Není důvod si myslet, že by překvapený výraz papeže Františka při setkání s bolívijským prezidentem Evo Moralesem byl hraný. Dar, který od něj totiž v červenci loňského roku obdržel představoval plastiku Ježíše ukřižovaného na srpu s kladivem. (92 % obyvatel Bolívie jsou římští katolíci)
Vzpomněl jsem si na to ve chvíli, kdy jsem byl několikrát za sebou konfrontován s tvrzením o nesmiřitelném boji mezi komunisty a katolickou církví. Ve skutečnosti byly totiž jejich vztahy mnohem spletitější, než prostý přímý boj. Už z politických důvodů to prostě jinak nešlo.
Proč k tomu střetu vlastně došlo? Devatenácté století bylo dobou mnoha revolucí. Společnost jen stěží doháněla rozvoj techniky a zemědělství. Pod tímto dojmem došel zakladatel marxismu k myšlence, že se v rozvinutých zemích bude bída dělnictva zvětšovat a nerovnost nakonec vyústí v sociální převrat.
Jak víme, tak se mýlil. Nejvyspělejší země světa měly nakonec nesrovnatelně bohatší chudinu, než jaký byl v zaostalých oblastech světa průměr příjmů. O marxistickou ideologii tedy nakonec projevily zájem nástupci kolabujících monarchií a později také některé země rozvrácené 2. světovou válkou.
Marxismus se opravdu stal ideologií chudých, stejně jako se jí kdysi za starověkého Říma stalo křesťanství. Stal se určitou politickou obdobou křesťanství nejen zaměřením na ovládání chudiny, ale i geograficky – zaměřením na chudé země.
Dalo by se čekat, že se přesně podle Marxových předpokladů stanou komunisté konkurencí katolíků a jejich kněze na ovládnutém území zcela vyhubí. Také papež Pius IX považoval marxismus za konkurenční ideologii, jejímž záměrem je zničení křesťanství.
“Jelikož komunismus je zevnitř zvrácený, opravdu mu nemůže pomáhat nikdo, kdo má v úmyslu uchránit před zkázou křesťanský a slušný způsob života. Kdyby však někdo tak pobloudil, že by mu pomáhal uchytit se v jeho zemi, pak on první by byl potrestán za svůj omyl.“ – Pius XI., Divini redemptoris
Předvídání budoucnosti je ale nejnespolehlivější lidskou činností a nikdo, ani papež nebo prorok nových společenských pořádků, není chráněný před vlastní omylností. Komunisté chtěli osvobodit ty “nejbědnější” dělníky (a později i rolníky) od nadvlády kapitalistů, kterým sekundovali církevní potentáti.
Jenže sami dělníci a rolníci, byli v té době věřící a v Evropě většinou katolíci. Nebylo v principu možné zvětšit vliv komunistické strany, aniž by do ní vstupovali katolíci. Stejný problém ale s pravoslavím měli také v Sovětském svazu.
Věřící katolíci totiž legalizovali vládu komunistů (nejen v ČSSR) a byli i přímo jejími vykonavateli. To se už tak úplně neslučuje se současnou katolickou propagandou, která tvrdí že řkc byla v té době pouze tvrdě utlačovaná.
Povězme si jak takové “utlačování” v realitě vypadalo. Kolem roku 1950 měla KSČ kolem dvou milionů lidí. Jako “bez vyznání” se ale v té době při sčítání označovalo pouhých 6% obyvatel. Zdaleka ne všichni z těchto nevěřících byli však komunisté.
Ve skutečnosti se komunisté nesnažili katolickou církev zničit, toužili po její moci. Polovina 20 století je proto u nás spojena se snahou komunistů úplně ovládnout místní katolickou církev, což se tehdy nezdařilo. Šlo o případ Katolické akce. K tomuto nezdařenému pokusu se také vztahuje nejvíce případů věznění kněží u nás. Přesto ani ten nemůžeme chápat jako útlak vedený ateisty.
V zásadních otázkách ohledně volnomyšlenkářů byli katolíci s oficiální doktrínou zajedno. Střet mezi volnomyšlenkářskou ateistickou organizací Svaz občanů bez vyznání a komunistickou stranou skončil roku 1952 zákazem činnosti svazu s odůvodněním že „jitří city nábožensky založených spoluobčanů“. Teoreticky byl Svaz občanů bez vyznání připojen do Československé společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí. Reálně šlo však o likvidaci volnomyšlenkářského hnutí, které mělo tradici již od doby Rakouska – Uherska, kdy na našem území působily volnomyšlenkářské spolky odkazující na život a dílo exkomunikovaného kněze Augustina Smetany.
Ano mluvíme o padesátých letech – o době, kdy měl probíhat největší teror proti katolickému kléru. Jak to vypadalo s katolickou církví v té době (vyjma už zmíněné Katolické akce)? Byla zestátněna, ale stále existovala, kněží studovali mezi roky 1945 a 1953 v Praze na Arcibiskupském semináři a po roce 1953 na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích. Ano kněží studovali (mezi nimi třeba i dnešní kardinál Dominik Duka) v reálném socialismu komunisty ovládaného Československa na vlastní škole placené ze státního rozpočtu!
I za reálného socialismu byla na školách výuka náboženství. Ve Wikipedii se pod heslem Komunistický režim můžeme dočíst:
Obvykle sice byla svoboda náboženství garantována ústavou, výuka náboženství na školách však byla omezena mnohými restrikcemi a její navštěvování, které se zaznamenávalo do posudků, většinou znamenalo automatické znemožnění studia na středních a vysokých školách.
(Tuto citaci neuvádím jako doklad, ale jako rozšířenou představu o pronásledování katolíků.)
