Pokusím se zde spojit pár nesourodých témat, jako je výstup prezidenta Miloše Zemana na mši ve Staré Boleslavi s prohlášením, že by se Češi měli vrátit ke kořenům křesťanství, varování před osudem grónských Vikingů, současné přijetí protipotratového zákona v Polsku a islámskou hrozbu. Všechny tyto události mají totiž něco společného – jsou šílené a dokonce šílené stejným způsobem.
Náš současný prezident Miloš Zeman je ateista, podle všeho ještě nedávno neměl nijak kladný vztah k postavě svatého Václava, kterého považoval za symbol slabosti a kolaborace. Nedivím se mu. Stejně jako miliony Čechů nechápu, proč slavíme jako státní svátek jeho smrt, když i podle samotné legendy bylo to nejlepší, co v životě pro náš stát udělal právě to, že se nechal zavraždit. (Možná bychom mohli podobně oslavovat 27. květen, jenže ten z nějakých důvodů neslavíme.)
Miloš Zeman je tedy ateista, který možná stále nemá o svatém Václavu valné mínění, jenže také jezdí na církevní akce a účastní se tam mší. Letos například navštívil Starou Boleslav a v rámci akce na připomenutí památky svatého Václava měl dokonce řeč, v níž vyzval k návratu ke křesťanským kulturním hodnotám. Všimly si toho samozřejmě jak křesťanské, tak běžné zpravodajské servery.
iDnes: Jubilant Zeman vyzval po mši k návratu ke křesťanským kořenům
Christnet.cz: Zeman v Boleslavi vyzval k návratu k evropským křesťanským kořenům. Větší potlesk však sklidil Havel
Jeho řeč byla tak krátká, že ji zde mohu citovat celou:
Vážený pane kardinále, vážený pane prezidente Klausi, vážený pane starosto,
mnohokrát jsem byl v obci, která se jmenuje Kralice. Je to obec, kde, jak víte, byla vytištěna slavná Bible kralická, a v této obci je i památník této bible. Je tam rozevřena kniha, a v té knize jsou vytesána pouze tři slova. Bůh láska jest.
Vzpomínám epištolu svatého Pavla ke Korintským. A kdybych učinil byl mědí zvučící a zvoncem zvonícím a lásky kdybych neměl, nic nejsem. Připomeňme si tato slova v době, kdy celá Evropa znovu hledá své kulturní kořeny v náporu islámského fundamentalismu, a snažme se učinit vše pro to, abychom se k těmto kořenům opravdu vrátili. A proto mi dovolte, abych vám popřál víru, naději a lásku.
Děkuji za pozornost.
Citováno ze stránek Českého Rozhlasu
Jak vidíte, nebyla to nějak zásadní řeč, podstatné bylo spíše to, že se prezident Miloš Zeman účastnil shromáždění věřících a vystupoval na něm. Můžeme se ptát: Co to mělo znamenat? Má snad katolická církev prezidentský úřad natolik pod palcem, že jakmile se člověk stane prezidentem, prostě se musí účastnit takových představení? Nebo je snad kult svatého Václava tak spojený s prezidentským úřadem, že se bez něj žádný český prezident prostě neobejde? Navíc k tomu používá apel na křesťanskou lásku, a ze zkušeností víme, že nikdy nevyvolává římskokatolická církev takovou nedůvěru a nepůsobí tak orwellovsky, jako když se dovolává lásky.
V každém případě nás prezident vyzval k návratu k tradici, kterou většina z nás z dobrých důvodů zavrhla. Podobně jako spousta věřících přitom nabízí náboženství jako obranu před jiným náboženstvím a tradici jako bezpečnou obranu před nebezpečím.
Kromě toho, že římskokatolická církev v naší nedávné minulosti nejvíce účinkovala v době druhé republiky a protektorátu, kdy její působení nebylo právě pěkné, také ještě stále její představitelé nedokáží vydýchat prvního československého prezidenta T.G. Masaryka. Byl to totiž odpadlík. Tolik k tomu objetí s řkc.
Vrátím se ale k té myšlence, že nás náboženská tradice má moc nějak před něčím ochránit. V tomto případě před jiným, ještě primitivnějším a násilnějším náboženstvím – islámem.
Ta představa je u lidí častá a absurdní. Nevíme a ani asi nikdy nebudeme vědět kolik kultur padlo, protože se jejich lidé věnovali uctívání svých bohů v době, kdy měli přemýšlet a plánovat. Jednou takovou byla kultura grónských Vikingů.
V době osídlení Grónska byli už Vikingové pokřesťanštěni a tak se velmi snažili svou novou zemi udělat součástí křesťanského světa, což mimo jiné zahrnovalo i biskupství a množství církevních představitelů. Za „servis“ ve formě modliteb, svěcení kostelů, mší, křtů, svateb, požehnání atd. platili Gróňané tvrdou měnou – kly mrožů.
