O tom, že římskokatolická víra i jiné odnože křesťanství z principu věří na existenci nehmotných bytostí jsem se už před časem zmiňoval v článku Andělé, démoni, exorcisté a katolická církev. Zdálo se že ve vyspělejších krajích Evropy bude římskokatolická církev hrát spíše na neurčitost v tak pravěkých otázkách, nicméně ukázalo se že je tomu jinak.
Diskusi rozčeřil tento podzim (2014) sám papež František nejprve svým prohlášením, že věří v existenci strážných andělů a později dalším prohlášením o užitečnosti exorcistů v boji s démony.
O andělech doslova řekl:
„My všichni máme podle tradice církve u sebe anděla, který nás chrání a dává nám vnímat různé věci. Nezřídka máme pocit: »Neměl bych to dělat takto. To nejde. Buď obezřetný..« Je to hlas společníka, který nás doprovází na cestě. Buďme si jisti, že nás svými radami dovede k cíli našeho života, dopřejme proto sluchu jeho hlasu a nevzpouzejme se… Protože vzpouzení, snaha být nezávislí, je něco, co máme všichni. Je to tatáž pýcha, kterou měl náš otec Adam v pozemském ráji. Nevzpouzej se, drž se jeho rady.“
Poznamenávám, že to znamená zároveň, že naprosto nesymbolicky věří v existenci ráje a Adama. Budiž, lidé věří mnoha nesmyslným věcem a pokud tím neohrožují ostatní, je to jejich věc. Nicméně víra v démony a užitečnost exorcismu tuto hranici překračuje. Oficiální mluvčí asociace, psychiatr Valter Cascioli zdůvodnil zvyšování počtu exorcistů takto:
„Tyto praktiky (pozn. okultismus, satanismus a esoterika) poněkud otevírají cestu mimořádnému působení démonů. Počet lidí, kteří se těmto praktikám věnují a způsobují velké škody sociální, psychologické, duchovní i morální, neustále stoupá, což nám působí starosti, protože se nám také zvyšuje počet případů mimořádné démonské aktivity, zvláště obsesí a ďábelských posedlostí.“
Vzestup exorcistů tedy zdůvodňuje římskokatolická církev zvyšující se démonskou aktivitou. Tady však exorcismus naráží na hranice vědy. Neexistuje žádný ověřený důkaz ani existence démona, ani léčebného působení exorcismu, který by se nedal odlišit od placebo efektu. Neexistuje žádný dvojitě slepý experiment s exorcismem.
Přesto když slyšíme mluvit kněží o exorcismu, označují jej za službu nebo dokonce léčení. Je při tom v principu úplně jedno, jak moc se vymlouvají při své představě popisu démona na neurčitost nebo „sílu“, jejich projev naprosto nepřipouští spor o tom, že démona vymýtají a že jde o léčebnou proceduru.
Může tomu ale tentokrát být tak, že církev doporučuje svůj lék na posednutí, které sama vyvolává. Relativně velký počet exorcismů se odehrává v Mexiku, Španělsku a Itálii, tedy v zemích, kde má římskokatolická církev své významné místo. Naproti tomu v zemích s vysokým zastoupením nevěřících se s exorcisty prakticky nesetkáte.
Pokud k tomuto faktu připočtete, že počet exorcismů automaticky stoupá po uvedení filmů s tématikou posedlosti, můžete (jako já) dojít k předpokladu, že zde nabídka vytváří poptávku. Na základě analogií s jinými alternativními „léčebnými“ postupy to je velmi pravděpodobné. Důvodem zvyšujícího se počtu exorcismů by pak nebyla démonská aktivita, ale naopak činnost církve. Čím více exorcismů, tím více exorcismů – nárůst stimuluje nárůst.
Svědčí pro to ale ještě jeden podstatnější příznak. Údajná aktivita démonů totiž začala stoupat až dlouho po založení Mezinárodní asociace exorcistů roku 1993. Kdyby v té době u nás chtělo působit tolik exorcistů jako dnes, neměli by prostě co na práci. Neměli by však co dělat ani v mnohých dalších evropských zemích. „Aktivita démonů“ rostla se zpožděním za počtem jejich vymýtačů.
