Rok 2014 byl pro českou ateistickou scénu bezpochyby přelomový. Po letech klidu nejprve rozvířil místní vody světoznámý kosmolog Lawrence Krauss svou přednáškou o „vesmíru z ničeho“, aby ho před necelým měsícem následoval zástupce opačného pohledu na svět – profesor matematiky a teistický apologeta John Lennox.
Zatímco samotnou přednášku, kterou jsem dosud neviděl, komentovat nemohu, rád bych se jako ateista v několika bodech vyjádřil ke včera zveřejněnému rozhovoru, zprostředkovaném serverem Technet s titulkem „Věda a víra nejsou v rozporu. Vědci totiž nerozumí Matyldě“. Dle mého laického názoru se totiž Lennox v několika bodech dopustil argumentačních klamů, které si kritickou reakci rozhodně zaslouží. Posuďte – ideálně až po přečtení rozhovoru – sami:
„To je ale zásadní nepochopení náboženství,“ oponuje John Lennox. „Náboženství nesoupeří s vědou, nezabývají se stejnými otázkami. Věda (myšleny přírodní vědy) nemůže odpovědět na otázky týkající se etiky nebo morálky. Existují různé způsoby vědění a přírodní vědy jsou jen jedním z mnoha způsobů.“
— Skutečně, věda (ve smyslu angl. výrazu „science“) nám nejspíše neposkytne odpovědi na poli morálky. Pokud to však Lennox uvádí jako příklad oblasti, ve které se věda a náboženství nepřekrývají, tak nevyhnutelně implikuje, že náboženství nám zmíněné odpovědi poskytnout může. To je však nesmysl! Náboženství není na poli morálky o nic legitimnějším rádcem než věda, bramborová kuchařka či třeba táborový zpěvník. Náboženství pracuje s „morálkou“ direktivní, jejíž zdrojem i etalonem je nikým neprokázaná nadpřirozená bytost. A množina myslitelných, nikým neprokázaných nadpřirozených bytostí, je samozřejmě nekonečně velká. Lennox, jakožto křesťan, by za zdroj morálky zcela jistě (není-li pokrytcem) považoval biblického Hospodina (potažmo příklad Ježíše, který je ovšem „dobrý“ jen na základě Hospodinových kritérií). Naprosto stejně (tzn. vůbec nijak) legitimním zdrojem morálky je ovšem jakýkoli jiný neprokázaný bůh, kupříkladu Alláh. Ba co víc – ve světle přístupu, kdy jako zdroj morálky stačí neprokázaná pohádková bytost, jsou třeba zločiny teistů z Islámského státu plně ospravedlnitelné a morální, a jakýkoli jiný teista nemá právo je odsoudit, aniž by se stal pokrytcem!
Náboženství tedy, navzdory Lennoxově klamu, nestojí na poli morálky o nic lépe, než věda. K odpovídání morálních otázek máme filosofickou disciplínu, etiku.
„V jádru toho prohlášení je tento argument: pokud by měl ateismus pravdu, nedozvíme se to.“
— To je strawman – slaměný panák – tedy argumentační klam! Ateismus není něco co by mohlo mít pravdu! Lennox redukuje ateismus na myšlenku „bohové neexistují“. To je však hrubě nepřesné, nikdy by to neřekl ani samotný Dawkins, do kterého se obouvá. Ateismus, jak napovídá předpona a- před slovem teismus, je „jen“ absence teistické „víry“, neboť pro přesvědčení o existenci bohů neexistuje žádný rozumný důvod.
„Já osobně ale shledávám odpovědi, které ateismus dává, filosoficky nedostatečné.“
— Další hrdinný útok na slaměného panáka. Ateismus odpovědi nedává (viz předchozí bod), ateismus je sám odpovědí (a také výchozím stavem každého živočicha). Odpovědí na otázku: „Existuje racionální a objektivní důvod být teistou?“
„Lidé čekají od přírodních věd, že odpoví na otázky „proč?“
— To ovšem (mimojiné to popisuje ve své knize i přednášce zmíněný Krauss) není účel vědy, odpovídat na otázky „proč?“ (why). Věda se snaží poskytovat odpovědi na otázky „jak?“ (how). Tázat se přírodních věd „proč“ je obyčejná presupozice, neoprávněně podsouvající přírodním jevům nějaký účel.
