Dne 28. 1. 2014 vyšel na blogu Respektu článek s názvem „Islám zatemňuje rozum. Především nemuslimům“, který sepsala má kolegyně z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Bc. Tereza Cajthamlová. Většina článku se zabývá nedávnou „aférou“ týkající se sporu mezi doc. Mgr. Martinem Konvičkou Ph.D. a Bc. Ingrid Romancovou, kteří oba působí na Jihočeské univerzitě (jako učitel a studentka). Tomuto sporu se můj článek věnovat nebude. Článek se bude věnovat poselství, které kolegyně Cajthamlová umístila do titulku svého článku a který je jí samou následně reflektován a rozveden v závěrečné pasáži článku. Jsme zde svědky zásadnímu nepochopení pojmů a hrubých, nelogických argumentačních přehmatů. Vycházeje z chybných premis, lze kritiku kritiků islámu kolegyně Cajthamlové označit za zcela lichou, přičemž výsledkem je její neodůvodněná dehonestace kritiky islámu, jež ji samou staví do pozice těch, kteří jsou objektem její kritiky. A vzhledem k tomu, že kritika kritiky islámu kolegyně Cajthamlové je vedena v rovině naprosto typické, v rovině, se kterou se u obhájců islámu setkáváme pořád a stále dokola, slouží tento můj článek i jako obecná obhajoba kritiky islámu a náboženství vůbec.
„Myslím si, že náboženství je nejvíce rozvratnou a nebezpečnou ideologií, jaká kdy byla vytvořena. A co víc, je jedinou ideologií, která je systematicky chráněna před kritikou, a to jak zevnitř, tak z vnějšku.“ – Sam Harris
O rozumu a dogmatismu
Kolegyně Cajthamlová ve svém titulku ironicky naznačuje, že nemuslimové, respektive kritici islámu, mají zatemněný rozum. Považuji za vskutku mimořádně absurdní argumentovat ve prospěch nějakého náboženství, využívajíc přitom rozumovou kartu. Ano, někteří kritici islámu nepochybně mohou mít zatemněný rozum, stejně jako jej mohou mít zatemněný někteří kritici panamské populární hudby 80. let či kritici italské kuchyně. Avšak co je důležité, je to, že výskyt zatemněnosti rozumu u kritiků islámu musí být již z principu menší, než výskyt zatemněnosti rozumu u samotných muslimů. Důvodem je, že muslimové vyznávají dogmata, tedy nárokují si znalost nějaké pravdy. A ne jen tak ledajaké pravdy, rovnou Absolutní Pravdy o povaze a smyslu celého Univerza.
Islám (jako jakékoliv náboženství), je dogmatickou ideologií. Ostatně, víra v dogmata je jedním z definičních znaků náboženství. Každé náboženství prakticky vždy zastává víru ve více než jedno dogma, nicméně víra v minimálně jedno dogma – tedy dogma o existenci Boha – musí být vždy přítomná. Jako příklad si uveďme dvě klasická základní křesťanská (na islám máme času dost) dogmata: dogma o prvotním hříchu a dogma o vykoupení. V obou dogmatech jde o to, že Adamem lidstvo zhřešilo a následně bylo v Kristu vykoupeno. Mimo katolickou církev tak není spásy, jelikož jen ta nám zprostředkovává Kristovo vykoupení. Tudíž už zde máme tři dogmata: dogma o Boží existenci, dogma o prvotním hříchu a dogma o vykoupení. Šlo by pokračovat, ale není třeba.
Poselstvím toho, proč to zde uvádím, je ten fakt, že dogmata se v rámci náboženství, ve kterých jsou vyznávána, nezpochybňují. Jsou to prostě nezpochybnitelné Fakty o světě, Absolutní Pravdy, které se nepodrobují – pozor – rozumové kritice. Pokud se podíváme do filosofického slovníku, dočteme se, že dogmatismus je „způsob myšlení, v jehož průběhu se jednotlivé úsudky zpevňují v závěry, jimž je přisuzován rys trvalosti a neměnnosti, respektive absolutní platnosti; tyto úsudku, dogmata, se zakládají na víře v absolutní autoritu“, nebo také „nekritické a naivní stvrzování nějaké teorie“. Opakem dogmatismu je skepticismus, což je pozice, ze které vycházím při libovolné kritice náboženství já, jelikož se domnívám, že domýšlivost věřících, jež si myslí, že jsou to právě oni, kdo odhalil Absolutní Pravdu o světě, je velice nebezpečná. Pokud totiž znáte Absolutní Pravdu, respektive víte, co to je Dobro, je zcela logické a pochopitelné, že budete konat všemi dostupnými prostředky proti těm, kdo se Dobru staví na odpor, případně dokonce páchají Zlo.
Nyní zpátky k rozumu. Pro úplnost si také pomožme filosofickým slovníkem, kde se o rozumu dočteme například to, že „rozum je vyšší forma duchovní činnosti, nasměrovaná na hledání universálních souvislostí věcí a událostí a jejich principů“. Náboženství, a tedy i islám, rozum neguje v tom ohledu, že na místo onoho hledání universálních souvislostí věcí a událostí a jejich principů (to dělá věda), staví na piedestal své nezpochybnitelné, racionální kritice imunní Pravdy. Aneb tvrdí, že už ony univerzální souvislosti věcí a událostí a jejich principy odhalilo a tudíž není důvod se jimi dále zabývat. Je to faktická rezignace na poznání a z mého hlediska totální intelektuální degradace. To je ostatně i jedna z hlavních výtek Richarda Dawkinse vůči náboženství – totiž že náboženství nabádá či přímo po lidech požaduje spokojovat se s tím, co je jejich náboženství a v něm obsažená dogmata učí. Zatímco rozum se snaží skrze vědecké bádání pídit po zákonitostech tohoto Universa a je připraven v jakýkoliv moment korigovat pod tíhou nových důkazů a skutečností svá předchozí tvrzení, islám dělá to, že řekne: „Ne, pravda o světě je ta, že jej stvořil Alláh a z tohoto výchozího bodu pak lze odvodit vše ostatní.“ Ostatně, Korán je slovo Boží a jako takové nemůže být nepravdivé ani v jednom jediném ohledu. Pokud by totiž Korán byl nepravdivý, znamenalo by to, že Alláh je omylný.
A teď si, vážená kolegyně, vezměte v potaz tu skutečnost, že bráníte lidi zastávající iracionální dogmata, tedy ty, kteří rezignovali na rozum, respektive mají svými dogmaty skutečně „zatemnělý rozum“ – a bráníte je z pozice vytýkání nedostatku (zatemněnosti) rozumu u těch, kdo jej kritizují! I pokud by tomu tak nakrásně bylo, i pokud by všichni kritici islámu měli zatemněný rozum, tak by Vaše kritika byla analogická se situací, kdy budete hájit masového vraha a vymezovat se vůči jeho kritikům tím, že řeknete: „Vraždění zatemňuje rozum. Především kritikům pana XY“. I pokud by oni kritici pana XY byli vrahy, je vrahem i ten, koho hájíte. Jedná se tedy o naprostý non-sens. Jednoduše argumentační přehmat a faul z kategorie zásadních. Doufám, vážená kolegyně, že si zde uvědomujete linku, na které se nyní pohybujeme. Já zde doposud nehodnotím islám, kritizuji Vás na ryze formální, logické bázi. Tady nyní skutečně nejde o to, jestli nějaký kritik islámu má zatemněný rozum nebo ne. Tady jde prostě a jednoduše o to, že bráníte entitu Z s vlastností P vůči kritice entity X a tvrdíte, že tvrzení entity X je špatné, protože P. Pokud si tento zápis převedeme na naši reálnou situaci a vlastnost „P“ bude vlastností „mít zatemněný rozum“, pak lze konstatovat, že střílíte i do svých vlastních řad, tedy do řad těch, jež hájíte, jelikož P disponují jak Z, tak (potenciálně) X a jestliže „zatemnění rozumu“ považujete za závažně špatnou lidskou charakteristiku, kritizujete tím i islám. Ostatně, na konci článku píšete, leč ironicky, že „když jde o islám, ztrácíme zkrátka rozum“, což se však nyní ukazuje jako teze, která se zdá být ryze faktickým výrokem. Ano, pokud jde o islám, skutečně ztrácíme rozum, respektive rezignujeme na jeho užívání tím, že jej nahradíme vírou v dogmata a takovým viděním světa, které se zakládá na potlačení rozumové činnosti člověka.
