Diskutující jménem Milan Vichta vyjádřil v diskusi svůj názor, který rozhodně není výjimečný.
Nemějte mi prosím za zlé, že si dovolím polemizovat s některými výše uvedenými názory. Tvrdit, že náboženství, spíše bych použil termín víra v Boha je v rozporu se zdravým rozumem, mi přichází poněkud pošetilé. Vidím to právě opačně. Vesmír a život se svými zákonitostmi nemohl vzniknout náhodným procesem z prvotního chaosu. Pokud se nad tím opravdu pořádně zamyslíte, přivede vás to k přesvědčení, že je to vše zákonitě muselo být Dílo Stvořitele – tedy Boha. Přeji všem krásný den a těším se na případné byť odlišné názory.
Jsem přesvědčen, že není důvod se nad takovým tvrzením nějak ošklíbat. Jsme jako lidé zvyklí, že složité věci potřebují ke svému vzniku záměr. Přiznejme si, že deistické přirovnání světa k hodinovému stroji je svůdné i velmi zavádějící. Zároveň je ale také velmi staré.
Demiurg podle Williama Blakea
Starověcí, středověcí a novověcí astronomové i astrologové hledali v uspořádání vesmíru dokonalost a boží záměry (ať už podle nich byl bůh jen jeden, nebo jich měly být celé zástupy).
Náš problém je v tom, že velmi dobře známe, jak tvoříme složité věci my sami, ale většinou nechápeme, jak vznikly mnohem složitější struktury bez nás.
Přesvědčení (nikoli náboženská víra typu faith), že za existencí světa musí být působení vyšší bytosti je omyl, ale vychází extrapolace. Může nás k němu tedy vést opravdu rozumový úsudek, pokud zároveň nemáme dostatek informací. Navíc na určité úrovni se může opravdu ukázat že je náš svět stvořený třeba jako simulace v počítači. Co by to pro nás znamenalo a kde jsou slabiny takové představy?
První chyba v takovém úsudku je předpoklad, že svět tvoří pouze náhody. Ve skutečnosti nic jako dokonalá náhoda neexistuje a to dokonce ani v chaosu. Svět existuje na základě zákonitostí, což je ale něco jiného než záměr. Co to ale taková zákonitost vlastně je?
Když máte například molekulu kuchyňské soli, je v ní už jaksi přítomna informace, že sůl krystalizuje v krychlové soustavě. A opravdu, když si necháte doma někde stát vodu se solí, můžete pozorovat, jak vám krystaly soli pěkně rostou. Je to krystalizace – jeden z příkladů „samoorganizace hmoty“ kterému, se kreacionisté tak rádi vysmívají, přestože o ně musejí zakopávat na každém kroku.
Podstatné je to, že v tomto případě vlastně netvoří dokonalou krychli složitá informace a ani molekula soli rozpuštěná ve vodě nemá záměr vytvářet krychle. Přesto je tvoří, protože to vyplývá z její chemické podstaty.
Je to malá příčina, která má mnohem větší důsledky. Taková příčina ale nemá žádnou inteligenci.
Podobných příkladů najdeme v přírodě nekonečně mnoho, jsou v uspořádání planet sluneční soustavy, ve vzniku rudných ložisek, ve zrození a zániku hvězd.
To podstatné co na nich chci ukázat je, že jsou to velké důsledky nesmírně malých příčin.
U živých organismů se k tomuto působení přidává ještě selekce, kterou si můžeme představit jako jakési síto, či spíše soustavu sít, kterými je ověřována životaschopnost a schopnost rozmnožování.
Je to něco podobného jako procházet konkurzním řízením o několika kolech.
Tyto podmínky ale klade měnící se prostředí. Nebudu tu ale vysvětlovat principy evoluce. Raději odkáži na knihu Richarda Dawkinse Slepý hodinář, kde je evoluce živých tvorů velmi srozumitelně vysvětlena. Podstatné je, že při tomto poměrně neintuitivním pohledu na svět to, že vlastně žádný božský zásah potřeba není.
Udělám teď ale záměrný ústupek. Představme si, že by náš svět stvořen opravdu byl. Tedy že by byl výsledkem činnosti nějaké bytosti nebo většího počtu bytostí.
Ukázal jsem na příkladu, že i z malé informace může vzniknout velká a relativně složitá věc.
Tím se dostávám k další chybě v úsudku, že vše je dílem „vyšší“ entity. Proč vůbec smí v takových úvahách tvořit jen „vyšší“ entita? Představme si bytosti třeba z n-té dimenze, kteří by byli v rámci možností jejich světa podobni nám.
Lidé moderního typu na Zemi existují asi 200 000 let. To znamená, že kdybyste cestovali v čase, sebrali tehdejší matce nemluvně a dali jej vychovat do moderní rodiny, nebyl by vidět žádný podstatný rozdíl mezi ním a jeho současnými vrstevníky. Civilizace existuje přibližně pět tisíc let, i opravdu staré vyspělé lidské kultury mají jen asi 35 000 let.
Představte si tedy svět takových lidí, kteří by začali budovat civilizaci o pár tisíciletí dříve. Vypadali bychom proti nim jak tlupa troglodytů, ale v zásadě by nebyli nijak zásadně biologicky odlišní od svých předků před dvěma statisíci lety. V jejich vědeckém ústavu by se dělaly pokusy se simulováním světů a jedním z takových pokusů by byl ten náš.
