Tento článek, jako jeden z mála na těchto stránkách, věnuji věřícím.
Mnozí z vás věřících toho hodně napovídají o tom, jak si ateisté neváží minulosti, předků a vůbec ničeho. Já přitom právě v tom vidím odvahu ateistů, dokonce možná něco jako každodenní hrdinství, pokud je něco takového vůbec možné.
Stejně jako jiná vyznání i křesťanství přetváří krajinu a vytyčuje prostor svého působení symboly víry.
Víte, uvědomit si že to, co vám vykládají rodiče nebo spolužáci je s největší pravděpodobností naprostá pitomost, jde poměrně snadno. Zvláště v určitém věku. Mnohem těžší je přijmout, co to v životě skutečně znamená.
Uctívat předky i v tom, v čem se mýlili, není ctnost ale hloupost. Uctívat jejich bludy, pro které napáchali mnoho zlého, je zvrácenost. Zvláště když už víme v čem se mýlili. Můžeme pochopit jejich motivace, ale už je nemůžeme následovat. Znamená to mnohem víc, než že si nemusíme klekat před každými božími mukami po cestě do školy.
Naše vlastní kultura nám vypráví příběhy, které jsou v rozporu s realitou a jsou celkem jistě lživé. Víme to už poměrně dlouho, přesto jsou tyto lži její integrální součástí.
Náš svět byl poslední jeden a půl tisíce let budován podle křesťanského plánu – půdorysy měst, jejich centra, uspořádání, domácnosti, umění všech žánrů… v tom všem se odráží náboženství. Žijeme ve světě, který podle křesťanství nefunguje a přesto byl celý uzpůsoben křesťany pro křesťany. Jsme na každém kroku vědomě i podvědomě bombardováni náboženskou propagandou. Na kdejakém kopečku stojí kříž, v každé vesnici je kostel nebo alespoň kaplička. Jsme na to tak zvyklí, že to vlastně ani příliš nevnímáme, to ale neznamená, že na nás nic z toho nepůsobí.
Je nesmírně těžké si uvědomit, že z hlediska pravdivosti a funkce není podstatný rozdíl mezi libovolným politicky angažovaným uměním a obrazy mistra Vyšebrodského oltáře nebo mnohými obrazy mistrů italské renesance. Jejich témata nejsou o nic méně šílená než obrazy hromadných obětí v aztéckých rukopisech. To, co je odlišuje je provedení, ne obsah. I dva tisíce let stará lež zůstává lží a je potřeba jí tak označit a opustit ji.
Je snadné vidět takto třeba indiánské kultury Střední Ameriky. Zcela samozřejmě chápeme, že jejich lidské oběti nijak nepřispěly k pohybu nebeských těles a neodvrátily žádnou katastrofu, snad kromě toho že udržely poddané v poslušnosti.
Zkuste si představit, jak by byl překvapený takový Aztécký kněz, kdyby mu to najednou došlo: “Cože, takže všechny ty lidi jsme obětovali úplně zbytečně? A k čemu jsme budovali ty pyramidy, víte co to stálo lidí a práce?” Byl by to právě efekt ztracených investic, co by mu bránilo přijmout fakt, že to čemu celý život věřil a co celý život dělal, nebylo obrovským přínosem pro celou jeho společnost a žádní bohové to po něm ani nechtěli (ostatně lidské oběti se právě proto držely v historii poměrně dlouho – efekt ztracených investic zde fungoval velmi silně). Staletí víry, která nám připadá naprosto šílená, celé generace uctívaných kněží a válečníků by se mu v hlavě postavily proti tomu nápadu.
Totéž ale mnohem hůře přijímáme ve chvíli, kdy jde o naší vlastní civilizaci. Osobně znám mnoho ateistů, kteří považují Ježíše za historickou postavu a mají jej za významného a v podstatě velmi kladně hodnoceného filosofa.