„A pak je zde „proč“ v teleologickém smyslu, ve smyslu „za jakým účelem“, a to nejsou otázky, na které věda může odpovědět.“
— Viz předchozí bod. Nesmyslná presupozice, zbytečné podsouvání nesmyslu, že mají přírodní jevy nějaký účel, záměr. Takový záměr by nejdříve musel někdo objektivně prokázat. Dokud ho ovšem někdo neprokáže, tak je Lennoxova výčitka nesmyslná. Odpovídání inherentně hloupých otázek není otázkou vědy.
„Tím ukazují, že nepochopili ani podstatu přírodovědeckého bádání, ani podstatu Boha.“
— Podstatu přírodovědeckého bádání nepochopil především Lennox, pokud někomu vyčítá nepochopení podstaty (dle něj) objektivně existující a fyzicky zasahující entity (teistický bůh), aniž by její existenci sám prokázal.
„že gravitační zákony popisují působení gravitace, ale neřeknou nám, co gravitace skutečně je.“
— Neřeknou, protože protože to nikdo neví a protože to je subjektem aktivního vědeckého výzkumu. Věda si, narozdíl od náboženství, dokáže připustit vlastní nedostatky a na některé otázky odpovědět: „Nevíme… snad tedy jen prozatím.“
„Někdy lidé obhajují nějakou myšlenku jen proto, že si na ni už zvykli a nedokáží si představit, že by věci mohly být jinak (viz confirmation bias). Jak si může člověk zachovat otevřenou mysl?“
— Od redaktora naprosto správná otázka. Obzvlášť na věřícího, kterého ve víře indoktrinovali vychovali. Správnou odpovědí by nejspíš bylo: „Vypracovat si takový systém kritického přístupu k předkládaným tvrzením, hypotézám a informacím – i těm už dříve předloženým – který nějaký confirmation bias vyloučí.“
Jenže takovým sítem by neprošla žádná náboženská víra v neprokázané bohy, stejně jako třeba přesvědčení o existenci draků, šmoulů, geopatogenních zón a jiných pa/antivědeckých nesmyslů. Pan Lennox by pak musel 1) Předložit důkaz existence svého konkrétního boha. 2) Zřeknout se svého náboženství 3) Být pokrytcem. Tím je ovšem i tak.
„že mezi vědou a náboženstvím ve skutečnosti není konflikt.“
— v zásadě ne, dokud si vědec „netahá náboženství do laboratoře“ – dokud stojí náboženství vědě z cesty. (Příkladem budiž vynálezce nukleární magnetické rezonance – mladozemní kreacionista). Ovšem nezbytnou součástí vědeckého poznávání, ze kterého věda vychází, je vědecká metoda. A s tou je náboženství naprosto neslučitelné, neboť vyžaduje bezdůvodné sejmutí důkazního břemene (logický „sebeklam“) z minimálně jedné předkládané hypotézy.
„Problém je, že Dawkins, Hawking a další přiživují ten mýtus, že mezi vědou a vírou je bitva.“
— Ten rozpor skutečně existuje. A bude existovat, dokud bude náboženství neslučitelné s pravidlem o důkazním břemeni – tedy není Dawkinsovi a spol. co vyčítat.
„Věda mi může pomoci s hledáním, ale nemůže mi na otázku ohledně Boha dát konkrétní odpovědi“
— To samozřejmě může. Jen Lennox musí opustit ten ničím neodůvodněný a nepodložený předpoklad, že nějací bohové existují. Věda dá konkrétní odpověď, proč v toho boha Lennox vlastně věří a svou víru se pokouší nesmyslně racionalizovat. Tou vědou je evoluční psychologie, neurofyziologie a popř. psychologie.
