Na vznik a roli náboženství existuje z hlediska etnologie, evoluce, evoluční morálky či třeba ekonomie několik názorů. Vlastně jich je docela hodně. Ty nejčastější jsem shrnul v názvu příspěvku.
Nejen vzdělanější věřící jsou přesvědčeni, že náboženství je v principu užitečné a že ho lidstvo potřebuje, že bez něj dokonce vůbec nemůže fungovat společnost. Setkáváme se pak s prapodivně rozpolcenými ateisty, propagujícími náboženství, kterému sami nevěří. Takoví lidé mohou dokonce litovat, že nejsou „schopni víry“. Lehčí verzí jsou pak takoví, kteří se snaží vytvořit obdobný ateistický kult, aniž by tak úplně chápali, jak jednotlivé postupy v náboženství vlastně fungují.
Poud vám to připadá k neuvěření, mohu vám prozradit, že právě takový jsem kdysi, před mnoha lety, byl i já. Nebudu teď ale vyprávět o řadě událostí, které můj názor změnily. To podstatné co chci, aby z této poznámky zůstalo, je to, že má smysl, když se ateisté informují mezi sebou a když se navzájem vzdělávají.
Proč by si měl člověk-nevěřící něco takového myslet? V první řadě slibuje náboženství jakési silné zážitky, což je vždycky lákavé. Kolikrát jste od nějakého věřícího slyšeli, že něco jako nevěřící nemůžete pochopit, protože TO necítíte? Copak to nevyvolává zvědavost? Je racionální odmítat zjevně příjemný pocit, který údajně může člověka obohatit?
Tou druhou motivací je že existuje určité společenské nastavení, které nás vede k tomu, že předpokládáme, že náboženství má v sobě jakousi moudrost. Nejeden z nás prošel známé „kolečko náboženství“, kdy se pokoušel najít v náboženství něco víc. Kolik lidí četlo Bibli, Tao te ťing, Korán a Bhagavadgítu, aby nakonec zjistili, že to byla především obrovská ztráta času?
Zkusme se na to podívat ještě jinak: V čem by mohlo být takové vysvětlení pravdivé? Náboženství sdružuje lidi, dává jim určitý životní řád, učí je vnímat kalendářní cyklus (což mohlo být velmi důležité u zemědělských kultur). Určitě byste sami našli spoustu takových příkladů. Jenže pak přijde ta otázka: Mohou tyto dobré věci existovat bez náboženství? Samozřejmě mohou, dokonce existují. Prokazatelně existují!
Co s tím? První možnost co vás možná napadne je vzít tyhle věci a vyjmout je z náboženství. Co potom zbude? Nadpřirozené bytosti, mýty, modlitby, rituální zákazy, dogmata…v podstatě pověry. I na ně se ale můžete dívat různým způsobem.
Buď je to jen nějaká pasivní zátěž, které není v podstatě k ničemu, jen svou existencí spotřebovává síly jednotlivce i celé společnosti a v tom případě je to maladaptace – cosi co životaschopnost kultury snižuje. Další možností je, že jde o spandrel.
Slovo spandrel pochází ze slovníku architektů a označuje se jím výplň mezi oblouky. Sám o sobě takový spandrel vlastně nic moc nenese, ale bez něj by oblouk nebyl propojený se stěnou. Podobně si to představují i etnologové a někteří filosofové. Kultura jako chrám je postavená z nosných bloků skutečných praktických poznatků a náboženské „výplně“.
Problém je že náboženství vlastně vůbec není pasivní, není to jen výplň, která směřuje tam kam celá kultura. Téměř stále do jejího chodu zasahuje, usměrňuje ji, formuje názory. Od pomazávání královských hlav, přes žehnání dronům a zbraním, křty, sňatky až po pohřby, stále do všeho zasahuje. Co víc, náboženství se umí bránit i velmi rafinovaně napadat jak kultury, tak jednotlivce a zpravidla se k tomu uchyluje, když jsou oslabení. Velmi se tím podobá jedné skupině živočichů – parazitům.
Podobnost s parazity jde o velmi zajímavých detailů. Ve světě zvířat nacházíme například parazitického korýše Cymothoa extigua, který se usidluje v ústech ryb. Udělá to tak, že ubohé rybě sežere jazyk a usadí se na jeho místě. Aby mohla ryba dále přijímat potravu musí namísto jazyka používat tohoto korýše. bez něj nepřežije. Jde tedy o to že parazit zničí nějaký funkční orgán a poněkud nedokonale jej nahradí.
