V předchozím článku jsme si vysvětlili, jak vzniká mýtus a jak takový mýtus funguje. Zároveň jsme si ukázali, že právě takové mýty a symboly leží v srdci většiny náboženství a že se dotýkají nejhlubších, mnohdy nevyslovených tužeb a emocí. Nastal čas, abychom si zmapovali Evropskou mýtickou náboženskou krajinu a popsali si její nejdůležitější obyvatele. Ne náhodou nám to bude připomínat popis filmových nebo pohádkových postav. Proto i můj výběr důležitých nebo zajímavých postav se pravděpodobně bude lišit od výběru někoho jiného. Každého oslovuje jiný příběh. A těch příběhů, které dnes náboženství vypráví je mnoho. Jen nejsou naštěstí slyšet tak hlasitě, jako tomu bylo dříve.
Výběr začneme Aláhem proto, že islámská krajina dnes vzbuzuje nejsilnější emoce nejen u muslimů, ale i u ostatních. Zprávy z islámistánu dnes dominují našemu veřejnému prostoru. A Aláh je v islámistánu jednoznačnou a dominantní postavou. Skutečným vládcem. Máme tedy hlavní postavu, tak se jí podíváme na zoubek trochu podrobněji. Jaké touhy má vládce, co jej motivuje? Každý vládce musí mít touhu ovládat, řídit, kontrolovat, nařizovat. Prostě a jednoduše vládnout. Aláh je i mezi vládci trochu megaloman a chtěl by vládnout celému světu. Proto mu vadí, když jej někdo neposlouchá, když se jeho vládě nepodřizuje. Zároveň je ale trochu mikromanažer. Aláh totiž vládne každému detailu, není zrnko písku, které by se na světě pohlo bez jeho výslovného přání. Je to prostě suverén. Ale protože je to mýtická postava, tak do jeho říše spadá celý svět jen v představách jeho poddaných otroků. Pořád ještě existují lidé, kteří se mu odvážili postavit, lidé kterým nevládne a to mu vadí. Jaké má ale Aláh cíle? Čeho chce v praxi dosáhnout? Čteme-li podrobněji Korán a posloucháme vyprávění muslimů, potom cílem Aláha je fungující společnost. Jak už jsme si řekli výše, Aláh není troškař, takže do jeho sféry působnosti spadá vše, od fungujícího vztahu mezi dvěma lidmi, přes fungující rodinu, obec až po fungující společenství lidí. Samozřejmě těch, kteří mají tu čest pobývat v jeho říši. Z takovou vizí se jistě umí ztotožnit mnoho muslimských mužů, ať už jejich ambice ovládat jsou jakkoliv velké nebo malé. Jakou strategii aláh potom používá když následuje svou niternou touhu? Vůdcovství. Leadership. Vůdce musí být zjevný a patrný. Lidé jej musí následovat, jinak by to nebyl vládce. Neexistuje vládce bez těch, kteří jej poslouchají. A je jedno jestli dobrovolně nebo třeba ze strachu. Z výše uvedeného také jasně vyplývá, čeho se takový vládce obává. Obává se ztráty vlivu, ztráty kontroly. Vládce se bojí, že bude svržen. Při té představě se mu svírají vnitřnosti hrůzou a je ochoten udělat cokoliv, aby se to nestalo. I vládce ale může být dobrý nebo špatný. Na cestě k tomu, aby byl Aláh dobrým vládcem ho čekají pasti, do kterých se může chytit a před kterými jej mohou ochránit jen jeho výjimečné a unikátní schopnosti. A takovou naprosto jasnou chybou vládce může být jeho panovačnost. Aláh je prostě příliš panovačný na to, aby byl dobrý vládce. Je to spíš tak trochu tyran. Vybírá si své oblíbence a je krutý k těm druhým. Umí nastavit jak svou přívětivější tak i tyranskou tvář.To ale neznamená, že neprojevuje i svoji největší přednost. Nezříká se odpovědnosti. Aláh se tváří, že je odpovědný za všechno.
Po naší návštěvě islamistánu nastal čas jej na chvíli opustit a podívat se na příbuznou dynastii křesťanskou. I tady máme vládce boha Otce, ale možná důležitější jsou tu jiné postavy. V křesťanistánu dnes vládne jeho dobrosrdečný syn, přítel Ježíš, kterému zdárně sekunduje pečovatelská matka Marie. Ježíš to je takový empatický brach, který touží po intimnosti, soukromí, kde vyhledává smyslové i emoční radosti. Jeho cílem je navazovat vztahy, být obklopen lidmi, které miluje. Ať už jako přítel nebo milenec. Hluboký intimní vztah je jeho nejvyšší metou. Jako čert kříže (záměrná hříčka …haha) se totiž bojí samoty, odloučení a opuštění. Bojí se, že bude nechtěný. Proto je hlavní snahou Ježíše to, aby byl neustále atraktivní, aby lidé o něj měli zájem. Aby se jim líbil. Fyzicky, emočně nebo jakkoliv jinak. V tom lze nakonec spatřit i jeho slabinu. Ježíš se někdy tak snaží, aby byl pro ostatní přitažlivý a aby je potěšil, že ztrácí sám sebe. Svoji identitu. To ale často vynahrazuje svojí vášní, velkorysostí a zápalem pro věc.
Marie to je zcela jiný příběh. Marie je prostě maminka. Máma, která se celou svojí osobou oddala péči o své nejbližší ale i o všechny ostatní. Za nic na světě by nedovolila, aby se těm o které se stará něco stalo. Proto jim ukazuje místa, kde se mohou uzdravit nebo zbavit se svých trápení. Chce nám všem pomoci a proto se velmi bojí jakéhokoliv projevu sobectví a nevděčnosti. Jako pečovatelka to ale někdy trochu přehání, když se staví do role mučednice a její péče může být pro ostatní přece jen trochu moc neodbytná. Tyto její řekněme chybičky jsou ale bohatě vyváženy soucitem, který je schopna projevit a její velkorysostí. Její muž bůh Otec je dnes přece jen trochu více v pozadí, než tomu bylo dříve. Velkou část svých pravomocí předal královně a princi. Již dávno to není ten energický tyran, který uchvátil moc a kterého se všichni báli. Na druhou stranu odezněl i jeho strach ze ztráty moci, kterou kdysi měl díky povedenému synovi a obětavé manželce.
Součástí křesťanistánu je také mocná a silná provincie. Je to území, kde vládne Otcem pověřený satrapa Katolická církev. Tedy vládne. Byly doby, kdy to byl skutečně mocný vládce, který si v mnoha ohledech nic nezadal s Aláhem nebo samotným Otcem v nejlepších letech. Dnes se tak trochu hledá. Ztratil velkou část respektu, který mu ostatní projevovali a tak se to dnes snaží hrát na empatii, starostlivost… prostě co jej napadne. Člověk se ale nemůže ubránit pocitu, že tím také trochu ztrácí sám sebe a lidé mu tu jeho novou roli stejně moc nevěří a tak vidíme, jak žije tak nějak z podstaty a kapitálu nahospodařeného v minulých stoletích a tisíciletích.
Zajímavou postavou, kterou nemůžeme nakonec opomenout je Aláhův hrdina Mohamed. Mohamed je pro muslimy hrdinou, který islám přinesl na Zemi a naučil jej lidi praktikovat. Jen tak mimochodem se mu podařilo dobýt půlku tehdy známého světa a zapsat se do dějin jako krutý válečník a vládce. Přirozenou touhou Mohameda a jeho následovníků je prokázat vlastní cenu odvážným a obtížným úkolem. Mohamedovým cílem bylo dosáhnout mistrovství způsobem, který zlepší svět, ve kterém žil. Bál se vlastní slabosti a zranitelnosti. Snažil se proto dosáhnout takové moci a síly, jaké byl schopný. Často ale upadal do pasti vlastní argonace a potřeby mít nepřítele za každou cenu. Mohamed o sobě nepřemýšlel jako o hrdinovi, ale jako o člověku, který jen svědomitě plní úkol, který dostal. Prostě tu práci někdo udělat musel a los padl na něj. Negativní potenciál Mohamedova archetypu byl v podstatě beze zbytku realizován. Pro vlastní kmen byl hrdina, ale dobývaní, zabíjení a znásilňovaní protivníci jej viděli jako nemilosrdného zločince.
Popsáním náboženských mýtických postav jsme zatím neodkryli hlavní sílu mýtů. Nijak jsme se nedotkli příběhů, ve kterých tyto postavy vystupují, ani jsme nenakousli heroické bitvy, ve který dodnes vystupují miliardy lidí, kteří se k těmto postavám nějakým způsobem vztahují. Ti přemýšlivější z nás si ale již teď mohou všimnout zajímavé věci, kterou je vztah mýtických postav k realitě. Máme tu postavy historické, současné i čistě vymyšlené a přesto spolu tyto postavy stojí na jednom bitevním poli v dlouhotrvající sekvenci mýtických příběhů, které ovlivňují životy miliard skutečných lidí. Propojování skutečnosti a fantazie je pro mýty typické.