„Náboženství je urážkou lidské důstojnosti.“ – Steven Weinberg
O (ne)existenci Alláha
Nyní byste však, milá kolegyně Cajthamlová, mohla poměrně destruktivně reagovat na celý můj předchozí text a tázat se ve smyslu: a není Vaše popírání Boha také dogmatismem? Máte nějaký důkaz toho, že to, v co věří muslimové, je lež? Nebo Vám jen to Vaše islamofobní Já nedá spát a prostě musíte pořád tepat do všeho, co jakkoliv zavání islámem? Není tomu náhodou tak, že mi vyčítáte argumentační přešlapy, protiřečení si a přitom se sám toho stejného dopouštíte? Dovolte mi nyní, abych na tyto potenciální výtky reagoval. Především chci říct, že já osobně, na rozdíl od muslimů, v žádná dogmata ani Absolutní Pravdy nevěřím, k čemuž se v průběhu článku ještě dostanu.
Ještě než se posuneme dál, hned na úvod odliším dva termíny: „víra“ a „náboženská víra“. Náboženská víra spočívá na víře v Boha a je absolutní, dogmatická. Víra spočívá například v tom, že věřím tomu, že když kamarádovi půjčím peníze, že mi je vrátí. Má víra zde není iracionální, ale naopak racionální a opodstatněná – člověk, kterého nazývám kamarádem má určité vlastnosti, o kterých vím, mám s ním nějakou zkušenost a na základě toho všeho, po vyhodnocení, věřím, že z předchozího lze odvodit i to, že suma jeho vlastností zahrnuje vlastnost „vracet vypůjčené peníze“. Nebo poněkud jednodušší příklad: věřím, že zítra vyjde Slunce. Zde je má víra založená na pravděpodobnostním kritériu. Slunce doposud každý den vyšlo a neexistuje jediný důvod domnívat se, že zrovna zítra dojde k nějaké fyzikální anomálii či kolapsu kosmu, jež by Slunci ve vyjití zabránil. Opět je zde má víra založená na racionálně opodstatněných důvodech. Lze tedy říct, že náboženská víra je vírou iracionální, zatímco „víra“ jako taková nemusí, ale může být vírou racionální.
Nyní k islámu. Já osobně v Alláha nevěřím. Nedisponuji tedy náboženskou vírou v Alláha. A co více, já nejenže v existenci Alláha nevěřím, já jeho existenci dokonce přímo popírám. A už samotný fakt popírání existence Alláha je v očích muslimů tou nejtěžší známkou islamofobie. Co ostatně může být více islamofobního, než popírání existence entity, kterou muslimové považují za nejsvatější a která je středem a základem celé jejich ideologie? Ano, větší projev islamofobie, než popření existence Alláha, existovat nemůže – takřka veškeré další projevy jsou jen záležitostmi, jež nějak vyplývají z onoho popření, jsou z něj odvozeny, nebo se jej dokonce vůbec netýkají. Pokud o islámu řeknu, že je netolerantní, stupeň mé islamofobie bude z pohledu muslimů pravděpodobně velice nízký – tradičně někdo naopak mě obviní z xenofobie. Avšak, co z toho, z pohledu islámské teologie? Nic moc, dá se říct. Avšak popření existence Alláha? Ano, to už je poněkud jiná káva. Popření existence Alláha je z pohledu islámu ten nejtěžší možný zločin a jedná se o akt, který je z pohledu islámu naprosto neporovnatelně nebezpečnější než demonstrace nácků, kteří volají „stop mešitám v naší zemi“. Takové projevy jsou skutečně pouze velice slabým odvarem toho, jak islamofobní je vrcholné islamofobní číslo – popření Alláha. Ano, v tomto smyslu skutečně jsem islamofob (a skutečně se tu nebudu pouštět do diskuse, jež je pod mou úroveň, tedy do diskuse o tom, že termín islamofob je pouhou politickou nálepkou, vytvořenou k dehonestaci kritiků islámu; jediné, co k tomu řeknu, je to, že přistoupíme-li na užívání medicínského termínu „islamofobie“, pak je islám ateofobní ideologií a každý muslim je ateofob).
Nyní jsem tedy popřel Alláha, avšak jen o pár řádků výše jsem napsal, cituji sám sebe, že „v žádná dogmata ani absolutní pravdy nevěřím“. Je tato má pozice vůbec udržitelná? Není právě popření existence Alláha určitou absolutní tezí o světě? Neříkám tím o Universu nějakou Pravdu? Totiž Pravdu o tom, že stav Universa je takový, že neobsahuje entitu jménem Alláh? Má odpověď zní: ano, má pozice je udržitelná. Má odpověď zní: ne, žádnou absolutní pravdu o Universu netvrdím. Jak je to možné? Možné je to tak, že fakticky jsem si vědom filosoficko-logického pravidla, které říká, že neexistenci ničeho nelze dokázat. Ano, skutečně není možné – už v principu – dokázat neexistenci čehokoliv. Podívejte se ale, vážená kolegyně Cajthamlová, spolu se mnou na implikace, které z toho vyplývají. Především je třeba si položit tuto otázku: implikuje nemožnost dokázání neexistence nějaké entity reálnost existence této entity? Aneb znamená to, že nemůžu dokázat neexistenci Alláha, že Alláh existuje? Pokud na tuto otázku odpovíte kladně, pak Vám musím říct, že pro změnu zase Vy, či Vaši přátelé muslimové, nemůžete dokázat neexistenci například Shivy, Poseidóna, Odina, Létajícího Špagetového Monstra, Višnua, Svaroga, Dia, Peruna, Lokiho, Héfaista, Camaxtleho, Pradžapaty, Velese či Serapise a přinejmenším desítek tisíc dalších. Ovšem, tím to pochopitelně nekončí, jelikož nemožnost dokázání neexistence čehokoliv se, pochopitelně, netýká pouze bohů. Stejně tak nemůžete dokázat neexistenci například šmoulů, bezhlavých rytířů, jednorožců či libovolných jiných pohádkových postav. A samozřejmě, nikoliv jen pohádkových. Jakýchkoliv. Fakticky tedy nemůžete dokázat neexistenci nekonečně velkého množství entit (zde bych Vás rád odkázal na můj článek k tomuto tématu s názvem „Jupiter obývají neviditelní Šmoulové a oživlé papírové kapesníčky“).
Zde bych vypíchl dva důsledky předchozího. To, že nelze dokázat neexistenci nekonečného množství různých nadpřirozených entit, je fakt. Představme si ale, že by faktem bylo i to, že by byl náš vesmír vesmírem konečným. To však samozřejmě věda nyní neví (protože není dogmatická a vyvíjí se), tudíž je možnost, že je náš vesmír nekonečný, či že expanduje atp. Pokud by ale byl konečný, měli bychom tu absurdní závěr: v konečném vesmíru, tedy ve vesmíru s určitou konečnou rozlohou, potenciálně existuje nekonečné množství entit. No, tuto logickou hříčku nyní ponechme stranou a pojďme se podívat na druhý, pro „naši věc“ momentálně důležitější důsledek.
Pokud tedy nemožnost dokázání neexistence nadpřirozené entity implikuje její existenci, musíme se smířit s tím, že existuje Alláh. Ovšem, kromě Alláha existuje i Shiva, Poseidón, Odin, Pradžapata či Svarog. No, asi nemá cenu tu opět vypisovat celý seznam potenciálně existujících bohů. Problémem však je, že Alláh je v islámské teologii všemohoucí. Ovšem množina schopností Alláha se překrývá s množinou schopností Dia. A ta se zase překrývá s tím, co má v gesci Shiva a tak podobně. Vezměme si konkrétní příklad: Nemůžeme dokázat neexistenci Alláha, ale ani neexistenci Poseidóna. Musíme tedy uznat existenci obou. Avšak Poseidón vládne mořím a vodnímu živlu obecně. Znamená to tedy, že Alláh je všemohoucí, avšak nad vodstvem kontrolu nemá? Pak není všemohoucí. Takto bychom mohli pokračovat, až bychom došli k tomu, že Alláh nemá fakticky moc nad ničím. A pochopitelně, celé by se to dalo i obrátit a ptát se opačně, až bychom došli k tomu, že Poseidón vodstvu nevládne, protože vodstvo má v gesci nějaký jiný bůh.