Pokud se spokojíme s tímto popisem, najdeme analogii poměrně snadno. Lidé prokazatelně mají nějaký morální cit, protože se s čímsi jako morálkou setkáváme ve všech společnostech. Přesto jsou věřící přesvědčeni, že jim jejich kladné vlastnosti dodává právě jejich náboženství. Jsou o tom přesvědčeni navzdory tomu, že v United States National Academy of Sciences je přibližně pouze 7% věřících, navzdory tomu že mezi nejbezpečnějšími státy na světě jsou právě ty, kde je ateismus nejrozšířenější.
Co víc, tihle lidé jsou v mnoha ohledech naprosto normální, přesto často zastávají názory které jsou při domyšlení do důsledků nepředstavitelně kruté. Typicky jde o zákazy interrupcí a antikoncepce a to i za skutečně život ohrožujících podmínek, ale i odsuzování jiných lidí za to, za co reálně vůbec nemohou, nebo tím nikomu neškodí. Jako kdyby část morálního citu takových věřících úplně pohltilo a nahradilo náboženství.
Dokonce vzniká jakási závislost na idejích. Znám nespočet článků vysvětlujících, že člověk podvědomě tíhne k tomu vytvořit si Boha – tedy onoho univerzálního boha demiurgovského typu. Nic takového ale v lidské psychice zakódováno není. Historicky známe spíše hodně panteonů, kde samotný stvořitel světa neměl nijak významnou roli, nebo dokonce takové, kde nejsou „bohové“ v panteonu uspořádáni hierarchicky. Hlavním důvodem takových tvrzení je tedy zpětná racionalizace – podvědomé přání, aby to takto bylo přirozené.
Někteří evolucionisté zacházejí při popisu náboženství ještě dál a přirovnávají jej přímo k virům. Hlavní „snahou“ viru je najít hostitele a rozmnožit se. Popisováno je při tom horizontální a vertikální šíření – tedy přenos ve skupině a přenos z rodičů na potomky. Pokud bychom vnímali náboženství takto, tak by většina kultů působila spíše jako dědičné onemocnění. Teprve misijní kulty jako je křesťanství nebo islám, by ale dokázaly vyvolat pandemie.
To už se z představy parazita dostáváme vysloveně do sféry, kde je náboženství označováno za chorobu. Od té bakteriální či virové je ještě jeden krok k té psychické. Představa že náboženství je vlastně druh šílenství, nebo že jde o projevy šílenství omylem považované za zázračné má něco do sebe. V náboženských knihách se celkem často setkáváme s jevy, které je možné vysvětlit psychickým onemocněním, jako jsou hlasy v hlavě nebo zjevení. Bez zajímavosti není ani to že tímto směrem skutečně probíhají výzkumy naznačující, že duševně nemocní lidé mají opravdu větší sklon být přitahováni náboženstvím.
Sluchové i vizuální halucinace se ale nevyskytují jen při psychózách. Lidé už hodně dlouho ví, že je dokáží záměrně vyvolat. Zdá, že drogami autoři „svatých“ knih nešetřili. Popisy Mohammeda, který údajně od sebe v pozdějšch letech neustále odháněl džiny, se dají vysvětlit poměrně pravděpodobně jako následek toxické psychózy (známé „stíhy“). Pokud si přečtete v Bibli Zjevení sv. Jana, asi se také zamyslíte nad tím, že to nebude jen tak.
Možná se ale v náboženství projevuje efekt té nejstarší drogy – nikdy nezakázané – oxytocinu. Jediný skutečně prokázaný fyzický vliv modlitby je totiž zvýšení jeho hladiny v krvi věřících. Tím se ale dostávám zpátky na začátek, protože tento hormon je v podstatě něco jako „sociální lepidlo“ – je tím hormonem, který nám pomáhá udržovat vztahy. Zároveň by takové vysvětlení napovídalo, proč jiné zdroje oxytocinu – především velmi fyzické projevy náklonnosti- náboženství tak přísně hlídá a omezuje.
