V srpnu se bude v Indii „slavit“ smutné výročí – bude to již rok od momentu, kdy se v plné míře ukázalo, že Indie má do standardů sekulárního státu a především do standardů sekulární občanské společnosti velice daleko. Bude to totiž rok od okamžiku, kdy byla chladnokrevně, za bílého dne, zavražděna jedna z největších postav indické humanistické a sekularistické scény, světoznámý skeptik Dr. Narenda Dabholkar. Ten za svůj celoživotní boj proti náboženskému iracionálnu ve svých 67 letech zaplatil „absolutní cenu“ v podobě přesně mířené kulky. Dabholkar však není jediným příkladem toho, že Indie není a zřejmě ještě dlouho nebude pro sekularisty příliš pohostinnou zemí. V tomto článku bych chtěl připomenout osudy dalšího indického skeptika: Sanal Edamaruku se již dva roky musí ukrývat ve Finsku, jelikož v jeho rodné zemi je vystaven trestnímu stíhání za – a teď se podržte – vědecké vyvrácení zázraku. Co však celému případu dodává mimořádně absurdní parametry je fakt, že se jednalo o vyvrácení – a teď se opět podržte – katolického zázraku. Ano, mluvíme stále o Indii.
Pokud tento článek čte člověk, který se pravidelně o sekularismus / ateismus / náboženství ve světě pravidelně nezabývá, může mu znít skutečnost, že je někdo stíhán za vyvrácení zázraku, naprosto skandálně, avšak vězte, že jde o zcela běžnou záležitost ve značné části světa. Prakticky v libovolném islámském státě je situace nejen podobná, ale dokonce daleko horší. Na místo toho, aby se svět na prahu 21. století zbavoval okovů náboženského iracionálna, situace, zvláště v poslední dekádě, vykazuje trend přesně opačný. U Indie však o žádném posunu k horšímu mluvit nelze, jelikož Indie je jednou z mnoha zemí, v jejíž legislativě najdeme platný „zákon proti rouhání“. Podívejme se tedy na úvod článku na znění příslušného paragrafu indického trestního zákoníku – v sekci 295a stojí:
Kdokoliv, kdo s promyšleným a zlomyslným záměrem urazí náboženské cítění jakýchkoliv obyvatel Indie, bude potrestán odnětím svobody až na tři roky, pokutou nebo obojím.
Já osobně jsem na slovní spojení „urážka náboženského cítění“ mimořádně alergický, jelikož právě legislativa chránící náboženské cítění je nádhernou ukázkou toho, jak náboženství a jeho představitelé stojí nad právem, respektive jak se náboženství a náboženští představitelé v řadě zemí (včetně České republiky, což je třeba zdůraznit) těší speciálním právům, výsadám a privilegiím, jež jsou ostatním zcela nedostupná. Cítění zahrádkářů zákonem chráněno není a nevidím jediný důvod, proč by mělo být zákonem chráněno „cítění věřících“. Přesně takto totiž vznikají tzv. „blasphemy laws“, tedy protirouhačské zákony, jejichž obětí je i Sanal Edamaruku.
Edamaruku se však v Indii proslavil ještě před kauzou s vyvrácením katolického zázraku. V roce 2010 se před televizními kamerami utkal s indickým „tantrickým guruem“ jménem Pandit Surender Sharma. Ten v roce 2008 prohlásil, že je schopen kohokoliv zabít pouze silou svých myšlenek. Edamaruku jeho výzvu přijal a dal Sharmaovi možnost zabít jej silou své mysli v přímém přenosu v televizi. Na celou tuto frašku se můžete podívat na následujícím videu. Všimněte si, jak se Edamaruku po celou dobu „rituálu“ celé věci neskrývaně směje 🙂
V roce 2012 se pak Edamaruku pokoušel o odhalení dalšího náboženského podvodu. V celé záležitosti šlo o to, že ze sochy Krista na jednom z katolických poutních míst v Indii kapala voda. Přesněji řečeno, voda kapala z Kristovy nohy. Což je, samozřejmě, naprostý zázrak! Edamaraku však přišel s racionálním vysvětlením toho, proč ze sochy kapala voda. Stejně jako si lidé před mnoha tisíci lety mysleli, že déšť je dílem bohů (pardon, desítky milionů si jich to myslí pořád), přičemž s rostoucím poznáním a rozvojem vědy bylo zjištěno, že za déšť vlastně tak úplně nemohou žádné pohádkové bytosti typu bohů, tak podobně si dnes spousta lidí myslí o záležitostech, které na první pohled – tedy bez většího zapojení mozkové aktivity – vypadají nepřirozeně, že se nutně jedná o zázraky či zásahy „vyšší instance“. Zde na obrázku si můžete prohlédnout ono konkrétní místo, respektive onu konkrétní sochu:
A ještě detailní záběr přímo na Kristovu packu se „zázračnou vodou“:
Edamaraku však mozkovou aktivitu vyvinul a proto po krátkém šetření přišel s racionálním vysvětlením tohoto „katolického zázraku v Indii“. Edamaraku identifikoval zdroj vody (drenáž blízko umýváren) a objevil, respektive popsal proces a mechanismus toho, jak se voda z bodu A dostala do bodu B, tedy k soše Krista (jednalo se o tzv. kapilární působení). Ostatně, případ se opět objevil v televizi a tak se na celé vysvětlení můžete podívat na následujícím videu.