“Snad bych i život obětoval, pokud bych mohl jednou provždy odstranit ideu Boha z představivosti a paměti lidí.” – Denis Diderot
O ateismu a agnosticismu
Byl by v tom tedy pěkný zmatek, pokud bychom uznali, že nemožnost dokázání neexistence nějaké entity implikuje její existenci, že ano? Dokonce se dá říct, že takový postoj by byl zcela nesoudržný a neudržitelný. Za výše popsané situace by byl výrok „Alláh je všemohoucí“ fakticky příkladem contradictio in adiecto. Můžete tedy říct, že Alláh existuje, ale všichni ostatní bohové a všechny ostatní nadpřirozené entity nikoliv. Tím se přikloníte směrem k dogmatismu, který je vlastní islámu a náboženstvím obecně. Navíc se tak nedobrovolně stanete ateistkou. Ostatně, jak Dawkins poznamenává na adresu vyznavačů Abrahámovských náboženství: “všichni jsme ateisté, rozdíl mezi mnou a Vámi je pouze jeden jediný bůh” (z desítek tisíc). Vraťme se nyní k mé obhajobě toho, že ateismus není dogmatické stanovisko. Je to dáno tím, že filosofický ateismus, vědom si onoho pravidla o nemožnosti dokázání neexistence čehokoliv, je fakticky nikoliv ateismem, ale agnosticismem. Proč se tedy označuje jako ateismus? Inu, Dawkins to trefně vystihuje slovy, že on sám „je agnostický jen do té míry, do jaké je agnostický, pokud jde o rusalky na zahradě“. A ještě jedna citace profesora Dawkinse, pro dokreslení situace, tentokrát z jeho rozhovoru pro katarskou televizi Al-Džazíra: „Striktně řečeno jsem agnostikem, ve skutečnosti samozřejmě nikdy nemůžete dokázat neexistenci ničeho. Ale jsem ateistou v tom smyslu, že jsem mu nejblíže, jak jen to je možné. Jsem ateistou ve stejném smyslu, jako jsem a-vílista, a-konvicista a podobně.“
Termínem a-vílista a a-konvicista se, kolegyně Cajthamlová, profesor Dawkins dostává k jedné velice závažné skutečnosti. Řekněte mi, věříte v existenci draků, kolegyně Cajthamlová? Pokud ne, označujete se jako a-drakista? Říkáte to o sobě někde? Ptá se Vás na to stát při sčítání lidu? Věříte v existenci šmoulů? Pokud ne, označujete se jako a-šmoulista? Asi je jasné, kam mířím. Pokud nevěříme v nespočetně mnoho různých nadpřirozených bytostí, nikdo nás nijak neoznačí. Ale pokud nevěříme v jednu konkrétní pohádkovou bytost, totiž boha, hle, ihned jsme ocejchováni. A-šmoulista se nepoužívá, a-drakista také ne, stejně tak a-vílista. Ale a-teista? Ano, to se používá. Lze říct, že termín „ateista“ byl vynalezen náboženstvím jakožto symbol náboženského útlaku vůči nevěřícím. Označení člověka za nevěřícího je invencí náboženství a dokladem náboženské nesnášenlivosti, která existuje v jádru každého náboženství. Islám pak v této kategorii stojí na pomyslném vrcholu, na piedestalu náboženské nesnášenlivosti islám vskutku nemá soupeře. A jen pro pořádek – konkrétně termín „ateista“ pochází až z osvícenství, nicméně to, o čem jsem v předchozích řádcích hovořil, se týkalo významu, jež toto slovo reprezentuje.
Ateista je tedy nesmyslný termín, který však bohužel „musíme“ užívat. Sam Harris celý problém glosuje velice trefně, když říká, že: „Ateismus je termín, který by vůbec neměl existovat. Nikdo se nikdy nepotřeboval identifikovat jako ne-astrolog či ne-alchymista. Nemáme termíny, kterými bychom označovali lidi, kteří si myslí, že Elvis je stále naživu nebo pro ty, kteří si myslí, že až mimozemšťané přiletí na Zemi, bude to jen proto, aby mohli otravovat farmáře a jejich dobytek. Ateismus není ničím více, než „zvukem“, který rozumní lidé dělají tváří v tvář neospravedlnitelným náboženským přesvědčením.“ Filosofický ateismus je tedy de facto agnosticismem, zohledňujícím všechno to, co jsem uvedl v předchozích dvou odstavcích. Tento agnosticismus však není agnosticismem klasickým, tedy Huxleyho agnosticismem. Prvním filosofickým agnostikem byl sice pravděpodobně Prótagorás, avšak do širokého povědomí dostal termín „agnosticismus“ jeho pomyslný otec, Thomas Huxley (více viz zde). Píšu to zde pouze proto, aby nedošlo k mýlce. Huxleyho agnosticismus totiž Dawkins kritizuje, jelikož Huxleyho agnosticismus je agnosticismem, jež tvrdí, že existence či neexistence boha je otázkou přesně padesátiprocentní pravděpodobnosti. Dawkins toto napadá s tím, že pravděpodobnost není neměnná a že se může měnit na základě dosažených znalostí. Kupříkladu objevení, respektive potvrzená existence exoplanet podobných Zemi, naznačuje, že by mohl existovat extraterestriální život. Pravděpodobnost extraterestriálního života tak nepochybně nyní není 50 %. Podobně je to s dawkinsovým agnosticismem ohledně otázky existence nadpřirozených entit. Ale šířeji o agnosticismu snad někdy jindy.
“Jsem naprosto přesvědčen, že hlavním zdrojem nenávisti ve světě je náboženství.” – Christopher Hitchens
Primát rozumu?
I nyní se však dostáváme do bodu, vážená kolegyně Cajthamlová, kdy by bylo opět možné na mé předchozí teze zaútočit. A budu to opět já sám, kdo vznese nemilosrdnou obžalobu na mou řeč z předchozích odstavců. Mohla byste totiž reagovat ve smyslu: a copak je náboženství a náboženská víra věcí rozumu? Copak není náboženská víra něčím, co se rozumu vymyká? Ostatně, víra v Alláha je přeci transcendentní záležitostí. Tedy záležitostí takovou, jež rozum přesahuje – a právě proto je to pouze víra. Kdybychom přece věděli na sto procent, že Alláh existuje, tak už by to nebyla náboženská víra, ale prostý fakt. Ano, ano – měla byste s těmito námitkami, které Vám jistě vytanuly na mysli při čtení předchozích odstavců, nepochybně pravdu. Skutečně, bylo by možné se takto vymezovat. A ono se to pochopitelně i v dějinách filosofie dělo.
Má to však jeden „malý“ háček. Háček, který nás přivádí opět na začátek mého, respektive Vašeho textu. Háček, spočívající v tom, že vy neargumentujete vůči kritikům islámu z pozice, jež jsem nyní popsal. Vy argumentujete proti kritikům islámu z pozice rozumové karty, stejně tak jako jste muslimům naopak rozum přiřkla jako jejich snad definiční charakteristiku přesto, že vyznávají dogmatickou ideologii. Pokud by Váš článek měl titulek třeba ve formě: „Islám zatemňuje rozum. Proto jej jeho kritici nemohou pochopit“, nebo třeba „Islám zatemňuje rozum. Jeho rozumová kritika je tak zcela irelevantní“ atp., tak bych pro to přinejmenším měl jisté pochopení. Pokud byste na místo naprosto neopodstatněných slovech o „atmosféře strachu“, o „neznalosti“ či o „argumentech (v uvozovkách), na které každý naletí“, psala třeba o tom, že na islám nelze vztahovat rozumovou kritiku, že na islám nelze vztahovat principy kritického vědeckého racionalismu, protože je islám oblast, která je založená na zcela jiných pilířích, pak by Váš text mohl mít nějakou relevanci. Takto ji nemá. A doufám, že si při čtení tohoto textu stále více uvědomujete, že o neznalosti či o argumentech v uvozovkách můžete mluvit leda tak ve vztahu ke své vlastní osobě. Sebereflexe je důležitá. Smutné však je, že to, co jste předvedla, je doslova symbolem dneška. Je to manifestace způsobu myšlení většiny dnešních obhájců islámu. Neuvědomují si souvislosti a z toho pak vyplývá i to, že je jejich argumentace povětšinou irelevantní, jako u Vás v případě celé záležitosti s „rozumem“.
Abych nezůstal jen u nekonkrétních slov, ukažme si možnou formu kritiky v poněkud konkrétnějších obrysech. Na místo toho, abyste někomu vyčítala nedostatek rozumu, či jeho zatemnění, mohla jste udělat pravý opak, tedy kritizovat apel na primát rozumu. Ostatně, není to nic nového a v dějinách filosofie takových příkladů najdeme dost. Například spor o dialektiku, tedy spor o otázku, jaký vztah má konečný lidský rozum k Bohu, byl jednou z ústředních filosofických otázek středověku. Podívejme se na typický příklad u jednoho z církevních otců, Augustina Aurelia. Ten náboženskou víru obhajoval z těch pozic, že rozum degradoval na pozici podřízenou oné víře (tedy de facto opak toho, co Vy). Rozum pro něj byl podřízeným elementem a za hlavní zdroj lidského vědění považoval božskou autoritu, jež je stanovená v Písmu (nyní stačí jen vyměnit Boha a Písmo za Alláha a Korán a jsme u islámu). Známý je Augustinův citát „věř, abys rozuměl“, který ve zkratce vyjadřuje předchozí věty. Úkolem rozumu tak u Augustina v žádném případě není nezávislé potvrzení obsahu víry, natožpak jeho kritické posouzení. Tomáš Akvinský pak celý problém „vyřešil“ tím, že teologii rozdělil na přirozenou a zjevenou. Přirozená teologie byla součástí filosofie a měla být postavena na principech „poznatelných světlem rozumu“. Zjevená teologie se pak týkala všeho, co rozum přesahuje. Předměty přirozené teologie tak tvořily pouhou podmnožinu předmětů teologie zjevené. Samozřejmě by tyto teze byly napadnutelné z nespočetně mnoha pozic, já je zde však nyní uvádím nikoliv proto, abych je kritizoval, ale proto, abych Vám ukázal, z jakých pozic můžete pro příště kritizovat kritiky islámu. A abych byl fér a neudělal zde ze všech středověkých filosofů postavy snažící se o omezení „pravomocí“ rozumu, dodám, že kupříkladu Abélard zastával stanovisko zcela opačné než Augustinus, jelikož tvrdil „rozuměj, abys mohl věřit“. A takový Anselm z Canterbury si dokonce ve své práci o Boží trojjedinosti vytyčil za cíl záměr nezakládat argumentaci na Písmu, ale pouze na rozumu.
