Celá Evropa řeší problémy spojené s islámem a migrační krizí, jenže pod tím vším často zaznívá „temné křesťanské poselství“, které zní zhruba takto:
„Islám je trest za bezbožnost“
„Evropa platí za ztrátu svých křesťanských hodnot“
„Vraťte se ke křesťanství nebo…“
„Muslimové jsou lepší než vy protože alespoň něčemu věří.“
A to nejhorší co z toho všeho podle podobných kazatelů vyplývá:
„Evropská společnost si to zaslouží.“
Pokud mi nevěříte, nebo si chcete poslechnout podobný sebemrskačský výlev Petra Piťhy na vlastní uši, můžete si pustit buď verzi komentovanou Lukášem Balabánem, nebo originál.
Neuvěřitelný výlev Maxmiliána Kašparů (ano je to ten psychiatr co věří na účinnost exorcismu a člen spolku Sisyfos):
Případně Zamyšlení nad příčinami morálního úpadku společnosti, jehož autor je bohužel anonymní.
Se skupinami extrémně „nalevo“, které evropskou společnost nenávidí za to, že je kapitalistická, si kupodivu docela dobře notují skupinky konzervativců, kterým asi chybí feudalismus a všemocná církev. Společně pak soudí, že je současná evropská společnost zvrhlá a je potřeba ji zničit. Jakou roli v tom ale hraje křesťanství a římskokatolická církev?
Když se misijní náboženství projevuje v prostředí, kde je dominantní, tak musí vytvořit určitý rovnovážný společenský stav. Tedy společnost postavená na takovém kultu musí alespoň dostatečně fungovat. Třeba by se nám nelíbila feudální společnost nebo frankistická diktatura, ale ten stav je dostatečně stabilní – dá se v něm žít. Jakmile se ale dříve dominantní náboženství octne v prostředí, kde dominantní není, nemá důvod se chovat tak, aby místní společnost nedestabilizovalo.
Něco podobného bylo možné vidět kdysi při šíření křesťanství i islámu. Kultury napadené takovými kulty byly rozvráceny a jejich předkřesťanská nebo předislámská historie smazána. Stalo se to v Persii, v Egyptě, Libyi, Římě, Peru, Iberii, Británii, Irsku, slovanských zemích, Mexiku…v podstatě všude, kde se místní kultury tyto kulty jen dotkly.
Jenže Evropa v této době už není křesťanská. Křesťanské kulty tedy ztrácejí důvod se nechovat rozvratně. Ve skutečnosti jsou motivovány k pravému opaku. Jak vám potvrdí rozhovor s mnoha křesťany i kázání ve známých kostelích a v knihách našich katolických spisovatelů. Oni opravdu chápou ateisty a případně vůbec nekřesťany jako služebníka ďábla. Nedokáží si představit jakoukoli jinou morálku, než tu svoji. (příklady: 1. , 2., 3., 4,)
Nejvyšší hlavy nejvlivnější z evropských křesťanských církví – římskokatolické církve – si jsou moc dobře vědomy toho, že jejich statistiky nemusejí a asi ani příliš neodpovídají pravdě. Zahrnují totiž všechny pokřtěné. Naprostá většina evropských katolíků je ale nábožensky chladná. Například ve Francii je aktivní pouhá 1/7 katolíků.
Naši katolíci pak jsou na tom ještě hůře, protože i přes lži které přednášejí na veřejnosti musejí vědět, že prošustrovali důvěryhodnost a to co považovali za velkou šanci. V roce 2001 se přihlásilo k řkc 2 740 780 (tj. 26,8 %) obyvatel, v roce 2011 to ale bylo už jenom 10,3%. Dokázat za 10 let ztratit 16,5% stoupenců, to už zavání úpadkem. Navíc důvěra k církvím obecně je u nás dlouhodobě pod bodem mrazu a k jejich lepšímu obrazu nepomáhá ani neustálá mediální propaganda.
Pak už vás ani nemusí tolik překvapovat, že se třeba Vatikán postavil při vyhlášení fatwy na Salmana Rushdeiho za islámského diktátora, že se postavil proti Charlie Hebdo, že Halík vyvyšoval morální hodnoty Mohammeda Bouyeriho – vraha nad morální kvality Theo van Gogha – zavražděného režiséra, který chtěl bojovat svým filmem proti útisku žen v islámu, poraženecké postoje Stanislava Komárka nebo papežovy výroky o tom, že je islám náboženství míru. A nemusí nás ani překvapovat prohlášení podvodníka a politika Marka Bendy: „Ať to tady raději ovládne islám, než pýcha lidského ducha.“ (autor článku byl, spolu s dalšími přítomen u tohoto vyjádření)
Je přitom úplně jedno, jestli věřící těmto sebedestruktivním záchvatům propadají nevědomě, nebo záměrně.
Ještě stále jsme si nepřiznali ten problém v plné jeho velikosti. Část naší společnosti (evropské, ne jen české), se rozhodla, že naše vlastní kultura je naprosto bezcenná. Není to totiž už jejich kultura. Bohužel je to ta část, která právě má moc v mnoha státech Evropy. Samozřejmě že pak policejní složky ani justiční aparát skutečně netuší, jak by měly zasahovat proti hájené kultuře. Islám je potom jejich strašák i spojenec v jednom, přesně tak jako jím vždycky v křesťanské historii byl obraz ďábla.
Nás sekularisty čeká mnohem těžší úkol, než obhájit sekulární hodnoty proti islámu. Budeme je muset obhájit proti vlastní politické elitě, proti jejím náboženským hodnotám.
Dilema „křesťanské nebo islámské hodnoty“ je to nejhorší falešné dilema, kterému můžeme podlehnout. Obojí by pro nás totiž znamenalo prohru, jejíž rozměr dnes ani nedokážeme odhadovat.