I to je jen snaha vidět na náboženství něco dobrého, zdůvodnit si že jsme to přece nedělali tak úplně špatně. Nejen že ani nevíme, jestli skutečně Ježíš, nebo nějaký jeho předobraz žil, víme s naprostou jistotou, že přínos mytologického Ježíše filosofii byl nulový a v mnoha případech i vysloveně negativní. Všechny pěkné výroky, které křesťané tak rádi a hluboce rozebírají jsou totiž zapsané už několik set let před údajným Ježíšovým narozením. To, co zbude když si je odmyslíte, jsou podobenství, která mají předznamenávat blížící se konec světa jak jej znali tehdejší lidé a příchod božího království.
Samozřejmě i s biblickými postavami se tak nějak dokážeme rozejít, jenže co naše národní postavy? Co hrdinové našich školních let? Co s polopohádkovými ideály rytířství a Johankou z Arku? Nejen spousta idealizovaných postav z reálného světa se náhle ukáže jako poměrně ošklivé kreatury, nebo alespoň ztratí aureolu zázraku. Hodně kouzla ztratí i spousta úplně smyšlených postav. Co si pak počít s Karafiátovými Broučky, s Narnií?
Nakonec i naše věřící babička, naši věřící přátelé… Samozřejmě že je nezatratíme, ale připustit si že to, k čemu nás vedou, vlastně není dobré, je velmi těžké prostě proto, že je máme rádi. V duchu ale cítíme, že jsou stejnými oběťmi doby a jejích lží, jako my sami.
Všechny důsledky svého pochopení si naštěstí většina z nás (a možná nikdo) v první chvíli neuvědomuje.
Připustit si, že naše civilizace, stejně jako většina ostatních, z velké části stojí na lži a přijmout toto poznání se všemi důsledky je okamžik, který připomíná jistou scénu z filmu Matrix. Tu kde Neo dostává od Morfea nabídku poznat skutečnost, ať to znamená cokoli.
…Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu.“
Neo: „Jakou pravdu?“
Morpheus: „Že jsi jen otrok, Neo. Jako každý ses narodil do zajetí, žiješ ve vězení, které vlastně už vůbec nevnímáš. Uvěznili tvoji mysl. Bohužel ti nedokážu popsat, co to Matrix je, musíš se přesvědčit sám.“
Morpheus: „Máš poslední šanci. Z téhle cesty se nemůžeš vrátit. S modrou kapslí všechno skončí, probudíš se doma a budeš věřit čemu budeš chtít. … Ale s tou červenou zůstaneš v říši divů a já ti ukážu, jak hluboko králičí nora vede.“
Neo se natahuje po červené kapsli.
Morpheus: „Pamatuj si, já ti nabízím jen pravdu, nic víc!“
Omlouvám se za tuto filmovou vsuvku, ale připadá mi to jako nejlepší připodobnění toho o čem mluvím. Absurdní je, že nepotřebujeme žádnou nadvládu strojů a uměle vytvořenou realitu. Stačí když vidíme tuto realitu předem deformovanou náboženským filtrem. Otroctví máme v hlavě, v jednom z nejpodivuhodnějších počítačů – v našem mozku. Prostě si ho předáváme a dědíme ho.
V jedné věci to mé přirovnání ale kulhá – nemám totiž žádnou modrou pilulku.
Pokud jste trošku přemýšliví a zároveň věřící, musíte cítit, že s vaší vírou není něco v pořádku. A opravdu není, jenže je velmi těžké si to přiznat, protože už samotnou pochybnost chápete jako svou chybu, jako kdybyste dělali něco nesprávného, zakázaného. Možná si přejete, aby to zmizelo, aby ta pochybnost prostě přestala existovat. Ona ale nezmizí, protože “to” jste vy. Je to co vidíte, co cítíte a hlavně o čem přemýšlíte.
Můžete se nechat obelhat, znovu, lépe, mnohem sofistikovaněji, ale pokud přemýšlíte, vždycky to nějaká potlačená část vašeho vědomí bude vědět. Budete totiž vědět, že jste to chtěli.