“Římané křesťany nazývali ateisty. Proč? Křesťané měli jakéhos takéhos boha, ale nebyl to skutečný bůh. Nevěřili v božství zbožštělých císařů nebo olympských bohů. Měli velmi svérazný typ boha, jiný, než bylo obvyklé. Bylo tedy snadné jejich podivného boha odmítnout a nazvat je “ateisty”. A obecný pocit, že ateista je ten, kdo nevěří tomu, čemu já, přežívá i v dnešní době.” – Carl Sagan
Primát vědy?
Možná to pro Vás, kolegyně Cajthamlová, bude překvapením, ale všichni významní soudobí kritici náboženství / islámu se rekrutují z řad akademiků, vědců, filosofů. Stačí si namátkou uvést jména jako Richard Dawkins, Sam Harris, Christopher Hitchens, Daniel Dennett, Victor J. Stenger, Lawrence M. Krauss, Bill Nye, Alexander Rosenberg, Anthony C. Grayling, Steven Pinker, Peter Boghossian, Steven Weinberg či Michael Shermer a dalo by se samozřejmě pokračovat. Všichni tito lidé kritizovali či kritizují patent na Pravdu, který si náboženství přisvojuje. A naopak – nikdo z nich, přestože se jedná o mimořádně vzdělané a inteligentní jedince, se nedomnívá, že on sám zná nějakou Absolutní Pravdu o Universu. Je to úsměvné – běžný muslim, obyčejný imám někde v Kuvajtu si myslí, že skrze islám odhalil principy, na kterých je (Alláhem) vystavěn tento svět. Když před ním popřete jeho teorii o Universu (tedy tu, že existuje jeden bůh – Alláh – který stvořil Universum a vše je od tohoto jediného boha odvozené), jste bezvěrec a dle islámského práva až člověk třetí kategorie. Naprostá domýšlivost, sebestřednou a absolutní jistota náboženských představitelů totiž neumožňuje žádnou diskusi, která by snad mohla korigovat jejich závěry, jelikož taková diskuse by nutně vyplynula do bodu, kde by bůh ztratil některé z vlastností, jimiž v rámci daného náboženství disponuje.
Naproti tomu, co udělá některý z výše uvedených pánů, pokud mu třeba i dokážete, že se mýlil? Že jeho vědecká teorie, které beztak on sám předtím ani nepřisuzoval nějaký absolutní status, se ukáže jako chybná? Bude za to rád. Dobře to ilustruje Krauss: „Vědci milují záhady. Milují nevědění (not-knowing)“ nebo Feynman: „Nikterak mě neděsí, že o něčem zatím nic nevím. Je to o to víc zajímavé“. Pro vědce je překonávání vědeckých paradigmat cílem. Je to zásadní rozdíl mezi vědou a náboženstvím. Zatímco náboženství konzervuje svá dogmata, vědě jde naopak o překonávání a vyvracení svých vlastních dočasných pravd (paradigmat). Ten rozdíl je do očí bijící. To je samozřejmě možné pouze proto, že ve vědě žádná absolutní pravda neexistuje. Vědci jsou si vědomi toho, že poznávání je proces. Nikdy se nedojde do stavu, kdy budeme moci něco říct s jistotou. To ale islámu či jiným náboženstvím problém pochopitelně nedělá – tato náboženství už přes tisíc let znají všechny pravdy o světě, na které ti blbečci vědci a filosofové doposud nepřišli. Islám má vlastně intelektuální náskok nekonečně mnoho let, že ano? Islám už ví, jak se to s Universem má, zatímco věda do tohoto stádia už z principu nemůže nikdy dojít.
Ideu, kterou se věda řídí, dobře ilustruje kritický racionalismus Karla Poppera (mimochodem kritika pozitivismu). Ten vývoj vědy viděl jako přidávání nových pravd k těm starým, respektive korekci starých pravd pravdami novými. Jde tedy o jakési „odstraňování omylů“. Dle Poppera však ve vědě o pravdu jde, jelikož ta hraje klíčovou úlohu při verifikaci a falzifikaci teorií. Pravdu zde však pojímá ve smyslu její logické správnosti a v souvislosti s pravdou jako takovou mluví pouze o „přiblížení se k pravdě“. Pochopitelně, popperovskou verifikací a falzifikací by nikdy nemohla projít žádná z absolutních tezí světových náboženství. Popper dokonce vyslovuje klíčový požadavek: tvrdí, že aby bylo možno teorii považovat za vědeckou, tak se ona teorie musí sama ptát po podmínkách svého odmítnutí a musí takové podmínky dokonce sama vyhledávat.
Proč tento krátký exkurz do filosofie vědy? To jen proto, abych Vám názorně demonstroval ten obrovský kontrast. Na jedné straně domýšlivé a sebestředné, o své vlastní Pravdě absolutně přesvědčené náboženství. Na druhé straně skromná, střízlivá věda, nečinící si nárok ani na setinu z toho, o čem je náboženství naprosto přesvědčeno a je ochotno ve jménu toho i zabíjet.
Bylo by pochopitelně možné napadnout i samotný primát vědy, stejně jako jsem Vám to v minulé podkapitole ukázal s primátem rozumu. To ovšem opět není Váš případ, jak už je Vám asi jasné a mně samotnému už by asi bylo trapné, Vám tu znova opakovat Vaši minelu s rozumem. Podívejme se však na to, a budiž to pro Vás třeba inspirací, jak by takový výpad mohl být veden. Nechoďme tentokrát příliš daleko do minulosti, bude nám stačit, když se vrátíme do minulého století. „Vědeckost“ světa z řad filosofů kritizoval kde kdo, specificky u fenomenologie pro to však byly důvody zcela zásadní, jelikož fenomenologie chtěla nabídnout zcela jiný přístup k „vidění světa“, a to doslova. Pro příklad si ilustrujme jedny z hlavních tezí francouzského fenomenologa Maurice Merleau-Pontyho. Ten ve své knize Svět vnímání mluví o klasickém světě vědy, který datuje od Descarta. Tento „svět vědy“ je charakterizován právě oním descartovským dualismem mezi res extensa a res cogitans, čehož výsledkem je názor, že smyslové vnímání je pouhým „názorem“, jelikož pouze rozum nám může zprostředkovat pravdu o světě. Používáním rozumu tak oddělujeme pravdu od zdání. Fakticky jsme tak klamáni svými smysly a pouze za použití rozumu a tedy vědecké metody, můžeme toto klamání odhalit a poznatky našich smyslů tak korigovat. Co na to Ponty? Dle Pontyho pro tento způsob uvažování již v moderním myšlení není místo. Ponty rehabilituje samotné vnímání a říká, že věda nepředstavuje úplný obraz světa „který by byl úplný, sám o sobě dostačující a jistým způsobem v sobě uzavřený tak, že bychom si již nemohli dále položit žádnou platnou otázku.“ Poměrně výstižná je pak tato citace ze čtvrté kapitoly:
„Je třeba, aby rozum uznal, že i jeho svět je neukončený, aby nepředstíral, že překonal to, co se mu podařilo pouze zakrýt, aby nepovažoval za nezpochybnitelnou civilizaci a vědění, jejichž zpochybňování je naopak jeho nejvyšším poznáním.“
Lze říct, že Ponty zde kritizuje empirický popis vnímání světa a tvrdí, že svět je už sám o sobě strukturovaný a k nám se dostává již uspořádaný obraz. Jde o pokus o jakési „zlidštění světa“, kterému vládl vědecký objektivismus. Jednou z klíčových tezí je zde myšlenka, že není možné oddělit vnímání od vnímaného předmětu a naše situovanost ve světě tedy ovlivňuje i způsob nazírání reality kolem nás. Všimněte si tedy, že Ponty zde kritizuje striktně rozumové pojetí nazírání světa. Nevyčítá svým oponentům zatemnění rozumu, vyčítá jim víceméně pravý opak. Jeho koncepce je založená na zcela jiné kategorii, než je kategorie rozumu a proto jej také může kritizovat. Doufám, že je opět patrný rozdíl mezi způsobem tímto a způsobem Vaším.
