Je víra v Jeho Svatou Nudlovitost dostatečně náboženská?
Tato výjimka je příčinou většiny dalších nerovností způsobených zákony. Kdyby si tento druh společnosti mohl založit kdokoliv bez ohledu na svoji víru, jen velmi těžko by se nám argumentovalo v tom smyslu, že věřící jsou zvýhodňováni. Nakonec to, abychom si založili vlastní náboženskou společnost nám již navrhovalo mnoho našich čtenářů během uveřejňování tohoto seriálu.
Církve a náboženské společnosti jsou právnické osoby, které umožňují sdružovat se věřícím určitého náboženského vyznání tak, aby mohli svobodně praktikovat svou víru či náboženství, soukromě nebo veřejně. Za tímto účelem tento a jiné zákony stanovují pro tyto společnosti jiné podmínky, než je tomu u jiných právnických osob, protože zákonodárce předpokládá, že praktikování náboženství a náboženské víry má zvláštní potřeby a není důvod věřícím v tomto nevyhovět.
Tento přístup ale naráží na problém s rovnoprávností občanů před zákonem. Z našeho pohledu totiž není církev nebo náboženská společnost nic jiného, než jedna z forem právnické osoby a neshledáváme žádný důvod poskytovat možnost založení takové společnosti jen za účelem vyznávání náboženské víry, kdy je z této možnosti vyloučena možnost mít přesvědčení nenáboženské, stejně hodnotné a legitimní.
§3. odst.1a) definuje náboženskou společnost takto:
církví a náboženskou společností dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby,
Ministerstvo kultury tento paragraf potom vykládá velmi restriktivně a úředníci zkoumají, zda společnost podávající návrh na registraci vykazuje dostatečné náboženské znaky.
Projevilo se to třeba během neúspěšné registrace Církve husitské. Důvody zamítnutí registrace byly sice nakonec jiné, ale Ministerstvo kultury si nechalo vypracovat religionistický znalecký posudek, který hodnotil právě náboženskou povahu tohoto subjektu.
V prvním posudku byla částečně zpochybněna právě náboženská povaha církve. Na otázku, zda se v tomto případě jedná o společnost náboženskou, totiž znalec D. Lužný odpovídá, že v ní nacházíme „náboženské prvky, byť ne zcela v rozvinuté podobě (není na ně kladen důraz)“. K těmto náboženským prvkům patří i užívání náboženských symbolů a náboženského jazyka. Znalec zde poukazuje na to, že toto v tomto případě není vztahováno k tradičně křesťanským prvkům, ale „výhradně k postavě Mistra Jana Husa, popř. k významným postavám českého národa (např. k Masarykovi)“. Dále si všímá skutečnosti, že bohoslužby se konají pouze příležitostně, a to zvláště na státní svátky.
Dingir 1/2014 Nové registrace II. (Miloš Mrázek a Zdeněk Vojtíšek)
Domníváme se, že takové posuzování a hodnocení náboženského přesvědčení žadatelů je v rozporu s náboženskou svobodou. Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 6/02 ze dne 29.11.2002 stanovil:
“Česká republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických hodnotách a „nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ Je tedy zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku dále vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. “
Ministerstvo a zákon č 3/2002 sb. zde ale právě přímo do konkrétního náboženského vyznání občanů zasahuje a posuzuje, zda je přesvědčení žadatelů dostatečně náboženské. Diskriminuje tak občany bez vyznání nebo ty, jejichž víra neodpovídá představám o víře samotného ministerstva.