Musím říci, že mě nesmírně potěšila kampaň Amnesty International s názvem Moje tělo, moje práva, která konečně protrhla ticho panující v lidskoprávních organizacích ohledně společenského postavení žen v islámských a nově opětovně islamizovaných zemích.
Dostane Aliaa Magda Elmahdy sexistické prasátečko, nebo se stane symbolem boje za lidská práva? Možná obojí…
Základní rámec vymezují tyto body:
Každý člověk má právo
Na svobodný výběr partnera.
Rozhodnout se, jestli chce mít děti a kdy.
Znát své tělo a učit se o něm, stejně jako o sexuálním zdraví a vztazích.
Na zdravotnické služby v oblasti sexuality a reprodukce, a to včetně antikoncepce.
Žít bez hrozby znásilnění a sexuálního násilí.
Důležité je ale hlavně to že mluví o konkrétních požadavcích:
Vyzývám vladní představitele Maroka, Alžírska a Tuniska ke:
• Zrušení článků 326 a 227 v alžírském a tuniském trestním zákoníku;
• Zrušení článku 488 v marockém trestním zákoníku, a tím neurčovat trest pachatele znásilnění na základě panenství oběti ;
• Změnu definice znásilnění tak, aby korespondovala s mezinárodním právem a byla genderově neutrální a nevyžadovala přítomnost fyzického násilí ani důkaz o něm;
• Uznání znásilnění ve svazku manželském jako konkrétní trestný čin;
Článek 227 z tuniského zrestního zakoníku zní:
Článek 227: Ten, kdo se dopustí trestného činu znásilnění s použitím či hrozbou použití zbraně; nebo znásilnění bez výše uvedených prostředků na osoby mladší 10 let věku; je odsouzen k smrti. Všechny ostatní případy znásilnění jsou potrestány odnětím svobody na doživotí …
V případě manželství pachatele s obětí, v předchozích dvou případech, v tomto článku se pozastavuje trestní stíhání nebo ruší trest.
Další zmíněné články jsou v podstatě jeho obdobou, protože se zakládají na právu šaríja. Mají je ve svých zákonících i další muslimské země jako Bahrajn – článek 353, Kuvajt – článek 182, Jordánsko – článek 308, Lybie – článek 424, Sýrie – článek 508 a Libanon – článek 522.
Celé znění zmíněných článků v angličtině.
Smutně idiotsky veldle této petice působí činnost místních feministek. Co dělaly? Udělovaly cenu „Sexistické prasátečko“. Mezi takto odměněnými je i skupina IVČRN za jejich plakát ke kampani proti uznání zvláštních práv České muslimské obci, který je ve srovnání s reklamami na nátěrové hmoty a ohýbání trubek (z minulých ročníků), vlastně docela mírný. Opravdu na něm je sexuální otrokyně. Smyslem této reklamy bylo totiž vyjádření názoru, že v islámu ztrácí žena právo na své tělo a je tedy v podobném postavení jako jakákoli jiná sexuální otrokyně.
Proti této jednoduché argumentaci působí zdůvodnění „odborné“ poroty značně retardovaně, ač se snaží tvářit nesmírně vážně. Cituji:
PROBLEMATICKÉ ASPEKTY
1. Kampaň facebookové skupiny Islám v České republice nechceme. Vychází ze strachu ze ztráty kontroly nad mocenským dohledem nad ženami, který spočívá v jejich úplném obnažení a zpředmětnění. Nikáb či burka není v případě sexisticko-islamofobních materiálů problémem kvůli tomu, že by tento oděv vymazával ženu z veřejného prostoru, ale protože se vymyká našim představám o poslušné ženě, která již nemůže být kontrolována skrze svůj soulad dominantními vzory krásy. 2. Fotografie zcela zmateným způsobem poukazuje na domnělý útlak islámu žen (nošení nikáku, búrky) a zároveň tu stejnou ženu odhaluje, nechává stát ve veřejném prostoru takřka nahou, oblečenou pouze do prádla, punčoch a botů na podpatku.
Je to blábol prudérních žen, kteřé se nechaly nachytat na „málo oblečenou“ ženu v reklamně a ani se nezamyslely nad tím co vlastně znázorňuje. Takhle bychom se brzy mohli dočkat třeba udělení Sexistického prasátečka A. Magdě Elmahdy nebo Amině „Tyler“ Sbouï, protože při výstupech za svá lidská práva použily své tělo.
Především mi ale připadá udělování anticen za hambaté obrázky na reklamách, jako plácání báboviček v kuchyni ve chvíli, kdy vám nad hlavou hoří dům. Ve světě kolem nás je zatracěně hodně témat, kterých by se naše feministické organizace měly chopit, jenže to nedělají.
Naštěstí díky Amnesty International teď víme, že i u nás nějací obránci(ně) žen jsou, jen nejsou v našich feministických organizacích.
Odkazy:
Petice Amnesty International – Moje tělo, moje práva
Islám v České republice nechceme – petice