Konečně ještě existuje jedna hypotéza, která říká, že původně měli zakladatelé jednotlivých kultů na mysli cosi úplně jiného, ale jejich následovníci v dalších generacích je tak nějak nepochopili. Tahle hypotéza je zajímavá tím, že je v některých případech docela možná. Například v náboženství proroka Zarathuštry – pársismu – jsou všechny nadpřirozené bytosti pojmenovány podle rysů dobré vlády (ti dobří) a jejích vad (ti zlí).
V buddhismu je i přes zlacené sochy a množství náboženské veteše ještě stále vidět, že původní buddhistická nauka neměla daleko k filosofickým školám, jaké známe například ze starověkého Řecka.
A konečně kult Johna Fruma, který vznikl ve dvacátém století v Tichomoří, má naprosto shodné rysy. Jde o cargo kult, odvozující původ od nepochopení původních domorodých obyvatel sledujících jednání Evropanů na vojenských základnách. Podstatným poznatkem pro ně bylo, že jim letadla za správně provedené „rituály“ (vojenské nástupy, přehlídky, řízení letového provozu) přinášejí cargo (náklad). Začali tedy napodobovat vlastně jenom vnější podobu jejich chování, což je přesně to samé co udělali všichni věřící.
Nebo si snad opravdu myslíte, že kdyby Ježíš skutečně žil (což není jisté) že by při Poslední věčeři myslel na to že jednou za dva tisíce let budou jeho jménem rozdávat v kostelích malou kulatou oplatku, když říkal „to dělejte na mou památku“?
Mnohem jednodušší vysvětlení je že jde o odkaz na antický zvyk, připomínat ve stanovený den svého učitele tím, že se jeho žáci sejdou a společně povečeří. Ostatně třeba epikurejci se takto setkávali každého 20 dne v měsíci.
Když si to tak přeberete, zdá se celkem pravděpodobné, že máme před sebou skupiny neschopných hráčů larpu, kteří prostě nepochopili, že to co dělají je jen napodobenina, že je to jen hra. Bohužel jsou schopní se kvůli tomu i pozabíjet.
Asi bych měl teď uvést, ke kterému popisu se přikláním já. Víte je to tak, že vždy, když je něco nejasné a hledáme pro to analogii v něčem, co je nám trochu jasnější, nakonec hrozí, že se takové podobnosti chytíme příliš.
Náboženství je jev z historického hlediska nesmírně mladý. Můžeme předpokládat, že za miliony let, po které se dá rozlišit rod Homo nehrálo vůbec žádnou roli. Dokonce i za přibližně dvěstě tisíc let po které existuje náš druh mělo náboženství naprosto marginální význam. A to mluvíme o náboženství v širším slova smyslu tak že do něj zahrnujeme všechny systémy obsahující magické jednání.
Pokud bychom chápali náboženství tak, jako dnes, tedy jako vztah k něčemu transcendentnímu či nadpřirozenému, dostali bychom se na pouhá staletí. Náboženství v dnešní evropském významu je skutečně „vedlejším produktem“ osvícenství. Před touto dobou lidé běžně nevymezovali zvláštní prostor náboženství ve svém vnímání světa. Ostatně většina věřících nedokáže něco takového dodnes. Mnohé jazyky proto nemají pro náboženství ani žádný pojem.
Náboženství v moderním pojetí, tedy jako komplex určité mocenské hierarchie, rituálů, dogmat, morálních a kosmologických představ má určitě několik kladných vlastností. Především je druhem společenského vyžití a zdrojem příjemných pocitů, což musím i já označit za kladný přínos. Na druhou stranu je ale náboženství také úplným generátorem různých projevů bezpráví, šikany, zbytečného utrpení a smrti velkého počtu lidí.
A konečně, což je pro mě největší důvod pro odpor vůči jakémukoli náboženství, náboženství znemožňuje racionální řešení problémů kultury vystavené změně podmínek nebo vyčerpání zdrojů. Náboženské společnosti kolabují drasticky za obrovského krveprolití a ztráty vědomostí; a to i v situacích kdy taková katastrofa nebyla v dobových možnostech neřešitelná. (viz Diamond: Kolaps)
Proto podle mě kladné přínosy náboženství k vyvážení jeho záporných stránek nestačí, zvláště pokud si uvědomíme že dokážeme stejné podněty dodat kultuře i bez něj. Neměli bychom ale zapomínat, že je potřebujeme.