“Je přirozené myslet si, že živé bytosti musí být výtvorem designéra. Ale dříve bylo také přirozené myslet si, že Slunce obíhá okolo Země. Překonávání naivních dojmů a zjišťování toho, jak věci skutečně fungují, to je jedno z největších poslání lidstva.” – Steven Pinker
Vulgární kritika náboženství
Posuňme se nyní dopředu. Ve Vašem textu píšete, že „Islám si stejně jako všechna ostatní náboženství zaslouží kritickou společenskou debatu“. To máte nepochybně pravdu, bohužel zde existuje problém, kterého jste si pravděpodobně nevšimla a který trvá už přinejmenším nějakých 2500 let a k jehož prohlubování i Vy sama svou obhajobou islámu přispíváte. Problém s kritikou náboženství je, že tato kritika je odjakživa něčím, co se „prostě nedělá“. Kritizovat jídlo v restauraci? Ano, samozřejmě. Kritizovat komunismus nebo liberalismus? Jistě. Kritizovat divadelní hru či film? Zcela nepochybně. A pro tvrdá slova zde nemusíme vůbec chodit daleko. Stačí se podívat na kuchařské pořady, kde se hodnotí jídlo v restauracích. Padají zde sprostá slova, někomu se to nemusí líbit, ale řekněme si to narovinu, pokud Vám někdo na talíř kydne polotovar dochucený kilem glutamátu, tak je to prostě „odporná sračka“, ať se nám takové označení líbí, nebo ne. Podobně u filmových recenzí. Filmoví recenzenti bývají ve svých recenzích často mimořádně vulgární, zcela záměrně dané filmy urážejí, kritizují jejich nedostatky způsobem, který může mnoho lidí přímo až zaskočit. Avšak, pozastavuje se nad tím někdo? Ne, dokonce se tomu většinou zasmějeme, nebo prostě řekneme, že dané jídlo a film bylo skutečně tak strašné, že byl recenzent vlastně ještě docela hodný.
Střih.
Kritika náboženství. Najednou jsme se ocitli někde úplně jinde. Jak kdyby veškeré kritiky čehokoliv byly součástí jednoho vesmíru a kritika náboženství by byla něčím speciálním, něčím co obývá svůj samostatný vesmír, ve kterém platí úplně jiná pravidla. U kritiky jídla, filmů, politiky, sportu, čehokoliv, tam je tvrdá kritika v pořádku. Náboženství? Citujme z Vašeho článku: „Lidé jim tolerují i hrubé nadávky,“. A tady už to najednou vadí? Čím si náboženství zasluhuje, aby bylo jediným nositelem této speciální výsady, která jej brání před kritikou? Tady pochopitelně nejde pouze o vulgární výrazy a „urážky“, tady jde o kritiku obecně, před kterou je náboženství chráněno. To, jaká se strhne mela, pokud někdo při kritice náboženství použije sprosté slovo, zatímco u filmových recenzí to nechává každého zcela chladným, je jen krásně kontrastní ukázkou celého problému. A vůbec zde nejde o to, jestli já podporuji nebo nepodporuji nadávky a urážky. Tady jde o princip. O to, že náboženství je systematicky chráněno před kritikou. A je úplně jedno, zdali se jedná o kritiku vulgární, či nikoliv. Nikde jinde nám to nevadí. V mnoha případech se tomu dokonce smějeme. Tudíž se Vás ještě jednou zeptám: proč by mělo náboženství disponovat tou jedinečnou výsadou, že bude chráněno před kritikou? Proč zrovna dogmatická ideologie by měla disponovat něčím, čím nedisponuje šéfkuchař v restauraci, režisér filmu, divadelní herec, trenér fotbalového týmu, představitel politické strany, autor poezie atp? Abychom si rozuměli úplně, dovolím si zde použít jednu analogii, kterou jsem použil už ve své bakalářské práci o Novém ateismu:
František Fuka je jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších filmových recenzentů v naší zemi. Následuje krátká ukázka z jeho recenze:
„Ano, je mírně vtipné se na tuto hrůzu dívat, možná tak minutu, dvě. Některé nechtěně vtipné hlášky se stanou možná legendárními. Ale trpět u toho 80 minut? To je opravdu zločin proti lidskosti.“
Komentář působí velice ostrým a agresivním dojmem, nicméně v oblasti filmové kritiky se nejedná o nic zvláštního. Představme si však, že by tyto textové úryvky byly modifikovány tak, aby se týkaly nějakého náboženství, například následovně:
„Korán je sice vskutku hrůznou knihou, ale ano, je mírně vtipné se do ní tak na minutu, na dvě začíst. Některé nechtěně vtipné pasáže z knihy se stanou možná legendárními. Ale trpět čtení toho paskvilu každý den, a dokonce podle něj i žít? To by byl opravdu zločin proti lidskosti.“
Už je Vám jasné, co chci říct?
Dokud se tedy nezačnete podobně vymezovat i vůči ostatním kritikám, které se netýkají náboženství, bude Vaše kritika kritiků islámu, využívajících vulgárních jazykových prostředků, do značné míry pokrytecká. Ve filmových recenzích se podobné urážky objevují velice často, ale to Vás nechává naprosto klidnou, že ano kolegyně Cajthalmová. A já se ptám proč? Rozhodně bych Vás více chápal, pokud byste se vymezovala vůči vulgaritám tohoto typu, než když se vymezujete vůči vulgaritám namířeným vůči islámu. Důvod? Vulgarity a urážky směřující na film, se týkají reálných osob, které skutečně žijí – režisér, herci, kameramani atp. Urážky islámu se týkají neexistující pohádkové bytosti. Žijeme to vskutku v absurdním světě, když urážky skutečných lidí nechávají lidi jako Vy chladné, zatímco urážky pohádkových bytostí Vás dokáží vytočit natolik, že neváháte pokračovat v několikatisícileté tradici spočívající ve snahách omezovat všemi dostupnými prostředky kritiku náboženství.
Uvádím tuto informaci všude, kde můžu a uvedu ji i zde, jelikož se jedná o značně symbolickou událost. Tato tradice, kterou Vy osobně stejně jako Vaši přátelé, obhájci islámu, podporujete a takzvaně jí přikládáte pod oheň, započala z hlediska filosofické kritiky náboženství v antických Athénách. Již v Athénách byl ateismus trestným činem, stejně jako je dnes ateismus trestným činem v desítkách muslimských zemí. Nejde tedy z hlediska islámu o nic nového – náboženská nesnášenlivost a intolerance je fakticky spjatá se samotným termínem „náboženství“. A právě v antických Athénách působil Anaxagorás, filosof, který přišel s teorií, které tvrdila, že Slunce je rozžhavenou masou kamene. Ovšem v tehdejších Athénách bylo Slunce jedním z Bohů. A označit Boha za „rozžhavenou masu kamene“, to byl pochopitelně akt rouhačství par excellence. Anaxagorás tak byl jako první filosof vystaven asébickému procesu a odsouzen do vyhnanství. Započal tak symbolicky nesmírně dlouhou řadu kritiků náboženství, ať už z řad filosofů, vědců, akademiků či třeba úplně obyčejných lidí, kteří za svůj názor na vznik a povahu vesmíru byli a jsou brutálně perzekuováni.
“Což nestačí, že je nějaká zahrada krásná, copak je nutné věřit, že v ní bydlí rusalky?” – Douglas Adams
Kritika islámu
Islám je ideologií založenou na dogmatismu, stejně jako všechna ostatní náboženství. Islám je však zdaleka nejhorším ze všech současných dogmatických systémů. Na světě neexistuje ideologie, která by se islámu vyrovnala v jeho nesnášenlivosti, xenofobii, intoleranci, pohrdání lidskými právy a útiskem lidí jiných kultur či jiných názorů na vznik a povahu vesmíru. Právě z tohoto důvodu je povinností každého svobodomyslného člověka islám kritizovat kdykoliv a kdekoliv je to jen možné.
