O nepochopení mezi kritiky a apologety islámu

Čeští apologeti islámu mají velice rádi slovo “frustrace”. Češi jsou frustrováni, a tuto frustraci ze svých “posraných životů” si ventilují kritikou islámu. Já bych zde na tomto místě velice rád uvedl, že já jsem taktéž frustrován: z toho, že “debata” mezi českými kritiky a apologety islámu stojí prakticky na mrtvém bodě. Za posledních několik let se vytvořila řada řekl bych již argumentačních evergreenů ze strany českých apologetů, které však zcela míjejí svůj cíl. Proč? Především proto, že “útočí” na něco, co kritici islámu vůbec netvrdí. Jsme tak svědky situace, kdy si čeští apologeti islámu myslí, že čeští kritici islámu něco tvrdí, a proti této domněnce pak srdnatě bojují. Samozřejmě jim většinou nikdo neodpovídá: kdo by taky měl, když se jejich výhrady týkají maximálně tak několika málo nácků z DSSS a podobných obskurních sdružení? Závěrem se pak představitelé české islamoapologetické scény hrdě bijí v prsa, jak to těm “islamofobům” zase nandali. Já osobně jsem již z tohoto kolotoče vzájemného nepochopení unaven, jelikož se ze strany českých apologetů vlastně jedná o takového malého, nenápadného straw mana. V tomto poněkud dlouhém a pro mnohé jistě nudném článku, který bych rád věnoval právě českým apologetům islámu, se tedy podíváme na zoubek tomu, v čem je zakopán argumentační pes.

Na následujícím obrázku se můžeme podívat na zcela ukázkový, neřkuli učebnicový příklad absolutního neporozumění, či spíše úplného míjení podstaty toho, o čem je vlastně spor mezi (nejen) českými apologety islámu a (nejen) českými kritiky islámu. Občas mám pocit, že jakákoliv debata postrádá sebemenšího smyslu a to právě proto, že se obě strany nechápou a mluví o něčem úplně, ale úplně jiném.

Dokumentaristka a redaktorka levicového A2larmu Apolena Čubi Rychlíková​ v tomto statusu cituje nějakého brněnského Turka, majitele kebabárny, který říká, že mu Česi čmárají nenávistné vzkazy na výlohu, ale že on (nevyřčeně: na rozdíl od kritiků islámu, kteří takto uvažují) kvůli tomu nebude považovat všechny Čechy za “nesmyslně naštvané blázny” (doplňte si cokoliv: xenofoby, islamofoby, etc.). Toto stanovisko samozřejmě Apolena staví na piedestal ve smyslu: “Vidíte, vy islamofobové / kritici islámu, (čeští apologeti islámu chápou tyto pojmy synonymně, a pokud ne, tak pod termín “islamofob” řadí každého kritika islámu, jehož kritika vyznívá negativně pro samotnou podstatu a jádro islámu), pokud by Vaše inteligence dosahovala alespoň takové úrovně, jakou má tento muslim, kterého sami kritizujete, to by bylo, to bychom se měli, to by hned ze společnosti nenávist vymizela.” Samozřejmě, já k tomu mohu říct jen jedno: idea a záměr lidí, které v tomto statusu Apolena tak dokonale znázorňuje, je jistě chválihodná a dokonce mám i tendenci věřit tomu, že to ona sama myslí dobře. Pak se ale dostavuje ono vzájemné nepochopení, které, a to ať se na mě nikdo nezlobí, pramení z nevzdělanosti.

Uvedená analogie je totiž špatná. Kritik islámu nedělá to, že by řekl: “Hele, teroristický útok. A spáchali ho muslimové. Ergo všichni muslimové jsou špatní.” Ne, tohle skutečně není islamokritická argumentační linie. Proč? Protože je nesmyslná. Stejně jako by bylo nesmyslné zobecnění o Češích, kterých se zmiňovaný Turek nedopouští. Kritika islámu je totiž vedena úplně v jiné rovině: netýká se individuí a jednotlivců. Netýká se dokonce ani nějakých skupin. Týká se samotného islámu, týká se podstaty islámu. Týká se islámské teologie, či chcete-li, islámské metafyziky.

Pokud nějaký “kritik islámu” kritizuje islám argumentačním nesmyslem mnou uvedeným, tedy tím, že muslimové jsou špatní proto, že někde někdo hlásící se k islámské věrouce spáchal násilný čin, pak je jeho pseudo-kritika skutečně hodná výsměchu. Z činů jednotlivců totiž nelze usuzovat na nic. Navíc je tu samozřejmě problém indukce: museli bychom znát všechny jevy daného případu, což pochopitelně není možné (viz Popperův příklad s labuťemi atd.). Generalizovat tedy na základě činů několika muslimů o všech muslimech je de facto neverifikovatelná teorie.

