Příhoda o níž vám chci vyprávět se udále přibližně před rokem – v říjnu 2015. Je to vlastně velmi smutné vyprávění o tom jak padají staří hrdinové, protože přinejmenším pro některé lidi Jan Sokol jakýmsi morálním hrdinou skutečně donedávna byl. Okamžik, kdy se veřejně postavil proti svobodě a lidským právům paradoxně přišel na přednášce nazvané „Jak vypadá svoboda?“
Záznam této přednášky si můžete pustit na stránkách Science Café.
I když leckomu vzdělanějšímu může přijít podivné, že vypráví vlastně o liberálním principu práva, přičemž snad jen jednou v závěru použil slovo „liberální“, není celé přednášce většinu času co vytknout. Zlom nastává v 46 minutě, kdy se náhle dozvídáme že někteří lidé potřebují svobodu více než jiní.
„Ve společnosti je vždycky velká část lidí, kteří fakticky té svobody moc nepotřebují. Oni se vždycky nějak zařídí a nějak to přežijí. A konec konců každý režim vždycky dovolí aby lidé, já nevim sbírali známky nebo pěstovali králíky, nebo chodili do zaměstnání. To není problém.
Svobodu fakticky potřebujou lidé, kteří něco tvoří. Potřebujou jí vědci, potřebujou jí umělci, potřebujou jí snad podnikatelé pořádní, potřebujou jí věřící lidé a tak dále, ale to je všecko jakási společenská menšina, která tu svobodu opravdu potřebuje. Tedy si myslím, že je také zvlášť povinna si jí hledět.“
Přiznávám, že jsem byl tehdy tím prohlášením, které nijak nevyplývalo z toho, co až do té chvíle Jan Sokol řekl, tak zaskočen a rozčilen, že jsem raději požádal Jelenu, aby dotaz položila ona.
„Dobrý večer, já bych chtěla jednak poděkovat za krásnou přednášku, ale zaujal mě tam teďka na konci jste říkal že jde taky třeba o svobodu pro ty co něco tvoří a jmenoval jste mezi nima věřící, což mě poněkud překvapilo a připomnělo mi to váš nedávný rozhovor, už je to teda pár měsíců, kdy jste se myslím v rozhovoru pro Náchodský deník vyjadřoval taky o etice a jiných věcech a naznačoval jste že možná i část toho proč třeba i dnes lidé berou drogy, nebo nemají smysl života, nebo nemají úplně ty etické normy co dříve, že souvisí s tím že se poněkud vytrácí křesťanství. Mě by docela zajímalo jednak proč je v naší společnosti považované křesťanství nebo vůbec víra za něco lepšího než třeba nevíra, protože se svobodou vyznání samozřejmě souvisí i svoboda být bez vyznání. Já myslím, že v naší zemi je potřeba to říkat nahlas. A jednak jaké je vlastně vaše stanovisko k nevěřícím a k tomu, jestli mohou být stejně etičtí, jestli mohou mít stejnou svobodu nebo stejný smysl života jako věřící a jak se na to vlastně díváte, když to nebude jenom takhle bokem přes nějaké jiné otázky, protože mám pocit že je potřeba v naší zemi zdůrazňovat že i nevěřící na tom mohou být poměrně dobře co se týká etiky a smyslu života.
Ze spousty výzkumů vyplývá, že vlastně žádný rozdíl není mezi věřícíma a nevěřícíma v těhlectěch oblastech. Tak proč se pořád znova a znova dostáváme k tomu že lidé i kterých si lidé hodně váží, třeba já si vás hodně vážím, nakonec vždycky sklouznou k tomu že ti nevěřící až tolik jako… Pro mnoho lidí to může urážlivé tohle.“
Ten dotaz byl možná (na můj vkus) až moc zaobalený a nejednoznačný, ale svůj účel splnil. Jan Sokol totiž odpověděl:
Děkuju za otázku. To by bylo na samostatnou přednášku. Podívejte, tam by se muselo říct, co to je věřící a co to je nevěřící, to není to jestli se někdo k něčemu přihlásí ale co dělá v životě. To, proč si to myslím je to protože že prostě věřící v posledním století si všude po světě zažili dost trápení právě proto, že jsou věřící. To nemůžete popřít. Proto si myslím že svobodu zvlášť potřebují, zvlášť v téhle zemi. To je něco nad čím se nedá mávnout rukou.