Ano, kritiku si nepochybně zaslouží všechny dogmatické ideologie, tedy i křesťanství, judaismus, hinduismus atp. Zcela se zde ztotožňuji se Samem Harrisem, který píše: „Má kritika náboženských systémů se zaměřuje na to, co považuji za špatné myšlenky, vyznávané ze špatných důvodů a vedoucích ke špatnému chování.“ A Harris dále pokračuje: „Nicméně proto, že jsem znepokojený logickými a behaviorálními konsekvencemi různých specifických náboženství, nezacházím se všemi náboženstvími stejně. Ne všechny náboženské doktríny jsou mylné stejným způsobem, ať už intelektuálně či eticky, a bylo by nečestný i nebezpečné předstírat opak.“
A Harris dále uvádí konkrétní příklad těchto svých slov: „Například, dogmatická víra v duchovní i etickou nutnost absolutního nenásilí leží v samém jádru džinismu, zatímco stejně tak dogmatický závazek naopak v používání násilí při obraně své víry, jak zevnitř tak zvnějšku, leží v samém jádru doktríny islámu. Tyto dvě víry, přestože jsou vyznávány na základě identických důvodů (náboženská víra), nemohou být více rozdílné. A tyto rozdíly pak mají reálné konsekvence v reálném světě.“
Nestejnost všech náboženství a různá míra jejich nebezpečnosti je přesně tím důvodem, proč se vůči některým náboženstvím příliš vymezovat nemusíme, přestože jsou stejně tak dogmatická jako ta, vůči kterým se vymezujeme. Dogmatický systém džinismu se svým principem absolutního nenásilí je opakem dogmatického systému islámu, jež je naopak založen na nesnášenlivosti, intoleranci a touze po absolutní moci. Tato touha po nenásilí i touha po absolutní moci má stejné kořeny – náboženskou víru. Ale jistě uznáte, že touha po nenásilí, která skutečně je naprostým základem džinismu a týká se všech živých tvorů a to včetně hmyzu, je daleko méně nebezpečná, než touha islámu po vytvoření celosvětového kalifátu. Ostatně, zde se džinistům ani muslimům nelze divit. Ona transcendentní složka, na které je džinismus vystavěn, po svých vyznavačích vyžaduje nenásilí. Transcendentní složka islámu, tedy Alláh, naopak požaduje, aby byl svět sjednocen pod vírou v jediného pravého Boha, kterým je Alláh a jehož prorokem byl Muhammad.
Pro názornost si představme ještě jeden příklad, uváděný Harrisem: „Již mnohokrát jsem řekl, že mormonismus je objektivně méně důvěryhodný než křesťanství, protože mormoni věří v takřka všechny nevěrohodné věci jako křesťané plus přidávají spoustu dalších nevěrohodných záležitostí.“ A co je příkladem takové „věci“, která činí mormonismus více nedůvěryhodnějším než křesťanství? Kupříkladu to, že je matematickou pravdou, že ať už je pravděpodobnost druhého příchodu Krista na Zemi jakákoliv, je daleko méně pravděpodobné, že se tak případně stane v Jackson County v Missouri, než kdekoliv jinde. Harris také vyslovuje myšlenku, že ateisté, sekularisté a humanisté neudělají světu žádnou službu, pokud budou trvat na tom, že všechna náboženství by měla být kritizována na základě přesně stejných podmínek a ve stejné míře.
Možná Vám nyní hlavou probíhají přesně ty stejné myšlenky, se kterými se setkávám stále a pořád dokola u lidí, co se o náboženství či islám nezajímají a jsou tak plní předsudků. Tedy ty myšlenky, respektive ta námitka, že islám je přeci velice různorodý, obsahuje spoustu proudů, přičemž některé jsou umírněné, některé radikální atp., každopádně přeci není možné vynášet nějaké generalizující soudy o islámu jako celku. S tím souvisí druhá námitka: islám je ve skutečnosti mírumilovné náboženství, jehož obraz kazí pouze teroristé a fundamentalisté. Islámským teroristům a fundamentalistům však média dávají prostor a proto si každý spojí islám s něčím špatným. Toto je doopravdy naprosto klasická a řekl bych, že dnes již tradiční argumentační linka, pramenící z nedostatečné obeznámenosti s celou problematikou.
Na tyto hypotetické námitky, které opět vznáším já sám již dopředu, musím reagovat těmi slovy, že islámští teroristé, fundamentalisté a extremisté jsou tou nejméně problematickou a nejméně nebezpečnou složkou islámu. Největším problémem a nebezpečím jsou naopak oni „obyčejní muslimové“. Prvně o teroristech. Je úsměvné a vždy mě to svým způsobem pobaví, když si kritici kritiků islámu myslí, že kritizujeme islám na základě terorismu. Ano, to by byla vskutku velice slabá karta. Skutečně, muslimských teroristů či fundamentalistů je minimum. Navíc – o teroristických skupinách víme. Víme o nich v tom smyslu, že víme, že jsou nebezpečné. Na nebezpečí terorismu se shodneme dokonce i s těmi, kteří nás za naši kritiku islámu kritizují. Teroristé jsou jasně definovaná hrozba, jsou vynakládány obrovské prostředky na to, aby teroristé nemohli znovu udeřit, a také je nikdo nepodceňuje, spíš naopak. Terorismus tedy lze brát jako jakousi nadstavbu islámu. Je to islám, plus něco navíc. A nás by tedy měl zajímat pouze islám, ne to něco navíc. Pokud bychom tak nečinili, bylo by to podobné, jako kdybychom o všech Bascích řekli, že to jsou teroristé, protože baskická separatistická organizace ETA používá terorismu jako prostředku k dosažení svých cílů. Tak to ale samozřejmě není, všichni baskičtí separatisté nejsou teroristi. V jádru toho, proč jsou označování jakožto „baskičtí separatisté“ je pouze myšlenka svobodného, respektive na Španělsku autonomního Baskicka. To je základ, to je jádro. Pokud hledáme u čehokoliv základ a jádro, vždy se musíme zeptat následovně: Jaký prvek, jakou část, kdybychom odebrali, tak by daná „věc“ už nebyla danou věcí, ale něčím jiným? Proto pokud oddělíme „baskický separatismus“ od skupiny Basků, jsou to pouze Baskové. Pokud se však někteří Baskové hlásí k politickému proudu baskického separatismu, jsou to baskičtí separatisté. A to je naprosto v pořádku – v politické rovině usilují o politické cíle. A pokud k baskickým separatistům přidáme ještě onu nadstavbu – terorismus, tak tu máme organizaci ETA.
Podobně tedy u islámu, respektive muslimů. Terorismus typu Al-Kajdy je onou nadstavbou. Pokud Al-Kajdu odebereme, stane se něco s islámem, nebude to už islám? Ne, pokud Al-Kajdu odebereme, odebereme pouze onu nadstavbu a jádro se nezmění. Z toho vyplývá, že Al-Kajda není konstitutivním prvkem islámu. Musíme se tedy ptát, co jím je. A právě zde si opět dovolím citovat brilantního Sama Harrise, konkrétně z jeho knihy The End of Faith: Religion, Terror and the Future of Reason:
„Jsme ve válce s islámem. Tento fakt nemusí sloužit našim bezprostředním zahraničně-politickým zájmům našich politických leadrů, ale je tomu jednoznačně tak. Není tomu tak, že jsme ve válce s jinak mírumilovným náboženstvím, které bylo „uneseno“ hrstkou extremistů. Jsme ve válce s konkrétně tou vizí života, která je předepsána všem muslimům v Koránu a dále rozpracována v hadísech, které líčí výroky a činy Proroka.“
A kdo že vyznává onu vizi života, jež je předepsána (Alláhem) v Koránu a dále rozpracována v hadísech, které líčí výroky a činy Proroka Muhammada? Obyčejní muslimové. Co pokud z islámu odstraníme, tak už nebudeme moci mluvit o islámu? Co je oním jádrem, na kterém je dogmatická doktrína islámu založena? Alláh, Muhammad, Korán a odvozeně pak šaría a sunna (hadísy). V těchto třech plus třech pojmech je fakticky ukryto jádro islámu. Pokud odděláte Alláha, není to islám. Pokud odděláte Muhammada jako Proroka, jež islám „zvěstoval“, není to islám, pokud odděláte Korán, není to islám. A právě zde, tedy v Koránu, šaríi a sunně je zakořeněno vše to, díky čemu je islám nejxenofobnější, nejnesnášenlivější, nejintolerantnější, nejanti-multikulturnější a nejvíce lidská práva pošlapávající ideologií na světě. Problémem je tedy každý člověk, každý muslim, který se k této „sadě pojmů“, jež dohromady tvoří islám, hlásí.