Napadá mě: Odváží se náš skeptický spolek Sisyfos udělit za exorcismus některému představiteli církve Bludný balvan? A mohl by?
Odpověď je zajímavá. Sisyfos se dle svých zásad drží pravidel, podle kterých víra a věda tvoří dvě nezávislá magisteria, přičemž si vyhrazuje právo kritizovat a „oceňovat“ ty případy, kdy se náboženství se svými pohádkami vydává za vědu. I čeští skeptici přes svou přehnanou ultraohleduplnost vůči náboženství tedy mohou kritizovat například kreacionismus nebo geocentrismus.
Jak je to s exorcismem? Toto se píše o pavědě, paravědě a pseudovědě přímo na stránkách sdružení Sisyfos:
Věda zná jen čtyři základní síly, PPP předpokládají, že existují dosud nepoznané síly nebí síly duchovní. Vědecké hypotézy musí být testovatelné, PPP hypotézy, předpokládající existenci duchovní síly, jsou pouhými netestovatelnými pseudohypotézami. Základní vědeckou metodou je experiment, kdežto PPP se často opírají jen o jednotlivé případy (kazuistiky) i o pouhou intuici. Vývody PPP disciplín bývají v rozporu s logikou a nemají konsistentní koncepci. Místo srozumitelnosti obsahují mystické a magické prvky, místo přesné terminologie používají vágní, nepřesné termíny, místo objektivity je charakterizuje subjektivita a spekulace. Jejich výsledky obvykle nejsou reprodukované a často ani reprodukovatelné. Disciplíny alternativní medicíny nepoužívají klasickou diagnostiku, neléčí specifickými léky, ale holisticky celostně, jejich léčiva mívají charakter panacey.
PPP disciplíny jsou dogmatické, statické a nevyvíjejí se nebo se záhy rozštěpí na množství často protichůdných variant na rozdíl od vědecké disciplíny, která tvoří konsistentní, všeobecně uznávaný systém. Věda se opírá o empirii a objektivitu, PPP o autority. Věda respektuje vědecké poznatky a teorie, PPP jsou s nimi v rozporu. Věda má účinné samočistící mechanismy, PPP nikoli. Pseudovědci jsou často laiky, nevzdělanými v příslušném oboru, dokumentaci zpravidla nevedou, při prosazování svých „pravd“ používají demagogii, reklamu, někdy podvody a lži. Konečně: věda přináší nové a prakticky užitečné poznatky, PPP „výsledky“ se vždy ukáží jako mylné. Existuje tedy dostatek znaků, aby bylo možno PPP disciplínu odlišit od skutečné vědy.
Má otázka zní: Kterou z těchto charakteristik exorcismus nesplňuje?
Je pro mě naprosto samozřejmé, že exorcisté v současnosti usilují o spolupráci s lékaři, psychology a psychiatry, protože o totéž usilují i homeopaté, akupunkturisté a další „alternativní“ léčitelé. Ostatně od případu Anneliese Michel, která zemřela roku 1976 při opakovaném exorcismu v důsledku zanedbání léčby (podvýživa, dehydratace), prostě potřebují dokázat, že jejich metody jsou „bezpečné“ a „profesionální“. Tím by se měli odlišovat od smrtelně nebezpečných exorcistů především z Afriky.
Zde bych jen chtěl podotknout, že zanedbání léčby je jedním z největších rizik v případě jakékoli „alternativní léčby“ a exorcismus se od nich tedy nijak neliší. Spolupráce se skutečnými lékaři pak sice na jednu stranu výrazně snižuje riziko, ale na druhou stranu také dává pavědě punc „vědeckosti“.
V České republice v současné době působí osm exorcistů.
To není moc veselé zjištění hlavně pro to, že exorcismus je jev, který můžeme také chápat jako „boj o duše“, nikoli ale mezi anděli a ďábly, nýbrž mezi církvemi. V každém případě jde ale o řízené a dotované šíření pověr.
Rozhovor o exorcistech a exorcismu s knězem Miloslavem Fialou.