“Problémem” pro apologety islámu je však ten fakt, že z těchto pozic kritici islámu islám nekritizují. Kritici islámu kritizují, jak jsem již uvedl, samotnou podstatu islámu. A ta je dána metafyzickou entitou – Bohem, Alláhem – která je zároveň Stvořitelem tohoto světa a celého Universa. A jako taková tato entita, z pozice Stvořitele všeho a disponujíc atributy jako vševědoucnost a všemohoucnost, samozřejmě není omezena tím, čím je omezen běžný smrtelník v souvislosti s problematikou indukce: Stvořitel / Alláh zná celkový počet všech událostí v Universu. Tato entita si pak vybírá za svého Proroka Muhammada a své náboženství, tedy Pravdu o světě, sděluje lidem skrze Korán, který je Jeho (Alláhovým) doslovným slovem. A právě obsah této specifické Pravdy o Universu, tohoto náboženství zvaného islám, je předmětem kritiky z pozic kritiků islámu.

Když bych to shrnul, tak lze říct, že nekritizujeme islám na základě činů jednotlivých muslimů, ale kritizujeme islám na základě jeho samého, na základě jeho podstaty – a tato podstata, tedy islám jako takový, je dán (z hlediska islámu) absolutně dokonalou bytostí, Stvořitelem Universa. Argumentace, kterou předvádí Apolena, brněnský Turek z kebabárny a ostatní apologeti islámu, je tak svým způsobem argumentačním faulem zvaným „straw man“. Tento argumentační faul spočívá v tom, že člověk přiřkne svému oponentovi v diskusi nějaký názor či tezi, kterou ale ve skutečnosti daný člověk nezastává, a tato teze je pak podrobena kritice jakožto nesmyslná a logicky špatná. Čeští apologeti islámu pracují s tou verzí, že kritici islámu vidí situaci následovně: „Je spáchán teroristický čin. Je zjištěno, že teroristé jsou muslimové. Proto jsou všichni muslimové špatní a islám jako takový je zlem.“ Příčinou toho, proč islám vidíme (my, kritici islámu) jako špatný, jsou tedy dle jeho apologetů některé projevy muslimů v reálném světě, typu právě teroristických útoků. Ve skutečnosti však špatnost islámu nevyvozujeme z chování muslimů ve světě, ale, jak jsem již uvedl, vadí nám islám jako takový, jeho podstata. Kritika islámu tedy v žádném případě nestojí na projevech muslimů v reálném světě, jelikož se jedná o kritiku idejí, které jsou navíc fixovány – z pohledu islámu – dokonalou bytostí, což pochopitelně dává všem lidem, hlásícím se k islámu, určitý podklad pro jejich chování: jak by se mohli chovat špatně, následují-li učení Stvořitele Universa? Nutno dodat, že tuto logiku bychom mohli uplatnit i na některá ostatní náboženství.

Dále se podívejme ještě na jedno nedorozumění, či lépe řečeno na argumentační přehmat často užívaný apologety islámu, který s tím předchozím úzce souvisí: „Kolik znáš muslimů osobně? S kolika muslimy jsi osobně mluvil? Kolik muslimských zemí jsi navštívil a jak dlouho jsi tam byl? Pokud žádné muslimy neznáš osobně a nenavštěvuješ muslimské země, nemůžeš soudit islám.“ Tato argumentační linie je poměrně typická a při diskusích o islámu naprosto kdekoliv ji dříve či později někdo vytasí, jako jakýsi pomyslný skrytý trumf. Problémem této argumentace je ale to, že nijak nesouvisí s cílem, vůči kterému je vedena kritika kritiků islámu: tím cílem je totiž, překvapivě, islám. Nikoliv muslimové. Výše zmíněná islamoapologetická argumentační linie by byla platná v tom momentu, pokud by platilo, že to, co představuje islám, že to, co JE islám, je ustaveno muslimy. Islám však není (z pohledu islámu) ustaven muslimy. Muslimové neustavují islám, to, co představuje islám, není dáno chováním jednotlivých muslimů. Naopak, je to dáno transcendentně – jako náboženství je islám a jeho podstata něčím, co člověka přesahuje. Apologeti často příčinu a následek obrací a de facto tvrdí, že islám je ustanoven lidmi – muslimy, čímž jeho božskou metafyziku degradují a stahují ji „z nebe“ do „světských nížin“. Je to poněkud absurdní: tvrzení, že všechna různá náboženství se všemi svými bohy (islám a Alláha nevyjímaje) jsou pouze lidským konstruktem, je totiž něčím, co tvrdí kritici náboženství. Při argumentaci ve prospěch islámu však jeho apologeti nevědomky sklouzávají k té samé argumentaci. Ostatně, najděte mi prosím muslima, který by tvrdil, že islám je lidským výtvorem a taktéž že Alláh je lidským výtvorem. Lze tak říct, že ti, kteří tvrdí, že islám je možné kritizovat až poté, co člověk osobně pozná mnoho muslimů a navštíví na delší dobu muslimské země, fakticky zapírají islámskou metafyziku a degradují islámské transcendentno do světského prostoru. Apelováním na kontakt s jednotlivci a na zkušenost s nimi je argumentací v tom duchu, že islám není konstituován nějakou metafyzickou entitou, Stvořitelem, že není konstituován transcendentně, ale že je naopak konstitován jednotlivci, lidmi, pozemšťany. Pro kritiku islámu je tak přímá osobní zkušenost s jednotlivými muslimy irelevantní.