Dogmatická ideologie typu islámu, jež je založená na pohádkové bytosti Alláha, který je pohádkovou bytostí extrémně malichernou, nesnášenlivou, po moci dychtící, krvelačnou a nanejvýš zlou, tak musí být vystavována té nejtvrdší možné kritice. Ani tomu nemůže být jinak. Je v zájmu lidskosti jako takové, aby se lidé vůči nesnášenlivým ideologiím, v jejichž čele stojí islám, vymezovali při každé možné příležitosti. To, že je islám bráněn před kritikou, je vrchol absurdnosti. Této absurdnosti se však nemůžeme divit, protože tato absurdnost je pouze výsledkem onoho již několik tisíc let trvajícího kolotoče náboženských výsad a práv a ochrany, která jiným dostupná není. Ještě více pak absurdní je, že se obhájci islámu staví do role jakýchsi obhájců lidských práv. Člověk nemůže obhajovat lidská práva a islám zároveň. Musí si vybrat, jelikož podpora jednoho je boj proti druhému, což si ale pravděpodobně lidé jako Vy, kolegyně Cajthamlová, a mnozí další, neuvědomují. Z této neuvědomělosti pak vzniká absurdní divadelní představení, ve kterém lidé pod rouškou všeho Dobra světa brání nesnášenlivou, intolerantní, xenofobní ideologii, pro kterou lidská práva absolutně neexistují – přednost má totiž právě ona „vize života, která je předepsána všem muslimům v Koránu…“. Islám je podřízenost Alláhu a ten je bohem skutečně krvelačným, kterému násilí není cizí, právě naopak. Ostatně zde se nejedná o žádné tajemství. To je prostě fakt. I Miloš Mendel píše v knize Džihád: Islámské koncepce šíření víry, že „islámské pojetí světa, které ostatně nenechalo bez povšimnutí zkušenosti nositelů předcházejících monoteistických koncepcí – židů a křesťanů – se k užití násilí v dějinách člověka (a tedy v dějinách pokusů o uplatnění Boží zvěsti) staví bez morálního pohoršení, jako k něčemu, co tu bylo, co není Bohu cizí a co je nezbytné k tomu,, aby závěrečná Boží zvěst, prosazovaná ústy a skutky proroka Muhammada, měla naději tváří v tvář úkladům nepřátel“.
Zeptejte se prosím, kolegyně Cajthamlová, i Vy všichni ostatní obhájci této krvelačné ideologie: máte to zapotřebí? Máte zapotřebí obhajovat něco tak odporného, jako je dogmatická islámská ideologie? A navíc ještě pod rouškou tolerance a lidských práv? Uvědomujete si vůbec, že tím zcela diskreditujete termíny jako „tolerance“ a „lidská práva“, stejně jako by je diskreditoval ti, jež by z pozic tolerance a lidských práv obhajovali Hitlera či Stalina? Jsem upřímně přesvědčen, že Vaše obhajoba tohoto zla pramení pouze z Vaší naivnosti, předsudků a nedostatečné obeznámenosti s tématem.
Christopher Hitchens ve své knize Bůh není veliký velmi dobře vystihuje islám, když jej charakterizuje těmito slovy: „V současnosti jeden z monoteismů představuje největší hrozbu, a to nejen kvůli svobodě slova a projevu, ale i mnoha dalším svobodám. Je to náboženství vykazující děsivé trio sebenenávisti, sebeospravedlnění a sebelítosti.“ Skutečně je třeba se ptát, proč by dogmatická, nesnášenlivá ideologie, založená na víře v mocichtivou pohádkovou bytost, měla disponovat jakýmkoliv respektem, jakoukoliv úctou? Nejenže by neměla, ale naopak by měla být vystavována veřejnému pohrdání.
A aby zde nedošlo k mýlce, jestliže zde mluvím o vymezování se vůči islámu, mluvím zde o vymezování se v intelektuální rovině. Stejně jako se tímto článkem já vymezuji vůči (nejen) Vašemu nepochopení kritiky islámu. Nikdo z akademiků, vědců a filosofů jež zde cituji, stejně jako nikdo z mých přátel ateistů, ať už se hlásí k Novému / militantnímu ateismu jako já, nebo ke skepticismu, sekularismu či čemukoliv podobnému, neuznává jakoukoliv formu boje a násilí jako způsob prosazování svých názorů. Násilí my necháváme náboženstvím a jejich věřícím. Ostatně, víte, proč se Novému ateismu jinak říká také ateismus militantní? Je tomu tak proto, že zbraněmi militantního ateismu jsou pero a vědění, o kterýchž soudíme, že jsou zbraněmi mocnějšími, než náboženská nesnášenlivost, ignorance a tmářství.
“Věří-li někdo neochvějně, že věčná spása či prokletí závisí výlučně na příslušnosti k jeho náboženství, pak bude necitelně, pasivně pozorovat druhé při jejich cestě do pekel.” – W. V. O. Quine
Skončíme v pekle
Blížíme se pomalu ke konci mé reakce na Váš článek, respektive mé filipiky proti islámu a apologetiky jeho kritiky. Ještě před závěrečnými odstavci však bude dobré zeptat se Vás, zda si uvědomujete, že skončíte v pekle? Respektive, zda si při Vaší apologetice islámu uvědomujete, že obhajujete něco, díky čemuž, pokud je islám skutečně Pravdou o Universu, skončíte v pekle? V pekle samozřejmě neskončíte, pokud jste muslimka. Muslimka ale pravděpodobně nejste. A jestliže jí nejste, tak je vcelku jedno, jestli islám nepochopitelně obhajujete, nebo jej kritizujete jako já. Pokud má islám pravdu, skončíme v pekle oba dva. Jestli se nyní smějete, tak smích rozhodně není na místě. Pokud se smějete tomuto, tak se smějete i Alláhovi, což by z Vás, ve Vaší vlastní dikci, dělalo islamofobku. A ostatně, pokud se smějete peklu, tak sama sebe usvědčujete z pokrytectví, jelikož pohádkové bytosti jménem Alláh se pravděpodobně nesmějete, zatímco pohádkovému místu jménem „peklo“ ano – jen se nad tím prosím chvíli zamyslete. Ano, Alláhovi se klidně smějte, jelikož si tento pohádkový konstrukt nic jiného nezaslouží, ale smějte se prosím s vědomím toho, že pokud islám představuje onu Absolutní Pravdu o Universu, sejdeme se spolu v pekle, kde nás čeká nekonečné utrpení. Velmi dobře o tom mluví Sam Harris v rámci debaty s křesťanským apologetem Williamam Lanem Craigem, když tuto problematiku používá jako nástroj k napadnutí obhajoby křesťanství, kterou předtím Craig přednesl (video zde – vřele Vám doporučuji se na něj podívat).
Jedním z primárních cílů tohoto textu, kromě jisté edukativní roviny, tak je naděje, že si uvědomíte, co vlastně děláte. Ve Vašem textu jste závěrečnou pasáž nazvala „Proti islámu všemi prostředky“ a já bych Vás zde opravil na „Proti islámu všemi prostředky kromě toho prostředku, jež je vlastní náboženství, tj. násilí“. Znovu také opakuji, že jsem tento text nenapsal jako obhajobu docenta Konvičky. Jde mi o princip a o to, jak systematicky znevažujete kritiku islámu. Prakticky všichni mnou zmínění vědci a filosofové by u Vás dostali nějakou pěknou politickou nálepku, protože všichni říkají či dělají něco, čímž se některé náboženství cítí uraženo. Říká Vám něco jméno Bertrand Russell? Russell je nobelista (stejně jako výše zmíněný Weinberg) a jeden z nejvýznamnějších filosofů 20. století. Jedna z jeho knih se jmenuje „Proč nejsem křesťanem“ – není to typická kniha, je to přepis jeho přednášky na stejnojmenné téma. Jedná se o velice ostrou a intelektuálně vyspělou kritiku náboženství, konkrétně pak křesťanství, Bible i Ježíše. Často uvažuji, co by se asi stalo, kdyby Russell nežil v první polovině 20. století, ale v první polovině 21. století a kdyby mu nevyšla kniha s názvem „Proč nejsem křesťanem“, ale „Proč nejsem muslimem“. Lidé jako Vy a Vám podobní byste tohoto geniálního filosofa ihned označili za nacistu, rasistu, xenofoba, islamofoba a všemi dalšími podobnými termíny, kterými tak rádi označujete ty, kteří naopak proti xenofobii vystupují.
Víte, je důležité si uvědomit, že forma často nemusí být důležitá. Důležitý je obsah, respektive poselství. Já sám nejsem příznivec vulgárních debat a proto se s českými islamofilními super-stars na internetu ani nebavím, jelikož nechci dopustit, abych klesl na jejich úroveň (mluvím zde například o Karlu Goldmannovi či Janu Sušerovi, pro které je vulgární styl debaty doslova jejich živlem). Ale o tom teď hovořit nechci. Jak jsem řekl, to, že je někdo vulgární, ještě neznamená, že nemá pravdu. Zkuste si vybavit Zdeňka Pohlreicha, jak ostrými, vypípávanými výrazy v televizi kritizuje nějakou hmotu, kterou mu kdosi vydává za jídlo. Znamená to, že Pohlreich mluví sprostě, že nemá pravdu? Neznamená. Na věci to nic nemění. Dané jídlo bude „humus“ ať už bude Pohlreich užívat vulgárních výrazů, či nikoliv. Podobné je to s kritikou islámu. Ačkoliv se s vulgaritami neztotožňuji, pokud je někdo použije, diskredituje to možná jeho osobu, ale ne jeho sdělení.