Edamaraku tedy celý zázrak vysvětlil na televizním kanálu TV-9, kde také obvinil katolickou církev z toho, že celý zázrak úmyslně „připravila“. Reakce ze strany představitelů katolické církve na sebe nenechala dlouho čekat. Edamaraku se v televizi o pár hodin později střetl v debatě s pěti představiteli církve: s místním knězem a hodnostářem a s reprezentanty Association of Concerned Catholics (AOCC). Ti Sanala vyzvali, aby se za svoje „vysvětlení zázraku“ omluvil (a samozřejmě dále tvrdili, že se skutečně jedná o zázrak, který nemá žádné racionální vysvětlení). Sanal Edamaraku se však pochopitelně omluvit odmítl – za co taky – a právě to se mu stalo osudným. Když představitelé katolické církve viděli, že se Sanal odmítá omluvit, začali mu vyhrožovat výše zmíněným protirouhačským zákonem a tím, že proti němu vznesou trestní oznámení, což nakonec také skutečně udělali. Situace pak nabrala poměrně rychlý spád. 10. dubna 2012 obdržel Sanal telefonát od policie, která mu oznámila, že se má dostavit na policejní stanici, jelikož čelí obvinění a bude zadržen. Trestní oznámení kvůli „urážkám náboženského cítění“ navíc indičtí katolíci podali na více místech, na více policejních stanicích.
Rouhačský zákon navíc v Indii funguje tak, že pokud na Vás někdo podá trestní oznámení týkající se urážky náboženského cítění, znamená to, že Vás policie může zadržet bez jakéhokoliv vyšetřování. Sanal Edamaruku tehdy trestní oznámení na svou osobu komentoval následovně: „Podle tohoto zákona mě policista jednoduše může zadržet i přesto, že zatím nedošlo k žádnému vyšetřování… mohou mě zatknout i bez zatykače a strčit do vězení na dlouhou dobu… To je něco, co skutečně nechci riskovat.“ Sanal tedy požádal o tzv. předběžnou kauci, která by policii zabránila vzít jej do vazby ještě před zahájením samotného vyšetřování. Tato kauce však byla zamítnuta. Do toho navíc Sanalovi začaly chodit výhrůžné telefonáty, a to dokonce přímo od policie, která mu vyhrožovala, že jejich cílem je ho zatknout nehledě na okolnosti, pokud se katolické církvi neomluví. Sanal se tedy rozhodl Indii okamžitě opustit a Finsko bylo první zemí, která mu udělila vízum.
Začátkem června to byly dva roky, co Sanal přistál na letišti v Helsinkách, doufaje, že se v zemi tisíce jezer zdrží pouze na několik týdnů. To se však šeredě mýlil. Katolické síly v Indii totiž i dnes, dva roky po začátku aféry deklarují, že pokud se Sanal vrátí do Indie a neomluví se, celý kolotoč trestních oznámení se rozběhne nanovo. Je vážně mimořádně absurdní, že jedna z katolických organizací, který se v tomto smyslu momentálně vyslovuje nejhlasitěji, se jmenuje Catholic Secular Forum. Ano, skutečně mají ve svém názvu slovo „sekulární“. Za dobu, co je ve Finsku, zatím v Indii zemřela jeho matka a jeho dceři se narodilo dítě. Pokud si někdo myslí, že dnes už není možné, aby katolická církev ničila lidem životy, tak jak to dělala předchozích 2000 let, zde má jednu z mnoha konkrétních ukázek toho, že katolická církev je na rozsévání zla po planetě Zemi velice zkušeným expertem.
Kardinál Oswald Gracias z indické Bombaje, který má trestní oznámení na Sanala taktéž na svědomí, se situaci snažil „vyřešit“ tím, že Sanalovi volal a vyzval ho, aby se omluvil, s tím, že katolická církev poté stáhne veškerá trestní oznámení. To však Sanal striktně a hrdě odmítá: „Nelituji ničeho, co jsem řekl. Cítím, že mám plné právo na to říkat, co si myslím. Jsem otevřený diskusi, jsem ochoten měnit své názory, ale nepoddám se žádné šikaně, jejíž cílem je donutit mě k omluvě či změnit moje názory.“
Sanal je tak již druhým rokem sám a osamocen ve Finsku, více než 3000 mil od domova, a to vše jen proto, že si dovolil odhalit katolický podvod se zázrakem. Poté, co Sanal do Finska dorazil, se jej ujal Pekka Elo, zakladatel Finské humanistické společnosti. Ten však minulý rok zemřel… Vraťme se nyní k Narendraovi Dabholkarovi, o kterém jsem se zmínil na začátku článku. Ten byl se Sanalem v době jeho „finského azylu“ v kontaktu a nabádal ho, ať se do Indie vrátí, s tím, že on a jeho přátelé budou schopni jej v Indii ochránit. Dabholkar však loni v létě skončil s kulkou v těle, což Sanala jistě jen utvrdilo v tom, že bude lepší se zatím nevracet. Dabholkarova vražda přitom následovala pouhé čtyři dny poté, co Dabholkar nabídl Sanalovi ochranu v případě, že se do Indie vrátí…
Případ indického hrdiny, skeptika Sanala Edamarukua, je tak jen jedním z tisíců, které nás stále, dnes a denně upomínají na to, jakou hrozbu náboženství stále, i na prahu 21. století, představuje pro všechny, kteří se odmítnou podvolit demagogickému náboženskému dogmatismu. Sanal Edamaruku je skutečným hrdinou současnosti.
Sanal Edamaruku ve Finsku
