Krátce před polovinou letošního října (2014) se na chvíli objevila zpráva, že má Lubomítr Zaorálek navštívit Vatikán. Veřejnost už v tu dobu víceméně hlasitě šuškala, že tam jde vyjednat a snad i podepsat smlouvu dohodnutou už 28. května když se do Vatikánu vydala Delegace ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny ČR. Delegaci tvořili po jednom zástupci hnutí ANO 2011, ČSSD a významní prosazovatelé zákona Stanislav Polčák z TOP09 a Marek Benda z ODS, zpravodaj zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
Zpráva o Zaorálkově cestě nebyla dementována, pouze smazána ze státních serverů, takže nevíme, jestli ze schůzky sešlo, byla přesunuta, nebo jestli jsou její závěry tak neskutečně tajné. Za každou ověřitelnou zprávu k tomuto tematu bych byl vděčný! (Pokud ji nějak získám, doplním informace i zde.)
Vzhledem k tomu, že na nevědomosti v podstatě nelze postavit článek, tedy alespoň takový, který by si zasloužil publikování jinde než na Protiproudu nebo Orgonetu, chci upozornit na celkovou absurditu smluv s Vatikánem.
Vatikán je rozhodně po fyzické stránce stát a to stát, který by vůbec neměl být brán podle evropských měřítek vážně: nemá demokratické zřízení, nerespektuje rovnost pohlaví a tuším že se školní docházkou do jiných než církevních škol a oddělením náboženství od státu je také na štíru. Nikdy také nepodepsal žádný jeho zástupce například “Všeobecnou deklaraci lidských práv” či “Konvenci o právech handicapovaných osob”. V principu by neměl zasedat v žádných radách vytvořených pro demokratické státy, protože na jakýkoli jiný stát v Evropě, který by fungoval na stejných zásadách jako Vatikán by denodenně pršela kritika ze všech stran.
S takovým státem uzavírají politici smlouvy, které běžně v těxtu přecházejí mezi pojmy církev a stát (text neratifikované Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem), aniž by mezi nimi bylo výrazné odlišení. Jenže tu odlišení je. Do žádného jiného náboženského centra se totiž politici podepisovat smlouvy nevydávají.
Neslyšel jsem, že by Lubomír Zaorálek, Marek Benda nebo kdokoli jiný odjel do Zlatého chrámu v Amritsaru nebo třeba do Mekky aby podepsal smlouvy s představiteli jiných náboženství. Postavení náboženství v České republice je totiž dáno ústavou a příslušnými zákony, není proto třeba je upravovat ještě dodatečně.
Vatikán samozřejmě není státem jinde než na papíře. Ve skutečnosti jde o náboženský okrsek, který se ničím zásadním od náboženských okrsků jiných konfesí neliší, kromě zmíněného nadstandardního práva být považován za stát.
Konkordáty jsou proto “zvláště významné mezinárodní smlouvy”, což je v případě zemí, jako je právě Česká republika s necelými čtyřmi procenty praktikujících katolíků opravdu na pováženou. Takové mezinárodní smlouvy totiž bývají v justiční praxi považovány za nadřazené vnitrostátním zákonům.
Římskokatolická církev tak získává výhody, které žádné jiné náboženství nemá. Z hlediska naší ústavy i evropského práva bychom se prosto měli zabývat tím, že vlastně střídavým vydáváním se za stát a za církev vzniká nerovnost z pozice ŘKC vzhledem k ostatním církvím i nevěřícím.
Je to grandiózní podvod, který umožňuje udělat z naší ústavy i všech zákonů jen cár papíru.