Vždy když někdo někoho kritizuje za příliš hrubou kritiku, vzpomenu si na pasáž z Dawkinsovy knihy Boží blud: „Bůh ze Starého zákona je patrně ta nejprotivnější postava v celé beletrii: žárlí, a ještě je na to pyšný; je to malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný tvor posedlý ovládáním ostatních; pomstychtivý, krvežíznivý našeptávač etnických čistek; je to rozmarný, nenávistný tyran se zálibou v misogynii, homofobii, rasismu, infanticidě, genocidě, filicidě, šíření chorob, megalomanství a sadomasochismu.“ No, a teď si vezměte, že Dawkins, který starozákonního Boha popsal těmito slovy, označil islám jakožto „největší zlo na Zemi.“ Také považujete Dawkinse za nacistu, rasistu, xenofoba a islamofoba, stejně jako byste za něj dnes považovala Russella a spousty, spousty dalších, kdyby dnes žili?
“Učte své děti nenávist k nevěřícím a bijte je, když se nemodlí.” – Muneeb Hassan Alrawi
Si Monumentum Requires, Circumspice
Vážená kolegyně Cajthamlová, závěrem si dovolím na Vás apelovat. Apeluji na Vás v tom smyslu, že Vás vyzývám k tomu, abyste (možná nevědomky, ale to na věci nic nemění) přestala svými činy a svou aktivitou zhoršovat postavení ateistů, agnostiků, sekularistů, skeptiků, humanistů a obecně nevěřících, kteří se momentálně, přes veškeré perzekuce, kterým jsou ve světě vystavováni, nacházejí zřejmě vůbec v nejlepší situaci za celou historii. Uvědomte si prosím, že nenajdete menšinu, která by byla diskriminovanější – a to ať už dnes, nebo v celé lidské historii – než jsou právě ateisté a agnostici. Tyto menšiny jsou vystaveny brutálními útlaku již od úsvitu lidských dějin. Dnes nenajdete nikde na světě legislativu, která by kriminalizovala to, v co nábožensky věříte. Najdete naopak mnoho zemí, jejichž platná legislativa kriminalizuje ateismus, o čemž ale určitě víte, protože jakožto velká humanistka a zastánkyně lidských práv nepochybně bedlivě sledujete web největší humanistické organizace na světě, International Humanist and Ethical Union a tudíž jste četla jejich poslední ročenku o stavu diskriminace nevěřících ve světě. Jestli ne, tak to prosím napravte, případně si přečtěte alespoň článek zveřejněný na webu OSAČR. I přes to, že ateismus je momentálně kriminalizován (ať už pokutami, vězením nebo smrtí) ve více než padesáti zemích, nikdy v lidské historii jsme nebyli svědky toho, že by existoval tak velký prostor na planetě Zemi, kde by mohly tyto diskriminované menšiny pobývat bez strachu o svůj život při současném nezatajování svých názorů na povahu a vznik vesmíru. Je to, vážená kolegyně Cajthamlová, nesmírně, nesmírně křehká záležitost. Důrazně na Vás proto apeluji, apeluji na Vaši lidskost: uvědomte si postavení bezvěrců ve společnosti, uvědomte si několik tisíc let trvající perzekuci ateistů a uvědomte si, že je to teprve pár desítek let, kdy alespoň v některých částech Země můžeme beztrestně hlásat své názory bez toho, aby nás dav vystavil veřejnému lynči. Uvědomte si prosím obrovský rozměr, který tato věc má. Uvědomte si, že Vaše kritika kritiky islámu může ovlivňovat další lidi, což ve výsledku o určitý díl zhoršuje postavení ateistů ve světě. Pokud Vám skutečně leží na srdci lidskost a lidská práva, kritizujte islám. Pokud tak neučiníte, udělejte prosím na počest všech ateistů a agnostiků žijících pod útlakem v islámských zemí alespoň to, že přestanete islám obhajovat, respektive kritizovat jeho kritiky.
V infu o své osobě na blogu Respektu píšete, že Vás označují za pseudohumanistku a xenofilku. Vězte, že tomu tak není. Jestli jste pseudohumanistka, to nevím. Co však vím jistě je to, že v žádném případě nejste humanistka. Grayling píše ve své knize The God Argument: The Case Against Religion and for Humanism správně, že humanismus a náboženství nejsou konzistentní (o tom se zde však již rozepisovat nebudu). Co se týče obvinění z xenofilie, toto obvinění je taktéž liché. Opak je totiž pravdou. Vaše chování rozhodně xenofilní není, Vaše chování je momentálně – bohužel, protože věřím, že jste v jádru dobrý člověk – xenofobní. Jestliže obhajujete ideologii, která se snaží potlačit všechny ostatní kultury, jestliže obhajujete ideologii, která eliminuje vše neislámské, jestliže obhajujete ideologii, která se vyznačuje netolerancí k odlišnosti – pak nemůžete být, již z definice, xenofilkou, ale naopak xenofobkou. Xenofilie je v základní definici přehnaná obliba všeho, co je cizí. Islám vše, co je cizí, nesnáší a usiluje o eliminaci prvků, jež nejsou konzistentní s islámem. Pokud byste byla xenofilkou, pokud byste byla multikulturalistkou, pokud byste byla humanistkou, musela byste se vůči islámu nutně vymezovat. Pokud obhajujete xenofobní ideologii, činí to z Vás xenofobku.
Ještě jednou a naposledy zde však vznesu obžalobu na své předchozí teze. Většina lidí se vůči islámu nevymezuje, většina lidí si naopak myslí, že bychom jej měli tolerovat a že bychom k islámu, stejně jako k jiným náboženstvím, měli mít úctu. Kritiků islámu je procentuálně na Zemi velice málo. Znamená to tedy, že si myslím, že většina lidí jsou xenofobové, protože islám nekritizují, respektive jej neodsuzují, ale třeba naopak tolerují? Ne, tak naivní skutečně nejsem. Zádrhel je zde někde trochu jinde. Celá věc má dva rozměry. První rozměr nastíním na problematice katolicismu. Spousta lidí (ano, i u nás v České republice) se hlásí ke katolicismu. Spousta lidí o sobě hrdě říká, že jsou katolíci. Když se jich však zeptáte na jejich názory, nebo třeba na úplné základy biblického učení, na křesťanská dogmata, na křesťanskou teologii, tak tito lidé tyto věci vůbec neví. Jak ale mohou být katolíky, když neznají základy, ze kterých musí katolík vycházet? A co teprve potom, když jsou jejich názory v rozporu s tím, co říká papež, tedy vyslanec Boha zde na Zemi? Tito lidé jsou tak fakticky, dle jejich vlastního přihlášení se ke katolicismu, v rozporu s Bohem. Protože pokud se mýlí papež, pak se nutně mýlí i Bůh, jelikož papež je volen kardinály skrze Ducha Svatého, tudíž je tato volba v Boží kompetenci. Bůh si vybere svého zástupce zde na Zemi a papež, respektive Vatikán je pak hlasem Boha zde na Zemi. Podobně je to s muslimy. Většinu muslimů skutečně nelze označit za teroristy, jak jsme si řekli již dříve, ale většina muslimů je fundamentalisty už jen díky tomu, že vyznávají islám (tedy pojmy Alláh, Muhammad, Korán a pojmy odvozené). A stejně jako mnoho „katolíků“, kteří o sobě vehementně prohlašují, že jsou katolíci, ve skutečnosti katolíky není, tak i spousta muslimů ve skutečnosti muslimy není. Dobře to glosoval docent Janeček, který řekl, že „muslim, který je jinak dobrým člověkem, nežije v souladu se svým náboženstvím“.
To je tedy první rozměr. Druhý rozměr toho, proč jste svým chováním xenofobka, ale proč zároveň věřím v to, že ve skutečnosti xenofobka nejste (jako většina lidí), už ponechám bez svého vlastního komentáře. Celou věc a zároveň i celý článek zakončím citátem od jednoho z velikánů vědy a fyziky 20. století. Citátem, který na Vás zcela pasuje a který pasuje na většinu lidí, kteří jsou „potenciálními xenofoby“. Budu rád, když se nad citátem i nad celým článkem hluboce zamyslíte.
„Bez náboženství budou dobří lidé konat dobré skutky a zlí lidé zase zlé skutky. Ale aby dobří lidé páchali zlo – k tomu je třeba náboženství.“ – Steven Weinberg