V naší ústavě je a vždy bylo samozřejmě zaneseno pouze právo na svobodu vyznání. Stejně jako ve většině ústav jiných evropských zemí. Vyučování na státních školách bývá upraveno zákonem, nikoli ústavou. Přesto se za reálného socialismu náboženství na základních školách vyučovalo.
V socialistickém Československu nikdy nedošlo k úplnému oddělení římskokatolické církve a státu, protože ani katolická církev ani komunistická strana na ničem takovém neměly zájem. Pravda, obě z toho důvodu, že si přály být rozhodující silou v politice. Úplným vytěsněním věřících by komunistická strana ztratila velkou část své členské základny a katolíci by úplným odmítnutím komunistického režimu ztratili na předem neznámou dobu přístup k výuce a moci.
V době reálného socialismu byla řkc zastoupená i v zákonodárných sborech, přesněji jejich strana Československá strana lidová působila v Národní frontě.
Komunistická strana byla prostě z důvodu pouhého přečíslení nucena přijmout fakt, že se bez katolíků neobejde a pokusila se je nějak včlenit do svého režimu, což se jí částečně podařilo. Podobný stav nastal ve čtyřicátých letech i v Sovětském svazu, kde podobně kolaborovala pravoslavná církev. Došlo tedy k jakési syntéze nejvlivnějších křesťanských církví s komunistickou ideologií.
Chci říci, že to musí být pro věřícího naprosto nepředstavitelná situace, ale měli jsme politiku, kde byli katolíci přímo v KSČ, ti kolaborující pak byli ve vedení ČSL a členská základna ČSL představovala vše od obdivu ke KSČ po vášnivý odpor k režimu.
I když by dnešní katolíci tuto část nejraději ze své historie vymazali, je prostě fakt, že početné prorežimní katolické křídlo existovalo stejně, jako existovalo to protirežimní. Paradoxem je, že časem s klesajícím počtem věřících také klesalo množství perzekucí a omezení vůči církvím. Tak 12. listopadu 1989 dokonce polovinu mše ze svatořečení Anežky České přenášela Česká televize.
Podívejme se ale za oceán. Tam byla a stále je totiž situace přesně obrácená, než byla v druhé polovině minulého století ve Východní Evropě. Rozšířené jsou marxistické ideály, ale dominantní postavení má katolická církev. Proto tu šel vývoj opačným směrem. Střední a Jižní Amerika jsou totiž oblasti, kde se katolická víra tradičně vyrovnává s lokálními vlivy prostě tak, že je absorbuje, přičemž využívá principu podobnosti.
Marxismus poskytuje pro synkretický kult poměrně dobrý materiál. Jeho podobnost s křesťanstvím je v detailech až zarážející. Začíná stejně jako křesťanský mýtus rajskou dobou (sociální rovnosti), pak následuje pád, kdy se síly zla (buržoazie) chopí vlády nad světem. Do budoucnosti pak věští neustálé zhoršování stavu až do okamžiku, kdy dojde na bitvu mezi dobrem (uvědomělými dělníky) a zlem (kapitalisty) aby nakonec na světě opět zavládl ideální rajský stav (beztřídní zřízení – komunismus). Expozice, kolize, krize a vyústění jsou v obou příbězích stejné.
Vlastně stačí jen dosadit na místo vůdce revoluce proti kapitalistům Ježíše a oba kulty do sebe zapadnou. Plastika, kterou papež František obdržel nebyla ostatně dílem nějakého neznámého Indiána, kterému se ideály marxismu a katolicismus spletly dohromady. Vytvořil ji jezuita a levicový aktivista Luís Espinal Camps, kterého papež při své návštěvě výslovně zmínil a dokonce se pomodlil na místě, kde byl v roce 1980 zavražděn.
Luís Espinal Camps byl rozhodně zajímavá a složitá osobnost – filmař, básník, novinář – kam ale zašel ve svých myšlenkách při tvorbě tohoto díla, se evropští katolíci obávají pomyslet. Bylo to už nejméně před 35 lety. Je naivní se domnívat že podobné kroky a mnohem dál neudělali další.
Do jisté míry se tyto myšlenky nevyhýbají ani Vatikánu – Philippe Chenaux, profesor dějin moderní a současné církve na Lateránské univerzitě v Římě, sepsal poněkud kontroverzní knihu Katolická církev a komunismus v Evropě (1917–1989). Marxismus v ní chápe jako poslední křesťanskou herezi.
Dnes jsou i marxistické směry komunismu zahrnovány mezi neteistické konfese.
Poznámka: Marxismus byl na svém počátku vlastně výjimečný tím, že se stavěl proti náboženství. Nemálo starších komunistických koncepcí bylo naopak založeno na religiozitě, ať už šlo o komunity Plymouth Colony, komunity shakerů, Harmony Society, hutterity, kvakery,…až po známé izraelské kibucy.
Postoj: Komunista se srdcem katolíka
Novinky: Ježíš Kristus byl první komunista, tvrdí jejich ruský předseda
iDnes: Jsem ateista, tvrdil KSČ premiér Fico. Teď vykládá, jaký byl katolík
Philippe Chenaux: Katolická církev a komunismus v Evropě (1917–1989)
Parlamenté listy.sk: Ježiš Kristus bol komunista. Blaha nežartuje. Podľa neomarxistu Syn Boží zakladal komunistické obce
iDnes: Komunisté okopírovali křesťanský boj za chudé, řekl papež
Aktuálně.cz: Papež František: Komunisté ukradli církvi téma chudých
Pavel Michael Josífek: Křesťané s komunisty se musí spojit v boji proti kapitalistickému zlu!
Vít Machálek: Víra Gustava Husáka
Wikipedia: Christian Communism
www.billionbibles.org: Christian communism