Po pařížském krystalicky čistém a esenciálním projevu islámu, v rámci kterého byla za urážku proroka Muhammada vyvražděna redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo, je zcela legitimní klást si otázku, co dál. Co tedy dál? Jak by se měla (přinejmenším) Západní civiliace zachovat a jaké kroky by měla učnit tváří v tvář nebezpečí, které islám představuje? V tomto článku si dovoluji navrhnout tři základní body, které by měl Západ v rámci své dlouhodobější strategie při odpovědi na otázku „co dál?“ začít aplikovat.
1. Podpora ateistů a agnostiků v islámských zemích
Jednou z největších chyb, kterých se Západ za několik posledních dekád dopustil, bylo to, že v rámci muslimských zemí podporoval výhradně jedny muslimy (ty tzv. umírněné) proti jiným muslimům. Západní státy i humanitární a většina lidskoprávních organizací se zajímá výhradně o práva a o porušování práv muslimů v muslimských zemích. Jedním z důsledků této dlouhodobě aplikované politiky je však to, že se „dělá“, že ateisté a agnostici v těchto zemích vůbec neexistují. Situace je o to horší, že řada lidí si něco takového skutečně myslí: totiž že mezi rodilými Egypťany, Syřany či Íránci nejsou žádní ateisté a agnostici. Nic by však nemohlo být vzdáleno pravdě více, než toto tvrzení. V muslimských zemích samozřejmě existují komunity nevěřících, přičemž v řadě zemí jsou tyto komunity poměrně početné a navíc stále více objemné. Konkrétně v poslední roky medializované Sýrii existuje nemalá komunita nevěřících. Přímo na Facebooku můžete narazit na několik syrských ateistických stránek, např. Syrian Atheists a Syrian Atheists ملحدون سوريون.
Práva těchto etnických Arabů, Peršanů atp., nevěřících v pohádkové bytosti, jsou v těchto zemích konstantně proušována. Proč? Jedním z hlavních důvodů je pochopitelně dlouhodobá politika Západu vůči muslimským zemím. Pokud by se země Západu ozvaly a žádaly by muslimské státy, aby přestaly s porušováním lidských práv nevěřících, nutně by to bylo chápáno jako kritika islámu, neboť osekání práv nevěřících a přísné tresty pro ně jsou součástí islámu. Nelze tedy hájit práva nevěřících v islámských zemí a zároveń se nedostat do sporu se samotnými principy islámu. Do značné míry je to případ tzv. fobie z toho, že budete označeni za „islamofoby“, jak ve svém článku brilantně vysvětluje pákistánsko-kanadský novinář Ali A. Rizvi. Proto se dělá, jako by nevěřící v těchto zemích vůbec neexistovali. Těžko bychom tedy na světě nalezli menšinu, jejíž práva jsou tak brutálně porušována a zároveň menšinu, jejíž problém je pro zbytek světa problémem absolutně neznámým, problémem, o kterém se tak mlčí, až vlastně „neexistuje“. Pokud by Západ nevěřící v muslimských zemích finančně i materiálně podporoval, v rámci OSN a dalších mezinárodních organizací se hlasitě ozýval při sebemenším porušování práv těchto lidí, znamenalo by to naprosto zásadní rozdíl, jehož důsledky by byly tak obrovské, že si je lze jen stěží domýšlet.
