V jednom známém rozhovoru přirovnal Christopher Hitchens umírněné náboženství ke krysám, které jsou připraveny roznášet morovou nákazu po městě. Je opravdu na náboženství něco tak fundamentálně špatného a pokud ano, co to vlastně je?
Problém s každým náboženstvím je, že jednou za čas vyprodukuje fundamentalistický směr který dokáže dovést společnost k nějakému dalšímu masakru. Víme to, ale nějak nemluvíme o tom, co to způsobuje. Kde je to nejnepatrnější zrnko fundamentalismu, které jednou za čas vyroste a způsobí takový rozvrat?
Snažil jsem se jej najít a procházel různé sbírky v podstatě tribalistických postojů, které každý podobný kult nabízí, ale samotnému mi bylo jasné, že tohle nemůže být prvopočátek problému. Dnes se přikláním k tomu že jde o něco mnohem nepatrnějšího, totiž o známou sebepotvrzující náboženskou smyčku. Věřící člověk věří ve víru, jejíž součástí je dogma že věřit v tuto víru je správné. Tento typ víry náboženství klade ve svém žebříčku hodnot nad rozum.
Představa je v příkrém rozporu s naší dětskou zkušeností, kdy si každý z nás mohl ověřit že to co nelze vyřešit rozmluvou lidé nakonec řeší pěstmi. Pokud máte jednu stranu, která se usilovně snaží najít řešení a druhou, která z nějakého důvodu prosazuje neustále své řešení, i když je naprosto zjevné, že je nefunkční, zpravidla je z toho nakonec konflikt. O to hůře, když tento postup zaseknutých gramofonových desek zastávají obě strany.
Náboženství tedy nemusejí vždy být přímou primární příčinou konfliktů, ba dokonce bych tipoval že jí opravdu nejsou, ale poměrně efektivně brání v tom, aby při jejich řešení lidé používali rozum.
Všechna náboženství nabízejí jakási “řešení” – návody, které mají být univerzální a v čase neměnné. V případě islámu jsou poměrně jasně čitelné, u křesťanství už bývají poněkud zastřené, protože byla v současné evropské společnosti nemyslitelná. Ani poměrně fanatičtí Svědkové Jehovovi neříkají svým dětem že pokud budou onanovat a hrát si s hračkami zobrazujícími lidi, že je Jehova zabije, jak by odpovídalo biblickému líčení, ale že Bůh bude smutný. Nicméně v Bibli takto zapsány stále jsou.
Staň se Jehovovým přítelem – Projížďka na kole from brakfest on Vimeo.
Ano, můžeme být rádi, že většina našich křesťanů četla jen dětskou ilustrovanou Bibli a nikoli tu skutečnou. Když totiž čte silně věřící člověk Bibli, mohou se mu přihodit dvě věci – může přestat věřit, nebo se může jeho víra přiblížit tomu, jak je zanícení pro Boha popisováno v Bibli.
Zkrátka pokud jste věřící a s dojmem, že bytste měl věřit víc, opravdu přečtete Bibli, narazíte nakonec na to, že budete muset buď zatratit víru nebo zahodit rozum. Náboženská obec a jeji autority “pomohou” člověku v tom, aby se náhodou nerozhodl pro to první.
Vírou takového typu se totiž člověk nemůže nakazit pouze studiem. Vlastně je snadnější se při čtení jakýchkoli “svatých” textů stát spíše ateistou než fanatikem. Samotnými knihami se náboženství ani fanatismus nepřenáší. Důraz na nicotnost lidského rozumu a naopak vyzdvihování autority ukazuje na jiný způsob přenosu, kterým je sugesce.
Můžete si to ověřit už tím, že věřící při argumentaci jako vysvětlení opakují fráze, které nic nevysvětlují. Oni ale mají jistotu, že ano. Příkladem může být samotný příběh Ježíše, z něhož se musí rozumně uvažujícímu člověku stát fraška ve chvíli, kdy si uvědomí, že onen Ježíš je zároveň stejný vševědoucí Bůh, který tohle celé naplánoval.
Také doporučované způsoby jak uvěřit jsou v podstatě návody k podrobení se sugesci. Ne náhodou se jedna z knih padre Halíka jmenuje Chci abys byl.
Často citovaná rada pro lidi, kteří hledají nějaký řád ve svém životě životě zní zhruba takto: “Choď do kostela a chovej se jako bys věřil a ono to přijde.” Pokud znáte alespoň trochu principy sugesce, je vám jasné, že “to” opravdu přijde. Stejný krok, jaký udělá konvertita od myšlení k víře udělá také věřící k fanatismu. Dokonce je ten druhý krok už mnohem snazší. protože v té době už je věřící obklopen spoluvěrci, kteří jej ve správnosti jeho kroků utvrzují.
Tak málo stačí aby se z člověka stal křesťanský, nebo jakýkoli jiný, náboženský fanatik – touha být lepším člověkem, důvěra k autoritám, píle, vytvalost, přesvědčení že víra je to co dělá člověka lepším a podpora od spoluvěřících.
To všechno je přece v tradiční morálce považováno za dobré vlastnosti! Nemusím ani pokládat otázku, jestli je tomu tak opravdu. Stačí se trochu zamyslet nad následujícím příkladem:
Dát přednost autoritě bohužel znamená dát přednost víře v to, že jeden kilometr je delší než jedna míle přestože si to můžeme ověřit. V minulosti to znamenalo dát přednost představě o světě svatého Isidora ze Sevilly před mořeplavci a kartografy nejen starověku, jako byl například Klaudios Ptolemaios, ale i středomořskými kartografy středověku. Je to princip, podle kterého ve 21 století mohou člověka posednout démoni, které lze vymýtat špatně přeloženými citacemi starověké literatury.