Vůbec nemluvím o tom, že by věřící se chovali nutně lépe než nevěřící, to je omyl. Víra má jiný význam o kterém tady teď nemůžu mluvit, nebo bych se k němu nedostal. Křesťan je člověk ne proto, ne ten kdo říká nezabiješ, to vědí všichni, ale křesťanství začíná tím že máme odpustit. To je teprve, tam teprve začíná víra, protože věřící člověk se cítí být dlužný a to je něco co, jakmile člověk po mém soudu, jakmile člověk cítí jakýsi dluh, tak je věřící. A to ať chodí do kostela nebo nechodí, ale kdo je přesvědčen že jako není nikomu nic dlužen, tak tam prostě začínají ty problémy.
Když jsem si tohle po čase pustil znovu, měl jsem opravdu chuť vykřiknout přísahu Johna Galta (jako protijed):
„Přísahám na svůj život a svou lásku k němu, že nebudu nikdy žít pro druhé, ani žádat, aby oni žili pro mně.“
Ale zpátky do reality. Ideál svobody jsme podědili z antiky a v současnosti mají ve filosofii a politice hlavní slovo dva proudy, které se svobodu zabývají, jsou to: teorie lidských práv a liberální pojetí svobody. Lidská práva představují francouzskou a americkou tradici, liberální přístup potom navazuje na myšlenky britského filosofa Johna Stuarta Milla a je známý díky citátu „Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého.“
Oba tyto přístupy se shodují v jednom: všichni lidé mají stejné právo na svobodu – jsou si ve svém právu rovni.
Ani právo na svobodu ani lidská práva nejsou podmíněny něčím pocitem dluhu, nejsou totiž pocity podmíněny vůbec.
K hromádce straw manů, které kolem své obhajoby věřících Jan Sokol nakupil lze říci že ve dvacátém století netrpěli většinou lidé kvůli tomu, že něčemu věřili, ale kvůli tomu, že nevěřili tomu čemu věřili jejich trýznitelé. V některých případech na tom ani nemohli nic změnit. Při pronásledování Židů nacisty nebylo vůbec podstatné, jestli tito lidé nějak praktikovali židovskou víru. Zastánci čistoty ras šli až do matrik a dohledávali předky, zda některý z nich nebyl náhodou Žid.
Útisk věřících za reálného socialismu byl naprosto komický proti tomu, jak dokázali komunisté zamést třeba se živnostníky nebo soukromými zemědělci. Ostatně nemálo věřících s režimem kolaborovalo, bylo v komunistické straně a mělo své politické zastoupení i svou vysokou školu.*
Konečně bych měl říci, že všichni kdo se v politice dopouštěli obrovského bezpráví – nacisté, komunisté, italští a španělští fašisté i slovenští klerofašisté – ano ti všichni to co dělali neprováděli s představou „po nás potopa“. Ve skutečnosti cítili onen dluh minulým generacím, lidstvu, Bohu a věřili že jsou povoláni jej splatit. Můžete si o tom přečíst v Mein Kampfu i v Kapitálu. Ty knihy právě na tomhle stojí!
Lidé, které definoval Jan Sokol jako věřící, mohou ve 20 století za dvě světové války!
Jejich oběťmi byli většinou úplně obyčejní lidé, kteří jen chodili do práce, rádi poslouchali hudbu, chtěli žít podle sebe, možná i chovali holuby nebo králíky. Myslíte si, že si nezasloužili svou svobodu? Že ji nepotřebovali?
Naštěstí by mělo být tohle všechno v případě obou konceptů lidské svobody úplně jedno. Jediným důvodem, proč omezit něčí svobodu je totiž to, že svým chováním omezuje svobodu někoho jiného. Koncepty svobody a lidských práv jsou ryze individuální – vztahují se tedy na každého člověka samostatně. Neuznávají žádné výhody pro oblíbené skupiny, žádné dědičné viny, žádné dělení podle toho, kdo co a jak cítí, nebo čemu věří. Právě proto je snaha věřících „ukousnout“ si trochu více svobody tak nebezpečná.
Lidi, jako je Jan Sokol, považuji v tomto směru za zvláště nebezpečné, protože mají úctu, obdiv a důvěru současných studentů.
*) Zde je nejasné, zda když J.S. říká, že věřící trpěli, jestli i zde rozlišuje věříci podle svého vlastního klíče, nebo nikoli.