Asi vnímáte, že by civilizace takových „lidí“ byla výrazně vyspělejší než ta naše, nešlo by ale v pravém významu o „vyšší“ bytosti, prostě by jen jejich věda byla vyspělejší. Ani stvořitelská hypotéza tedy nutně nemusí vést k vyšším bytostem, mohou nám být v podstatě rovné, dokonce by za jistých okolností mohl být jejich svět nějakým způsobem zaostalejší než ten náš!
Je to ale ještě horší, i kdyby náš svět byl stvořen, nemusel by vůbec být stvořen záměrně!
Evoluční mechanismy dokážeme už dnes docela úspěšně simulovat, ale vzhledem k tomu, že se při simulaci evoluce objevují i mnohé nepředvídané detaily, je možné, že pokud bychom měli dostatečnou výpočetní kapacitu a čas, mohli bychom nechat vyvinout jakýsi primitivní „svět“ úplně od základu.
Udělám teď další úkrok. Představme si že je náš svět skutečně stvořen „vyšší entitou“, pak otázka zní: Musí být tou entitou bůh?
Víte, je hodně velký rozdíl mezi bytostí, která ví neskutečně mnoho a je neskutečně mocná a takovou, která je vševědoucí a všemohoucí. Pokud ale nepovažujeme za bohy příslušníky vyspělejší civilizace, nebo vyspělejšího druhu, musíme přiznat, že přinejmenším tři základní boží vlastnosti jsou pro uznání za boha nezbytné alespoň v moderní době. Bůh by měl být všemohoucí, vševědoucí a dobrý. Pominu teď vysvětlování, že se tyto tři vlastnosti navzájem vylučují a soustředím se na jinou otázku: Musel by mít nutně takový demiurg tyto tři vlastnosti?
Neexistuje žádný důvod, proč by měl. Vlastně jsem už výše vysvětlil, že by je mít nemusel. Nejhorší na tom ale je, že není vůbec žádný důvod si myslet, že by stvořitel měl být dobrý. Proč? Lidské pojmy dobra a zla souvisejí s tím, co jsme si zvykli považovat za příjemné a nepříjemné, hodnotné a bezcenné. Jinými slovy jsou relativní v čase, ne však absolutně relativní, protože se vztahují k situaci, kultuře, fyzickým vlastnostem a potřebám člověka. Zkrátka máme jakýsi hodnotový žebříček, který je daný také tím že jsme lidé. Zároveň jsou ale v našich hodnotových žebříčcích vlivem různosti kultur a náboženství takové rozdíly, že kvůli nim dokážeme vést i války.
Bytost z paralelního světa, která by byla třeba i velmi podobná člověku by ale měla naprosto odlišné potřeby ve vztahu k bytostem, které stvořila. Nedá se přitom říci, že by taková bytost byla vysloveně dobrá nebo zlá z obecného pohledu. Z pohledu člověka bychom se dostávali do úrovně laboratorního potkana, pro kterého může být laborant „dobrý“ protože mu nosí potravu, ale zároveň je to jeho věznitel a zkouší na něm účinky mutagenů.
Pokud se nad tím zamyslíte, zjistíte, že nejpravděpodobnější účely, pro které by mohl bůh náš svět a lidi vytvořit, nám s největší pravděpodobností nebudou zrovna příjemné a asi bychom je neoznačili ani jako dobré. Odvozovat od takové bytosti naši vlastní morálku by určitě nebyl dobrý nápad.
Následuje další můj záměrný úkrok, představme si, že náš svět stvořil bůh. Jak by ale souvisel s křesťanstvím?
Já osobně považuji spojení idey boha s konkrétním náboženstvím, čili v našem případě s křesťanstvím za druhou největší díru v tomto myšlenkovém postupu, hned po kroku který přijímá existenci demiurga jako nutnost. Pokud jde o boha, co by nás vedlo k tomu, že je to právě křesťanský bůh?
Popravdě řečeno vůbec nic. Bible samotná je slepenec sestavený na politickou objednávku, na což doklady, které se dají dohledat v historii. I kdyby ji ovšem vytvořil „bůh Bible“, neznamenalo by to že je zároveň oním stvořitelem, není totiž důvod mu to věřit.
Když projdete jednotlivé knihy od Genesis po Apokalypsu, nemůžete přehlédnout, že na počátku tento bůh vyžaduje lidské oběti (ano i celá města) a i na konci je těžce závislý na věčném děkování a klanění. Ve Starém zákoně ale i v Apokalypse si je dokonce vynucuje vyvoláváním katastrof. Něco takového rozhodně od skutečného demiurga nečekáme a to dokonce ani kdybychom mu přisuzovali mnohem menší schopnosti, než mu bývají připisovány.
Pokud bychom přijali existenci boha, který takové pocty tak vyžaduje, museli bychom přiznat že je to bytost velmi nízká, poněkud psychopatická a velmi podobná člověku, tedy rozhodně ne všemohoucí, vševědoucí a dobrý bůh teologů. Křesťanský bůh prostě až příliš odpovídá povaze svých lidských tvůrců. Ani kdybych tedy došel argumentačně až k existenci základního boha-tvůrce, rozhodně bych jej nespojoval s právě s ním.