V době středověkého klimatického optima šlo všechno jako na drátkách a pro Svatou stolici představovalo Grónsko velmi výhodnou investici. Jenže pak přišla malá doba ledová, která vikingskému způsobu života (spojenému s pastevectvím) nepřála. Pokud by se Gróňané rozhodovali podle rozumu, přizpůsobili by svůj život stylu nedaleko žijících thulských eskymáků. Druhou možností bylo vymřít jako civilizovaní křesťané.
Ano, zvolili druhou možnost, ale ještě v dobách, kdy v těchto oblastech už vládl hlad a skopové nahradilo tulení maso, vyráželi na lov mrožů (který vyčerpával kapacity potřebné jinde) kvůli mrožovině, aby neztratili spojení s křesťanským světem. Tolik k prospěšnosti tradic v dobách ohrožení (více v knize Jareda Diamonda: Kolaps).
Ten příběh jsem vám zkráceně odvyprávěl, abych na něm ukázal že tradice jsou tím, co poskytuje relativně snadný návod na život v době neměnících se podmínek. (Ani tehdy ale zpravidla nepředstavují nejlepší řešení.) V době velkých proměn se však setrvávání na (třeba i dříve výhodných) tradicích často rovná sebevraždě.
Naopak podle všeho, co o lidském rozumu víme, je právě on dobrý k tomu abychom se dokázali velmi rychle vyrovnat s novými podmínkami. „Zlomové doby“ jsou příležitost zhodnotit, které tradice je dobré zachovávat a které zavrhnout. Nelze to správně rozhodnout jinak, než rozumem. Rozum pomohl lidem přežít za polárním kruhem, na dně moří i ve vesmíru. Možná bychom jej tedy mohli začít více používat také při řešení politických problémů. Problém masové islámské imigrace sice zatím nedosáhl rozměrů doby ledové, ale také nemá smysl předstírat, že o žádný problém nejde.
Ohrožení, které v současnosti pro Evropu představuje islámský svět a především jeho náboženství, nevyplývá z toho, že by tyto země byly našim evropským v čemkoli nadřazené. Nejsou lepší ve výrobě, technice, vzdělání a už vůbec ne v lidských právech. (Ne nadarmo vtipálci například Saúdům „vyhrožují“ bojkotem dovozu jejich elektroniky, automobilů, lokomotiv, lodí, letadel a humoristických časopisů.)
Ohrožuje nás proto, že i naše kultura má svá slabá místa, mezi které rozhodně nepatří nízká religiozita. Evropa se ke svému úspěchu nepromodlila, ale propracovala a promyslela.
Evropská kultura byla v posledních staletích kulturou rozumu, kterou ale rozhodně nebyla ve středověku a nemusí jí být ani v budoucnosti. Znamenalo by to, že se vzdáme mnoha vymožeností a životního komfortu. V našem nejlepším zájmu tedy je, aby evropská kultura kulturou rozumu zůstala.
Nic nám tu nechybí tak málo jako pár milionů bigotních křesťanů. Naopak naším slabým místem je rozhodně vliv náboženství v politice. Jak takové působení křesťanství v politice vypadá se můžeme přesvědčit v současném Polsku, kde katolíci prosazují úplný zákaz interrupcí i v případě znásilnění nebo ohrožení ženy na životě. (O totéž se nedávno pokusili na Slovensku.)
Výroky kněží k demonstracím polských žen si přitom nezadají s názory islámských fanatiků:
Varšavský metropolita arcibiskup Henryk Hoser označil účastnice demonstrací odsuzující chystaný krok vlády za „dezorientované ženy“ a kněz Maciej Slyž popsal akci Černé pondělí za „ďáblův karneval“.
Novinky.cz: „Ďáblův karneval“, zní z polské církve o protestu žen proti totálnímu zákazu interrupcí
Náš problém proto není dilema „islám nebo křesťanství“. Ve skutečnosti zní: Budeme v politice následovat rozum nebo náboženství?
Idiotské požadavky muslimů procházejí cestami, kterými už předtím prošly neméně idiotské požadavky křesťanů. Nebo si snad myslíte, že by muslimové dokázali nárokovat svou uraženost v zemích kde by nebrali na takové hysterické výlevy ohledy? Myslíte, že by mohli prosazovat zavádění svých náboženských norem a hlásání náboženství ve školách, v nemocnicích, či věznicích, kdyby totéž už před nimi neudělali křesťané? Že by mohli uspět se svou představou práva, kdybychom netolerovali takové zvrácenosti jako jsou zákony proti rouhání?
Měřítkem životaschopnosti jakékoli kultury v historii nebyly její kulty a tradice, ale schopnost přijímat rozumná rozhodnutí. A já chci žít v takové kultuře. Proto na závěr cituji Sama Harrisse:
Ještě žádná kultura nezkolabovala proto, že by byla příliš rozumná.