Boha. Takový je totiž až do příchodu Vykupitele osud všech mrtvých, jak zlých, tak spravedlivých; tím ale není řečeno, že jejich osud je stejný, jak to dokazuje Ježíšovo podobenství o chudáku Lazarovi, který byl zvat „do klína Abrahámova“. „A právě duše těchto spravedlivých, které očekávaly Krista, osvobodil Ježíš, když sestoupil do pekel.“ Ježíš nesestoupil do pekel proto, aby vysvobodil zavržené, ani aby zničil peklo zavržení, nýbrž aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli.

I v našich zákonodárných sborech zasedá množství věřících poslanců a my bychom jim měli věřit, že ve své funkci zapomenou na svou konfesi a budou jednat v duchu našich zákonů a své funkce. Že by to byl naivní přístup si můžete přečíst v novinách.

Navíc máme po celém světě politické strany, které kombinují náboženské vyznání s politickým programem. Jsou to takové jako polská Prawo i Sprawiedliwość, německá Christlich Demokratische Union Deutschlands, turecká Adalet ve Kalkınma Partisi (Strana spravedlnosti a rozvoje) a u nás Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová z jejich pohledu jsou samozřejmě ateismus, liberalismus a sekularismus (tento pojem občas používají v jiném významu) nepřátelskými ideologiemi… ale to už by bylo na jiné vyprávění.

Poznámka: Konceptem pekla se zabývá Michel Onfray v Ateistickém manifestu (poněkud literárně) a také Sam Harris v knize Konec víry.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *