Buďto „cizí islám“, nebo „naše křesťanství“. Nic víc neexistuje, jiné možnosti nejsou. V tomto duchu zřejmě uvažují České dráhy prostřednictvím svého mluvčího, Petra Šťáhlavského. Ten pomocí ryze náboženského úhlu pohledu hodnotí situaci ohledně speciálních dámských kupé v českých vlacích, které České dráhy uvedly do provozu před více než dvěma roky. V článku na iDNES s názvem „Dámská kupé ve vlacích. Ženy je vítají, pro část mužů je to islamizace“ Šťáhlavský reaguje na kritiku části můžu, kteří speciální dámská kupé ve vlacích vnímají jako projev islamizace s tím, že právě v muslimských zemích dochází k úmyslné segregaci mužů a žen na mnoha místech, bazény začínaje, mešitami konče. Teze o islamizaci však Šťáhlavský odmítá nikoliv racionální argumentací, ale argumentací náboženskou. Speciální dámská kupé ve vlacích jsou totiž dle Šťáhlavského zcela v souladu s idejemi naší západní křesťanské kultury. Když pak Šťáhlavský uvádí, že speciální dámská kupé fungují ve vlacích i u našich sousedů v Rakousku, nemůže prostě a jednoduše říct, že se jedná o Rakousko. Nikoliv. Nejedná se o Rakousko. Jedná se, pochopitelně, o katolické Rakousko.
Podívejme se nyní na to, co přesně mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský uvedl:
„Ženy a rodiče dívek tyto oddíly vnímají pozitivně. Naopak jsou skupiny, především muži, kteří tuto službu vnímají negativně a označují ji dokonce za islamizaci. To je samozřejmě nesmysl, protože zdvořilost k ženě, péče o ženu, její hýčkání a ochrana je spojeno především s naší západní křesťanskou kulturou. Mimochodem tato služba mnohem déle a bez jakýchkoliv komplikací funguje v sousedním katolickém Rakousku, odkud k nám před několika lety vlastně přišla.“
Vezměme si tedy výroky mluvčího Českých drah hezky popořadě. První teze se týká toho, že zdvořilost k ženě, péče o ženu, její hýčkání a ochrana je pevně spjata s křesťanstvím. Jak se vyjádřila jedna z největších feministek 19. století, Elizabeth Cady Stanton, „církev a Bible byly a jsou největšími překážkami ženské emancipace“. Vskutku by mě zajímalo, jak může soudný člověk prohlásit, že v křesťanství, a speciálně pak v rámci katolické církve, je možné nalézt něco jako je zdvořilost, úcta, péče či dokonce hýčkání žen. Křesťanství, stejně jako islám, vždy z ženy dělalo a dělá bytost druhořadou a méněcennou, bytost podřízenou muži, která by raději měla mlčet a vůbec se k ničemu nevyjadřovat. Pokud by dnešní feministky někam měly směřovat svou kritiku, mělo by to být vůči náboženství, jak ostatně správně vystihla jedna z nejvýznamnějších feministek historie, Elizbateh Cady Stanton. Pokud by měla žena v rámci křesťanství alespoň nějakou hodnotu, Vatikán by již dávno povolil svěcení žen v rámci katolické církve. To je však samozřejmě nepředstavitelné, kněží evidentně mohou být pouze muži. Ano, u některých jiných křesťanských denominancí je svěcení žen povoleno. Mění to však něco obecně na postavení žen v křesťanství? Nikoliv, dokud daná křesťanská církev jakkoliv uznává Bibli jakožto absolutní autoritu a slovo boha.
Diskriminace žen a jejich definice jakožto něčeho méněcenného má kořeny již v knize Genesis. Po vytvoření člověka (muže) nastává v Ráji situace, kdy se Adam ocitá sám a zvířata mu tak nějak nestačí. Proto se Jehova rozhodne vytvořit Adamovi společníka, člověka. Jehova Adama uspal a vzal mu jedno žebro. Z tohoto jednoho žebra vytvořil ženu, čímž je navždy dána její hodnota (Gen 2:21-22). To je ale pochopitelně pouze začátek. Stačí zůstat u knihy Genesis. Ve třetí knize se nachází ona památná scéna s hadem a jablkem. Kdo myslíte, že v Bibli utrhne ono jablko ze zapovězeného stromu? Ano, byla to žena, byla to Eva. Díky Evě jsou tedy lidé vyhnáni z ráje. Eva se zasloužila o „prvotní hřích“. Vzhledem k tomu, že abrahámovský bůh je fakticky sadomasochistickým úchylem, Evino porušení příkazu o nejezení ovoce ze stromů v zahradě má i další, bezprostřední konsekvence. Jehova v Bibli ženě říká:
„Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gen 3:16)
A tak se ptám: Jaký svéprávný člověk, který má ženy skutečně v úctě, může pokládat Bibli za slovo dobrého boha, tedy za absolutní pravdu, ze které vycházejí i křesťanské etické standardy? Jak někdo může mít úctu k bohu, který něco takového směrem k ženě řekne? A nejen řekne – mluvíme tu o bohu – ale i učiní. Takto si České dráhy představují zdvořilost k ženám? Péče o ženu, její hýčkání a ochrana má byť jen něco málo společného s vyjádřením křesťanského boha? Samozřejmě bychom mohli pokračovat, jelikož nenávistí a diskriminací k ženám je prolezlá takřka celá Bible, nikoliv pouze kniha Genesis. Pouze pro zajímavost si ukažme několik dalších výroků z Bible o ženách:
„Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou, a každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná. Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy.“ (1. Kor 11:3-7)
Aneb ano, nutnost zahalování žen skutečně není výsadou pouze islámu…
„Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.“ (1. Kor 14:34)
Na názor žena v křesťanství rozhodně právo nemá.
Druhá teze mluvčího Českých drah Petra Šťáhlavského se týká spojování západní kultury s kulturou křesťanskou. „Naše“ kultura je kulturou západní = křesťanskou. Abych to uvedl na pravou míru: křesťanská kultura samozřejmě existuje. Problémem však je, že pro Šťáhlavského jsou „západní“ a „křesťanská“ kultura de facto synonymními termíny. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak slůvko „naše“. Existují zde dvě možné interpretace Šťáhlavského slovního spojení „naší západní křesťanskou kulturou“. První variantou je, že Šťáhlavský mluví o „naší“ ve smyslu „nás, Českých drah“. Mají tedy České dráhy nějakou interní, křesťanskou kulturu? Druhou variantou, jež je o poznání pravděpodobnější, je pak ta interpretace, že Šťáhlavský myslí „naší“ ve smyslu „českou“, či dokonce „evropskou“, nebo možná rovnou „západní“, „euroamerickou“.
Vzhledem k tomu, že České dráhy jsou národní železniční společností v České republice, je skutečně pravděpodobnější, že Šťáhlavský svůj výrok vztahoval přinejmenším na celý stát. Toto přirovnání (naše křesťanská kultura = česká kultura) však poněkud pokulhává, a to z řady důvodů. Ten první souvisí s poslední částí Šťáhlavského prohlášení, kde mluví nikoliv o Rakousku, ale o katolickém Rakousku. Ano, procentuálně vzato, Rakousko skutečně je katolická země. Podle průzkumu z roku 2013 tvoří momentálně katolíci 62,4 % obyvatel Rakouska. V roce 1951 však katolíci tvořili celých 89 %. Tendence je sestupná a ukazuje se, že při každém dalším měření je podíl katolíků v zemi menší. Je tedy otázkou, na kolik je relevantní, vzhledem k těmto faktům, označovat Rakousko za katolickou zemi. Ale dobrá, budiž. Problémem však nastane v momentě, kdy stejnou metodiku uplatníme na Českou republiku. Jestliže je v Rakousku procentuálně nejvíce katolíků a pan Šťáhlavský tedy tuto zemi označuje jakožto katolickou, musel by Českou republiku, tedy zemi kde ze všech (ne)náboženských skupin tvoří největší procento nevěřící, označit za „ateistickou Českou republiku“. To se však poněkud neslučuje s tezí o „naší křesťanské kultuře“.
Šťáhlavský však svůj výrok o „naší západní křesťanské kultuře“ mohl myslet i jinak, historicky. Tuto možnost však považuji za ještě daleko horší, než potenciální nekonzistentnost popsanou v předchozím odstavci. Pokud totiž alternativou k „islamizaci“, o které se píše v článku na iDNES, je pouze „naše“ kultura, která je dle Českých drah kulturou křesťanskou, prostě a jednoduše nezbývá místo na nic jiného. Dle Českých drah jsme tedy my všichni příslušníci či dokonce vyznavači křesťanské kultury a všichni tak máme na rukou hektolitry krve, jež byla ve jménu křesťanství prolita, stejně jako máme na svědomí všechny zničené životy, které křesťanství za dobu své existence stihlo zničit. A že jich nebylo zrovna málo.
Tím, že se dobrovolně přihlásíme ke křesťanské kultuře, respektive civilizaci, se vlastně dobrovolně hlásíme k době temna, k tomu vůbec nejhoršímu období, jaké kdy Evropa zažila. Hlavní charakteristikou tzv. křesťanské kultury je myšlenková totalita, která si nezadá s totalitou stalinistického režimu či soudobé KLDR. Jakmile se totiž křesťanství v Evropě dostalo k moci, začalo potlačovat všechny ostatní směry, které měly jiné výklady v různých filosofických otázkách. Tuto záležitost si konec konců můžeme i zcela přesně odatovat: vláda císaře Justiniána, který vládl v letech 527 – 565. Justinián chápal Římskou (křesťanskou) říši jako pozemské uskutečnění říše Kristovy. Rozšíření „křesťanského impéria“ pak chápal jako úkol, který mu osobně byl svěřen božským příkazem. A tak se Justininán nezdráhal vydávat své vlastní příkazy, které měly zcela zásadní vliv na onu „naši západní křeťanskou kulturní tradici“. Justininán vedle církevní jednoty usiloval také o jednotu náboženskou, což bylo důvodem vydání památného zákona proti pohanům a heretikům (pod tyto kategorie spadali i tehdejší filosofové, představitelé novoplatónské školy a uchovatelé antické myšlenkové tradice), kterým byla zakázána služba ve státní správě či byli různě omezováni v civilním i soukromém životě. Původní pohanské zvyky byly taktéž zapovězeny, a podobně jako odpadnutí od víry po křtu se trestalo smrtí.
Tento a mnohé další zákony měly samozřejmě zcela fatální důsledky pro představitele novoplatónské filosofické školy, jedny z posledních uchovatelů antické myšlenkové tradice. A jestli někde stojí základy naší civilizace, základy naší kultury, základy vědy, základy demokracie a základy a kořeny takřka čehokoliv, co dnes označujeme termínem „západní“, je to právě antika. Právě v antice totiž vzniká filosofie jakožto v zásadě racionální a odmytologizovaný výklad světa, přičemž je třeba si uvědomit, že pod označení „filosofie“ v té době zdaleka nespadala „pouze“ filosofie v dnešním slova smyslu, ale fakticky veškerá věda a to včetně věd přírodních. Křesťanství tuto kulturu, na kterou jsme v renesanci opět, alespoň částečně navázali, takřka kompletně anihilovalo. Posledním hřebíčkem do rakve antické moudrosti a vzdělanosti byl právě křesťan Justinián se svými zákony, regulacemi a nařízeními. Roku 529 vydal Justinián zákon, kterým znemožnil pohanům (tedy i novoplatónikům) veřejně vyučovat v athénské Akademii, která byla centrem novoplatónské filosofie. To ale ze strany Justiniána nebylo zdaleka vše. Daný zákon totiž dále novoplatonikům upíral právo na živnost a vlastnictví movitého i nemovitého majetku. Upření těchto základních občanských práv spolu s tím, že kromě veřejné výuky v Akademii nemohli vyučovat dokonce ani soukromě, de facto znamenalo likvidaci novoplatóniků a novoplatónské školy. Akt zavření athénských škol je tak považován za konec antické filosofie (tedy násilné přerušení vývojové linie naší civilizace).
A pokud se podíváme v čase o něco málo zpět, na alexandrijský novoplatonismus a jeho konflikt s křesťanstvím, výsledek bude ještě horší. Křesťanství se i zde pochopitelně dostalo do sporu s filosofickým směrem, který zastával jiný názor a výsledkem v roce 389 bylo více než 500 000 svitků spálených v tamní ptolemaiovské knihovně, to vše na příkaz alexandrijského biskupa Theofila. To však ještě nebylo vše. Jméno alexandrijské novoplatónské filosofky a první známé matematičky Hypatie je dnes již jménem poměrně provařeným a je tomu tak dobře. Hypatia byla roku roku 415 zabita davem křesťanů. Čin tak zrůdný, že už se jméno „Hypatia“ dostalo i do povědomí těch, kteří se jinak o filosofii nezajímají.
Křesťané tak zničili to, co pracně generace vědců a filosofů, počínaje Thalétem a milétskou školou, takřka po tisíc let budovala. Náhle už nebyla možná svobodná filosofická diskuse nad rozličnými otázkami, jejíž samotné debatování bylo v antice motorem vědeckého pokroku a zřídlem nových nápadů a idejí. Co tedy vlastně středověk, z hlediska rozvoje filosofie, myšlení, vědy atp. přinesl? Nebudeme nikterak přehánět, když napíšeme, že vůbec nic. Tedy, samozřejmě, kromě utužování dogmatismu a filosofických sporů uvnitř křesťanství. Jaké významné myslitele křesťanství světu přineslo, počínaje narozením zásadního církevního otce, Augustina Aurelia v roce 354 až po alespoň částečnou revitalizaci naší (tedy antické) kultury v renesanci? Kromě něj to byli Boëthius, Berengar z Tours, Petr Damián, Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Roscellinus, Vilém ze Champeaux, Tomáš Akvinský a Vílém Occam a… a tím končíme. Není to trochu málo? Za více než tisíc let? Antika dokázala vyprodukovat více a lepších myslitelů i za jedno jediné století a to navíc na geograficky nepoměrně menším území.
Problém je tedy jak v kvantitě, tak v kvalitě. Středověká filosofie (a tedy i věda) nepřinesla takřka vůbec žádný pokrok v drtivé většině oblastí lidského vědění. Většina filosofických sporů byla spory týkajících se problémů, vztahem či vzájemného se překrývání mezi křesťanskou filosofií a křesťanskou teologií. Řešila se metafyzika striktně omezená a ohraničená pojmem křesťanského boha. Jediné zásluhy, byť v omezené míře, které jsem schopen přiřknout středověké křesťanské filosofii, se týkají jistého pokroku v logice. Sporem číslo jedna, který se táhnul přes celý středověk, pak byl známý spor o univerzálie, který reagoval na otázku položenou novoplatonikem Porfyriem v jeho Úvodu k Aristotelovým kategoriím. Je skutečně více než úsměvné, že se Českými drahami proklamovaná křesťanská kultura za tisíc let nezmohla na více, než na to řešit otázku nastolenou v komentáři k dílu autora, který byl ve středověku fakticky zakázán (tedy Aristotelés), jež byl navíc napsaný Porfyriem, což byl kritik křesťanství par excellence. Sepsal dokonce obsáhlý spis s názvem Proti křesťanům. Nikoho asi nepřekvapí, že spis byl později spálen.
A abychom se ještě jednou vrátili k Českými drahami proklamované úctě k ženám, podívejme se, jak ženy hodnotili dva z vůbec největších křesťanských myslitelů. Augustin přirovnával ženu k živočichu, který nemá ani pevnost ani stálost. Akvinský pak zašel ještě dále, když charakterizoval ženu jako „nepodařeného muže“ a nazýval ji bytostí „příležitostnou“. Tyto jejich výroky jsou samozřejmě zcela v souladu s Biblí a celou křesťanskou mytologií.
Vše, popsané v předchozích odstavcích, je plodem oné „naší křesťanské kultury“ a to v dobách jejího největšího rozmachu, v dobách, kdy měla největší vliv a moc. Mluvit o jakékoliv zdvořilosti, úctě či respektu k ženám je pak přímým popřením Bible. A pokud křesťanství ženu před něčím „chrání“, tak leda před jejími vlastními názory a rozhodnutími. Pokud si takto České dráhy a jejich tiskový mluvčí Petr Šťáhlavský představují „naši kulturu“ a úctu k ženám, tak já tedy nikoliv. Domnivám se tedy, že příště, než České dráhy něco prostřednictvím svého tiskového mluvčího vypustí do světa, měly by pečlivě a uvážlivě zvážit, o čem a jakým způsobem vlastně mluví. Doopravdy je nutné nábožensky rámovat debatu o kupé ve vlacích? Doopravdy je nutné na výkřiky o islamizaci kvůli vlakovým kupé reagovat tím, že to vlastně není islamizace, ale christianizace?