Jestliže se dnes neustále mluví o údajném a domnělém porušování práv muslimů v Evropě, je třeba dát toto „porušování práv muslimů v Evropě“ do kontextu a srovnání s porušováním práv něvěřících v islámských zemí. Já a Slávek Černý jsme byli v kontaktu s několika nevěřícími Syřany, kteří popisovali jaké to je, být nevěřícím Syřanem. Pochopitelně, na územích momentálně ovládaných Islámským státem je dnes pro tyto lidi situace ještě o několik levelů horší, než byla předtím. Avšak problémem je, že situace těchto Syřanů byla a je mizerná i na územích, které Islámským státem ovládané nejsou, respektive i v době, kdy ještě v Sýrii nebyla občanská válka. Tito Syřané, ač jsou ateisté, musí velice často fakticky hrát, že jsou muslimové. Musí před svým okolím předstírat, že se modlí, musí na oko dodržovat veškeré islámské rituály, chodit do mešity atp. V opačném případě, tedy v případě jejich prozrazení a zjištění, že jsou nevěřícími, by pro ně následky mohly být poměrně fatální. Absolutní ostrakizace a diskriminace patří mezi ještě ty z lepších důsledků. Vzhledem k tomu, že odpadnutí od islámu či samotný ateismus je kriminalizován v právních řádech téměř všech islámských zemí, velice často se i reálně stává, že jsou ateisté v těchto zemích vězněni. Příkladů je doopravdy hodně: například tento týden byl v Egyptě odsouzen 21letý Karim El-Banna. Důvod? Oznámil na Facebooku, že je ateista. V největší muslimské zemi na světě, v Indonésii, pak byl před dvěma roky odsouzen Alexander Aan. Důvod? Založení ateistické facebookové stránky. Před třemi roky pak byl v Maroku za „otřásání náboženskou vírou“ stíhán Imad Iddine Habib, zakladatel Council of Ex-Muslims of Morocco CEMM مجلس المسلمين السابقين بالمغرب. Byl to jeden z mála případů, které byly skutečně masivně medializované a na Maroko bylo „tlačeno“, aby od stíhání upustilo, což se nakonec povedlo. Na Maroko však samozřejmě netlačil žádný západní stát a politici, ale především masivní kampaň britského ex-muslimského hnutí Council of Ex-Muslims of Britain. Petici tohoto hnutí za osvobození Habiba podepsali například i Richard Dawkins či Lawrence M. Krauss. Přímo v České republice pak jeden podobný případ medializovalo i naše ateistické sdružení. Jednalo se o případ Egypťana Abdula Azize Mohameda El Baze, který byl v Kuvajtu odsouzen k vězení za „šíření ateistických myšlenek“. Při příležitosti konference o „islamofobii“ v České republice a Evropě, pořádané Ústavem mezinárodních vztahů v Praze (který je financovaný Ministerstvem zahraničních věcí), jsme uspořádali demonstraci přímo před místem konání. Oficiálním sponzorem konference totiž byla ambasáda Kuvajtu na území České republiky. Toho Kuvajtu, který lidi posílá do vězení pouze za to, že jsou ateisté a nebojí se to o sobě veřejně říct. Na pořádání konference jsem tehdy reagoval i já otevřeným dopisem, viz zde a zde. Případů, kdy jsou rodilí obyvatelé islámských zemí, kteří jsou zároveň nevěřícími, posíláni do vězení, je však samozřejmě nespočet (o některých z dalších případů se můžete dočíst v tomto článku od Petra Tomka). Je proto jednoznačně potřeba, aby Západ diametrálně přehodnotil svoji politiku vůči nevěřícím menšinám v islámských zemích. Uvědomuji si však, že něco takového je v blízké budoucnosti i ve střednědobém horizontu prakticky utopií. Stačí si vzít v potaz tu skutečnost, že největším spojencem USA v arabském světě je Saúdská Arábie. Ta Saúdská Arábie, která potrestala sekularistu Raifa Badawiho za to, že kritizoval roli islámu v saúdské společnosti 10 roky vězení a 1000 ranami bičem, a jeho právníka Waleeda Abu al-Khaira pak 15 lety vězení za „lidskoprávní aktivismus“. Ta Saúdská Arábie, která loni v novém balíčku protiteroristických zákonů ztotožnila ateismus s terorismem, a která popravuje lidi za „praktikování černé magie“. A ta Saúdská Arábie, která je momentálně členem Rady pro lidská práva při OSN….
