S rozmáhajícím se oportunismem náboženských obcí se věřící mají tendenci stavět do role ochránců svobody vyznání, zatímco ateisty odsunují pravidelně na druhý břeh. Možná je ale všechno jinak a médiím i zástupcům kléru se prostě pletou strany. Podívejme se, co se píše v Listině základních práv a svobod:
Čl. 15. (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl.16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Především si všimněte, že svoboda náboženského vyznání je svázána se svobodou myšlení a svědomí, přičemž hned druhá věta říká, že nikdo nesmí být omezován ve svých právěch změnit náboženské vyznání nebo být bez vyznání.
Ve skutečnosti jde o práva, která jsou bez vzájemného uznání neudržitelná. Jedno bez druhého a třetího neexistují. Pro většinu lidí je ale obtížné vůbec pochopit co tato práva znamenají. Svoboda myšlení znamená, že neexistují žádná zapovězená témata, nad kterými by bylo zakázáno přemýšlet a podrobovat je kritice (tedy posuzovat je). Nevím, jestli si dokážete představit, jak daleko taková idea vůbec sahá.
Svoboda svědomí znamená, že žádný člověk není nijak povinen se cítit vinen za svoje myšlení a chování a že má právo podle svých záměrů jednat, pokud tím neomezuje práva ostatních. Tohle je velmi závažné v mnoha aspektech lidského chování, ale vzhledem k tomu, co nejvíce zajímá církve, je to palčivé téma hlavně v oblasti sexuality.
A konečně svoboda vyznání znamená, že se člověk může stát stoupencem jakékoli konfese (i kdyby byl jejím jediným stoupencem) na základě svého rozhodnutí a svého myšlení, ale že musí mít vždy – vzhledem k ostatním svobodám – právo jakoukoli konfesi opustit.
Tato práva zcela samozřejmě porušují sekty, které neuznávají svobodu svědomí, brání ve vystoupení členům, kteří v nich již nechtějí být a mají zakázaná témata o nichž je špatné i přemýšlet. Tuto část reality celkem chápeme a bereme na vědomí. Proto nejsou sekty považovány za legální a měly by být pod dohledem policie.
Jak politikům, tak mnoha obyčejným lidem však uniká, že se i dříve liberálněji se tvářící konfese již radikalizovaly a chovají se spíše jako sekty, respektive že ve svých základech jsou a vždy byly proti lidské svobodě.
O svobodě svědomí slyšíme nejčastěji, když se někde objeví pokus zakázat křesťanům nosit na krku křížek, ale nikomu nějak nedochází, že narušením svobody svědomí je také označování ateistů za nemorální stvůry, což se děje jak v médiích, tak ve školách. Tam už má omezování svobody svědomí vysloveně charakter šikany. Ano u nás v přavážně nevěřící společnosti!
Snaha zvláště římskokatolické církve předstírat, že morálka vycházející z náboženství je jediná možná, je v rozporu se samotnou podstatou naší ústavy. Pokud se to děje skrze státní média, je to tím horší.
Do narušování svobody svědomí patří také potírání práv homosexuálů a jiných sexuálních menšin. Pokud tím nenarušují práva někoho dalšího, mělo by být celému světu úplně jedno, co spolu dospělí lidé konsensuálně dělají v posteli, jakého jsou pohlaví i kolik jich tam je.
Svoboda vyznání neobsahuje žádný přepoklad, že jsou si všechna vyznání rovná ani že jsou dobrá, ale ani že jsou špatná, jen prostě že jsou. Je zajímavé, že názor o obecné prospěšnosti jakéhokoli náboženství často hlásají lidé, kteří studovali teologii a tak musejí vědět, že na počátku všech starověkých i moderních náboženských kultů stojí oltáře s lidskými oběťmi. Je až komické (ale zároveň poněkud děsivé) jak jsou křesťané ve svém pokrytectví schopni jedním dechem vysvětlovat prospěšnost náboženství a zároveň zdůvodňovat genocidu původních obyvatel Ameriky jako něco dobrého, kvůli krvavým náboženským praktikám středoamerických Indiánů.
V lidských právech tak, jak jsou zapsána v naší ústavě žádná taková přehnaná úcta k náboženství není. Jediné co v tomto ohledu vyplývá z práva na svobodu vyznání je, že jakákoli konfese, která má mít v sekulární společnosti právo na existenci, nesmí porušovat ostatní lidská práva.
Římskokatolická církev se při tom do sporu se svobodou vyznání dostává už údaji o počtu svých věřících, protože za katolíka považuje každého pokřtěného, třeba i ve věku nemluvněte. Mohli bychom to považovat za pouhé falšování statistiky, ale v jeho pozadí je vidět něco jiného. Katolická církev se prostě svých ovcí nevzdává a sekulární právo na vyznání neuznává.
Takto vypadá podle slovenské římskokatolické církve „vystoupení“. Pro pochopení toho, co se tam píše je třeba vědět, že „mystické Tělo Kristovo“ je jen obrazné označení pro církev. Farnost tedy sděluje že přání vzala na vědomí, u jména si udělala poznámku, ale že z římskokatolické církve vystoupit nelze.
V jistém ohledu bychom měli být vděčni stoupencům islámu, protože zviditelnili současný problém s náboženským myšlením. Islám má totiž všechny charakteristiky sekty, především to, že lidskými právy demonstrativně pohrdá a systmaticky je narušuje.
