Je nesmírně zajímavé sledovat právě probíhající „homosexuální“ kauzu v tatarstánské pravoslavné církvi. Kromě toho že jsou vysoce postavení církevní hodnostáři opět „trestáni“ jen disciplinárně (hlavní aktér opat Kirill Iljužin už má nové, dobře placené místo v Tverské diecézi) či vůbec, je tu opět obvinění proti „homosexuální lobby“.
Kirill Iljužin v Tverské diecézi při bohoslužbě
Což o to, církevní závazek celibátu bychom mohli považovat za systém, který homosexuální prostředí vytváří. Mladí věřící jsou totiž poučeni že homosexuální jednání je hřích a že jim proti tomu pomůže pevná víra. Mnozí z nich se do studia náboženství tak ponoří, že se rozhodnou pro kariéru kněžích, aby pak zjistili, že jsou semináře plné sexuálně abstinujících homosexuálů. Z toho důvodu jistě nějaká homosexuální lobby jistě působí jak v římskokatolické a jejích filiálkách, tak v pravoslavné církvi.
Podstatné je to, že z násilného sexuálního styku se seminaristy byli obviněni homosexuálové, podobně jako se v případě římskokatolických kauz mluvilo o pedofilech a homosexuálech.
Pedofilie je podle dnešních měřítek považována za deviaci, zatímco homosexualita pro svou relativní neškodnost za pouhou variaci sexuálního zaměření. Podstatné je, že ani pedofil ani homosexuál není automaticky z této definice zároveň sexuálním násilníkem.
Jinými slovy tu vždy bude poměrně početná skupina pedofilů, kteří hranici sexuálního styku s dítětem nepřekročí nikoli proto, že by se báli odsouzení, ale kvůli svým vlastní zásadám a emočním zábranám. Uvědomují si totiž, že by tím dítěti ublížili.
Naopak většina kněží, kteří se dopustili sexuálního násilí na dětech s vysokou pravděpodobností vůbec pedofily nebyla a vzrušení u nich vyplývalo z pocitu převahy (což by odpovídalo stavu ve zbytku populace). Výsledky vyšetření bohužel nejsou dostupné ani anonymně, pokud vůbec existuji.Přesto je celá kauza chápána jako „problém s pedofily“.
Ještě zábavnější je ale situace v případě homosexuality. Obě církve – římskokatolická i pravoslavná – jsou velmi aktivní v šíření homofobie a prosazování zákonů trestajících „otevřenou propagaci homosexuality“. (Což paradoxně právě nahání homosexuály do řad kněží.)
Když se ale podíváte na chování církví k vlastním aktérům násilných homosexuálních kauz, je překvapivě mírné. Ano, pokud si to přeberete, tak obě církve vlastně propagují jen trestání konsensuálního homosexuálního styku, násilné sexuální chování jim nevadí.
Pro obě je také vážnějším zločinem veřejný comming out věrné homosexuální dvojice, než orgie při nichž jsou kněžími skupinově znásilňováni seminaristé, ale které se dějí za zavřenými dveřmi. Knězům ani popům nevadí sexuální násilí, vadí jim upřímnost a otevřenost. Jsou to kulty pokrytectví.