A pokud by se snad někdo chtěl zeptat „proč“ je pro kritiku islámu zkušenost s jednotlivými muslimy irelevantní, zkusím to napsat ještě jinak. Kritizuji-li islám, kritizuji určitou ideologii (náboženství, whatever…). Tato ideologie je na svých stoupencích nezávislá a ze svého vlastního hlediska by existovala i tehdy, pokud by na Zemi bylo přesně nula muslimů. Pravdy islámu nejsou s existencí muslimů nijak spojeny: to, co islám tvrdí, by z jeho pohledu zůstávalo v platnosti i v momentě, kdy by se Země srazila s kometou a veškerý život na ní by vyhynul. Chování jednotlivců, kteří tuto ideologii vyznávají, je tak z hlediska její kritiky skutečně irelevantní. Irelevantní by nebylo pouze v případě, pokud by tato ideologie byla konstituována lidmi, což není, jak jsem rozebíral již v minulém odstavci.

Ti, kteří mají alespoň elementární znalosti antické filosofie, si celou tuto záležitost mohou dobře ilustrovat na příkladu platónských idejí. Tvrdit, že pro kritiku islámu je nutná osobní zkušenost s jednotlivými muslimy je to stejné, jako, z pohledu platónské metafyziky, pokud by někdo tvrdil, že „tento stůl“ vytvořil člověk a že de facto tedy daný stůl není odrazem ideje stolu. A dále, že abych poznal „stůl“, tak že musím mít zkušenost s jednotlivými, empirickými stoly, a ne s ideou stolu.

Na úplný závěr si dovolím ještě jednu vsuvku, které se týká další tradiční islamoapologetické námitky: islám není xenofobní, netolerantní, kulturně nesnášenlivý a lidská práva pošlapávající, protože „historický kontext“. Apologeti argumentují, že není možné nazírat více než 1000 let starou knihu prizmatem dnešní doby. Ano, to by samozřejmě byla pravda, jednalo-li by se o lidský výtvor, o lidskou knihu. Tou ale Korán není – Korán není dílem člověka, ale dílem Alláha, Stvořitele Universa, který je “nadčasový”. Na vysvětlenou se stačí opět podívat na některé filosofy, tentokráte na křesťanské apologety Augustina Aurelia a Boëthia. Boëthius ve své knize Filosofie utěšitelka řešil problém svobodné vůle v souvislosti s božskou prozřetelností: Bůh, jakožto Stvořitel Universa, předvídá vše, co se kdy stane, tedy i to, co kdy jakýkoliv člověk udělá. Zbývá ale v takové konstelaci prostor pro svobodnou vůli, pro svobodné rozhodování člověka? Boëthius odpověděl, že ano, přičemž svůj názor obhajoval následujícím způsobem: Bůh (Alláh) totiž neexistuje v čase, jelikož jedním z jeho atributů je věčnost – jeho existence je věčná. Důležité je zde to, že věčnost vylučuje plynutí a tedy i pojmy „dříve“ a „později“ > věčnost totiž obsahuje veškeré časové plynutí v sobě. Bůh tedy „vidí“ všechny události jako přítomné a božská prozřetelnost tak „zrovna vidí“ veškeré jednání, a to i „dříve“, než se z našeho časového hlediska stanou. Lze to říct i tak, že z našeho hlediska se něco teprve stane, ale božská prozřetelnost je “neustále u toho”. Pohledem Alláha je tedy veškerý čas přítomný a je tedy zcela jedno, v jakém roce z hlediska lidského času jím byl Korán Muhammadovi nadiktován. Podobně argumentoval ještě před Boëthiem jeden z církevních otců, Augustinus Aurelius, který tvrdil, že čas jako takový je výtvorem Boha, a že tedy není relevantní pokládat otázky typu „Co dělal Bůh před stvořením našeho vesmíru?“.  Augustin dále taktéž tvrdí, že pro Boha neexistuje žádné „předtím“ ani „potom“, neboť ve světě jeho myšlenek-idejí je vše najednou a provždy, přičemž tato statická věčnost dle něj patří k božské podstatě. Závěrem tedy celou myšlenku zopakuji: argument o historickém kontextu doby, ve které byl Korán napsán, neplatí, jelikož Korán není dílem člověka, ale dílem Boha, Alláha.

Byl bych velice rád, kdyby se na základě tohoto textu alespoň trochu pročistila debata mezi českými kritiky a apologety islámu. Co myslím slovem “pročistila”? Na úvod by úplně stačilo, pokud by si čeští apologeti odpustili tohoto již odvěkého straw-mana a nekritizovali kritiky islámu za něco, co tito vůbec netvrdí.