Věčná uraženost a agersivita představitelů této náboženské skupiny už leze krkem většině obyvatel Evropy. I úplným pitomcům by už mělo být jasné, že v tomto případě nejde jen o teroristické výpady ale o všeobecné strkání nosů do věcí, do kterých muslimům nic není. Tedy do práv jiných lidí. Ulice nejsou posvátná místa a psi na nich tedy mohou chodit úplně volně. Nemá je co urážet Mickey Mouse v televizi ani „málo zahalené“ evropské ženy. Tohle je totiž svoboda svoboda svědomí. O trestech pro odpadlíky či kázáních proti nevěřícím a Židům, kterým se lze jen těžko vyhnout (protože jsou v Koránu) asi darmo mluvit.
Islám tak katolicismus mají společnou svou exkluzivitu. Členové těchto konfesí se cítí morálně nadřazení jiným věřícím a samozřejmě ateistům. Tím ale napadají samotnou podstatu lidských práv, která je v rovnosti před zákonem a v rovnosti v právech. Právě tím, že se povyšují, jsou jejich stoupenci vlastně méněcenní, protože nejsou schopni být součástí společenské diskuse, která by mohla dospět k nějakému konsensu.
Byli to muslimští imámové, se svou nenávistí k lidským právům, kteří před náš položili otázku: Existuje vůbec náboženství, které by bylo schopné plně akceptovat ideu lidských práv?
Odpověď se nepříjemně nabízí: Pravděpodbně ne.
Pravděpodobně to ani nemůže být jinak. Pocit výlučnosti je právě tím, co dělá konfese atraktivními. Je také dost pravděpodobné, že to ale ani nebyl smysl idey lidských práv ani její historický význam. Nebylo ani tak podstatné, že ji lidé nebyli schopni plně uznat ve své mysli, ostatně to samotná práva na svobodu myšlení, svědomí i vyznání umožňují, ale že ji lidé zachovávali alespoň v dostatečné míře při vzájemném vystupování.
Žijeme v jednom z nejmírnějších období Evropy, ale když se podíváme zpátky, uvidíme nekonečný řetěz náboženských bitev. Zástupci konfesí, které se ještě před několika staletími snažily navzájem vyvraždit dnes sedávají u jednoho stolu v restauraci s ateisty.
Tohle dokázala právě idea lidských práv. Bohužel je náš prototyp „Základní směrnice“ ale také jen exkluzivní smlouva zaměřená pouze „dovnitř“ na kultury, které jsou schopné ji přijmout, nelze z ní nijak vydedukovat, jak se chovat ke kulturám, které ji odmítnou akceptovat, nebo proti ní vysloveně bojují.
Drtivá většina islámskoho světa odmítá náš princip lidských práv. Vznikl dokonce pokus vytvořit jakousi islámskou obdobu, problémem je že v tomto případě vlastně soužití muslimů s jinými kulturami taktéž neřeší. Naopak v principu je vlastně Káhirská deklarace lidských práv rozbuškou budoucích napjatých politických situací, protože popírá základní lidské svobody už třeba formulacemi jako:
Potvrzujíce tímto civilizační a historickou roli islámské obce, kterou Bůh učinil jako nejlepší komunitu, a která dala lidstvu univerzální a dobře vyváženou civilizaci, ve které je harmonie mezi pozemským a oním posmrtným světem, kde jsou znalosti spojeny s vírou, a která naplňuje očekávání, že ukáže cestu celému lidstvu, které je zmateno z různých a protichůdných přesvědčení a ideologií, a že poskytne řešení pro všechny chronické problémy této materialistické civilizace;
Tento odstavec samotný stačí jako doklad nesmiřitelnosti mezi evropskou představou lidských práv, jež se zabývá právy jednotlivce a je pro ni zásadní hodnotou jeho osobnost a Káhirskou deklarací, jež takto není ničím jiným, než prohlášením nadřazenosti islámu.
Žel při téhle válce idejí se naše pátá kolona – náboženské obce, které se chovaly sekulárně jen proto, že byly nuceny působit v sekulárním prostředí – začínají projevovat naprosto nesolidárně s vlastní kulturou. Nedávno papež František otevřeně vystoupil jak proti svobodě umělecké tvorby tak i proti svobodě svědomí a ve stejném duchu se vyjádřili i naši představitelé římskokatolického kléru a pochopitelně také zástupci muslimských obcí.
Šlo o reakce na vyvraždění redakce Charlie Hebdo, kdy od nich byla slyšet slova o hranicích humoru a svobody projevu. Téměř nikdo si při tom ale nevšiml, že tak byla napadána i svoboda myšlení a svědomí.
Jsme pravděpodobně na hranici toho, k čemu nám může koncept lidských práv sloužit. Je to užitečný koncept pečlivě vybudovaný rozumem, který dokázal víc než všechny středověké filosofické školy najednou. Deklarace lidských práv je názorná ukázka, jak může být filosofie naprosto praktickou vědou, kteru lze promítnout do zákonů, politiky i do všedního života. Naší chybou však je, že jsme takto naznačeným směrem nešli mnohem dál.
Osvícenství je stále ještě nedokončený projekt.