2. Podpora reformních muslimů a ukončení podpory umírněných muslimů
Druhý bod s tím prvním úzce souvisí. Rozdíl je v tom, že v tomto bodě apeluji přímo na podporu specifické kategorie muslimů – totiž reformních muslimů – a naopak na ukončení podpory, kterou Západ všude na světě, včetně své vlastní půdy, dopřává tzv. umírněným muslimům. Podpora reformního islámu a stop podpoře umírněného islámu představuje spojitou nádobu: jedno bez druhého není možné. Nejprve, pro neznalé, je třeba zcela jasně říct, v čem se liší reformní islám od toho umírněného, respektive reformní muslimové od umírněných muslimů. Zřejmě nejvýznamnějším a nejvýraznějším představitelem reformního islámu je rodilý Pákistánec, žijící již dlouhou dobu v Kanadě, Tarek Fatah, zakladatel Muslim Canadian Congress (doporučuji jeho webové stránky), a dále pak třeba Brit Maajid Nawaz. Ponechme nyní stranou terminologickou problematiku, týkající se toho, že například Fatah označení „reformní islám“ odmítá a říká, že „to není islám, co je třeba reformovat, ale že se muslimové musí sladit s modernitou a s existencí sekulárního státu“. Termín „reformní islám“ je používán proto, že např. Fatahovo pojetí islámu islám skutečně reformuje. Základní distinkcí mezi reformním a umírněným islámem je tedy zjednodušeně řečeno to, že reformní muslimové zavrhují doktrínu džihádu mečem. Samotný tento akt, tedy akt zavrhnutí doktríny džihádu mečem, má obrovské množství důsledků, které vytváří skutečně propastný rozdíl mezi reformním a umírněným islámem. Umírnění muslimové (tedy ona muslimská většina, která je neustále připomínána v souvislosti s tím, jak jsou teroristické činy typu těch v Paříži dílem několika málo extremistů, přičemž muslimská umírněné většina s tím nemá nic společného a proto tyto teroristické útoky nereprezentují islám) totiž doktrínu džihádu mečem nezavrhují a považují ji za integrální součást islámu. Proč? Protože doktrína džihádu mečem skutečně je integrální součástí islámu. Reformní islám je reformním proto, že sahá do samotných principů, na kterých je islám postaven. Jedním z důsledků zřeknutí se doktríny džihádu mečem je třeba to, že Fatah a další nevidí problém v karikaturách Muhammada, nechtějí na svou víru nikoho konvertovat, neusilují o vytvoření celosvětového chalifátu, ve kterém budou všichni sjednoceni pod vírou v Alláha, nechtějí zavádět právo šaría a naopak proti němu vystupují, odmítají tresty za odpadnutí od islámu, nemají problém s ateismem ani s agnosticismem, podporují práva homosexuálů, ženy vidí jako bytosti rovné mužům, odmítají kastovat společnost podle (ne)náboženské příslušnosti atp. Naproti tomu umírnění muslimové se doktríny džihádu mečem zřeknout nechtějí a vytvářejí tak jakýsi štít a nepřímou podporu a obranu pro radikální islám a radikální muslimy.
Rozdíl mezi umírněnými a radikálními muslimy je tak ten, že zatímco umírnění muslimové uznávají nutnost boje proti nevěřícím a obranu své víry proti nim (přičemž obranou je zde například právě obrana před urážkami typu karikatur Muhammada – karikatury jsou brány jako útok na islám, před kterým je třeba se bránit a v tento moment je tak aktivovaná obranná složka doktríny džihádu mečem), radikální muslimové tuto inherentní součást islámu převádějí do praxe. Reformní muslimové jsou také velice cenní tím, že upozorňují na to, že zvěrstva páchaná radikálními muslimy, respektive teroristy, jsou zcela v souladu s islámem. Například typický představitel umírněných muslimů, Muneeb Hassan Alrawi, který v brněnské mešitě kázal o tom, že rodiče mají bít svoje děti, pokud se odmítnou modlit k Alláhovi, a dále že je mají učit nenávisti k nevěřícím, ihned po posledním projevu islámu v Paříži, tedy po vystřílení redakce týdeníků Charlie Hebdo, prohlásil, že čin neměl nic společného s islámem. Tarek Fatah a řada dalších reformních muslimů naopak uvedli, že čin s islámem zcela souvisí. A abych byl upřímný, dokonce i řada nereformních, ale alespoň intelektuálně čestných a nepokryteckých muslimů, uvedla to samé: například český muslim Petr Pelikán či sunnitský muslim Mullah Liam ad-Deen. Podobně se Fatah zachoval například při útoku v Londýně v roce 2012, kdy dva muslimové přímo na ulici za bílého dne napadli vojáka v civilu a uřezali mu hlavu. Fatah tehdy ve svém článku pro The Huffington Post napsal: „Včera, na místo výzvy k tomu, aby se muslimové zřekli doktríny džihádu mečem, udělala Muslimská rada Británie ve svém prohlášení něco zcela předpokládatelného. Vydala tiskovou zprávu, kde útok označila za barbarský a nemající nic společného s islámem. Já, jakožto muslim, mohu zcela beze strachu říct, že to není pravda. Tento teroristický útok měl základ v islámu, a pro muslimy nastal čas, aby konečně vytáhli svoje hlavy z písku,“ kritizoval pokrytecké chování umírněných muslimů Fatah.