„Někdo říká – protože nemáte absolutní jistotu, nemůžete to vědět. Nesmysl.“
— Není to nesmysl – proto také Krauss, Dawkins apod. netvrdí, že „bohové zcela určitě neexistují“ – Pokud ovšem Lennox zcela stoprocentní jistotu nevyžaduje, tak nezbývá než prohlásit: „Žádný bůh neexistuje“. Protože neexistuje žádný důvod domnívat se, že by existoval, a zároveň máme rozumná, na bohu nezávislá a vědecká vysvětlení fenoménu víry a náboženství.
„Některé studie naznačují, že lidé mají sklon k „agent-thinking“, tedy k hledání původce i tam, kde původce není. Není to argument proti ilustraci s Matyldou? To, že každý dort někdo upekl, neznamená, že vesmír je dort, že za vším stojí stvořitel…“
— Naprosto správná odpověď pana redaktora na tu ilustraci s Matyldiným dortem. Matyldin dort je jen další pokus, jak přidělit záměr přírodním jevům, jenž žádný záměr nemají.
„Ta ilustrace nemá dokazovat stvořitele. Ta jen ukazuje limity toho, kam může zajít věda a na jaké otázky odpovídat neumí. O nic jiného tam nejde.“
— To je stále to samé podsouvání účelu za každou cenu. Na otázky „proč?“ opravdu věda odpovídat neumí. Nicméně otázky „proč“ nedávají u přírodních jevů – kupříkladu když jde o vznik vesmíru či cokoli jiného – smysl! Není důvod se domnívat, že vznik vesmíru apod. má nějaký vyšší účel. Neexistuje racionální důvod takové nesmyslné otázky vůbec pokládat!
Zde nám pomůže právě evoluční psychologie – po většinu vývoje lidského druhu bylo evolučně výhodné za vším hledat nějaký smysl – „Proč tam támhle zašustila tráva? Nečíhá za ní lev? Proč se gazely drží od této tůně dál? Není v ní krokodýl?“ – ale nikterak to neznamená, že otázky „proč“ smysl skutečně mají. Je to jen myšlenková zkratka, která pomáhá (pomáhala) lidem v běžných podmínkách přežít.
„Říkají nám: nesmíte do vysvětlení vůbec tahat mysl a myšlení. A já odpovídám, že to je nesmysl: vše se snažíte přizpůsobit předem danému paradigmatu.“
— Přesně to dělá samotný Lennox! Všechno přizpůsobuje svému nevyvratitelnému a neprokazatelnému dogmatu o existenci boha! Je jako „texaský ostrostřelec„, co nejdříve vystřelí (= je indoktrinován) na stěnu stodoly, a až poté okolo „zásahu“ domaluje terč (apologetiku úvodní myšlenky, aniž by jí podrobil kritice).
„Jsem pevně přesvědčený, že nejasná vysvětlení jsou vždy a za všech okolností špatná.“
— Není to snad výzva sobě samotnému, aby přestal chodit kolem horké kaše, podávat „nejasná vysvětlení“, a jasně formuloval argumenty, na základě kterých považuje hypotézu o existenci teistického – tedy aktivně zasahujícího – boha za pravdivou?
Co napsat na závěr? Pan Lennox je zřejmě posedlý vidinou záměru v přírodních jevech (nezapomeňme že mluví o vědách přírodních), u kterých není důvod nějaký záměr předpokládat. Postavit na takové vidině kritiku vědy je minimálně úsměvné, stejně jako tvrdit, že „Věda a víra nejsou v rozporu. Vědci totiž nerozumí Matyldě„, kde „Matylda“ je jen další takové podsouvání neexistujícího záměru.
Aby měla Lennoxova obhajoba víry a kritika vědy smysl, musel by nejdříve objektivně prokázat existenci bytosti, jež by do přírodních dějů nějaký záměr vložila, podobně jako Matylda do svého dortu. Určitě by takové prokazování bylo hodnotnější, než se stát tisícím člověkem, co někde dezinterpretuje pojem ateismus.