Příkladů, na nichž lze krásně vidět distinkci reformní – umírněný islám, je v souvislosti s Fatahem celá řada. Za zmínku rozhodně stojí Fatahův článek „Norway’s Muslims rally against ISIS„, ve kterém odhaluje pokrytectví norských muslimů, účastnících se demonstrace proti ISIS. Zatímco média tuto demonstraci glorifikovala jakožto důkaz toho, že většina muslimů odmítá Islámský stát, Fatah si do Norska zajel a demonstrujících umírněných muslimů se ptal, jestli odmítají doktrínu džihádu mečem. Na demonstraci nenašel jediného muslima, který by odpověděl, že doktrínu džihádu mečem odmítá. Fatah neustále vyzývá muslimy k tomu, aby byli ohledně své víry upřímní a například přiznali, že Korán povoluje muslimům pořizovat si otroky, a tudíž že nigerijská islámská organizace Boko Haram jednala v souladu s islámem, když unesla více než stovku křesťanských školaček a zotročila je. Všechny tyto záležitosti jsou toho typu, že by je člověk neznalý postavy Tareka Fataha a proudu reformního islámu klidně mohl připsat na adresu kritiků islámu: Fatah se totiž v řadě věcí zcela shoduje s tím, co tvrdí kritici islámu. Západ však na místo toho, aby podpořil liberální reformní islám, neustálě podporuje umírněné muslimy, kteří kryjí záda těm radikálním. Ostatně, sám Fatah se mnohokrát vyjádřil v tom smyslu, že tzv. umírnění muslimové představují jeden z hlavních problémů islámu. Tedy nikoliv extremisté a teroristé, ale umírnění muslimové – ti, které Západ tak horlivě podporuje – představují zásadní problém pro reformu islámu.
3. Zásadní přehodnocení diplomatických vztahů s islámskými zeměmi
V duchu dvou předcházejících bodů se domnívám, že by mělo dojít ke zcela zásadní změně zahraničních politik západních zemí vzhledem k těm islámským. Jednoduše není možné, aby Západ, který kritizuje Kubu, Venezuelu, Rusko či Čínu za porušování lidských práv, zároveň dělal kamaráda zemím jako Saúdská Arábie, Bangladéš, Indonésie, Maroko, Egypt, Kuvajt, Pákistán atp., tedy zemím, ve kterých je odpadlictví od islámu, rouhání se, kritika islámu či samotný ateismus trestným činem. Tyto a téměř všechny ostatní země porušují lidská práva často v mimořádně velkém rozsahu, přesto to Západ nijak netrápí. Opět připomenu skvělé vztahy USA se Saúdskou Arábií. Velice podobně je na tom ve vztahu k Saúdské Arábii i celá Evropa. Se Saúdskou Arábií by mělo být zacházeno na úrovni stalinistických diktatur typu KLDR. Pokud Západní státy zcela zásadním způsobem nepřehodnotí své vztahy k těmto teokratickým režimům, nikdy se situace, týkající se bodů 1) a 2), nebude moci změnit k lepšímu. Dobré vztahy západních zemí k těmto teokratickým výspám totiž do značné míry legitimizují veškeré porušování lidských práv, které se tam odehrává.
